Zkoumání vztahů německých humanistů k českým zemím

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Zkoumání vztahů německých humanistů k českým zemímAuthor(s): Jan MartínekSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 94, Čís. 1 (1971), pp. 69-79Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23466457 .

Accessed: 15/06/2014 21:46

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 194.29.185.25 on Sun, 15 Jun 2014 21:46:43 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/stable/23466457?origin=JSTOR-pdf

http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp


ZPRÁVY

sejním NZ z r. 1422 (sign. IH28); sem

patří NZ rajhradský (Nr) v těsné sou

vislosti s Ak, s častými chybami, a vol

nější text, asi pozdější přepis Jana z Prahy

(N]). Zajímavé jest, že této skupiny se

převážně přidržuje i první český tištěný NZ (Tp, asi z r. 1475). A znění této sku

piny, jež vychází z původního překladu II. redakce a razí již nové lexikální po

jmy a vazby, bylo i základem autoru

III. redakce (Ap, z r. 1432—1435), s čet

nými doklady z Nh.

Jako příklad z řady dokladů z křivo

klátského rukopisu uvádíme několik míst

v přepise, jež se zcela shodují s bib.

Kunštátskou (v závorce je pro srovnání

uvedeno obvyklé znění II. red. z blb. Tá

borské mlynářky (Am), event. 1 znění

III. red. (Ap): Mt 4,19: učiním vás, abyste byli rybáři

lidští AčkNjr = Ap (učiním vás rybáře

lidské, Nk: -býti rybáře-}, Nr: - lidsky!, Mt 5,5: jenž budú obradováni AčkNhjr

[kteříž utěšeni budú = Ap) Mt- 6,26: pase to ptactvo AkNjr, pase je

NhAč [krmí je; Ng: krmí je neb pase) Mt 7,3: mrvu v oku AčkNhjr, wokol Nr

(drástu v oce — Ap)

Mt 9,12: nenie potřeben lékař AkNhr

[nenie potřebie lékaře, No: -lekařstvie) Mt 16,28: an sě bére v království svém

AčkNjr, - υ kralovstvie svém Nr ( jdú cieho v svém království = Nh)

Mt 20,18: potupte ho smrtí AčkNhjr (od

sudie jej na smrt = Ap) Mt 21,12: těch, ješto peniezě měnili

AěkNj, Tp [penězoměncův = Nhr, Ap)

Mt 27,20: navedli sú lid AkNhjrTp, po

nukli su lidu Ač (poradili sú lidu, Ap: - lidem, lat. populis] Toto zařazeni křivoklátského rkpu po

tvrzuje také srovnání s materiálem z ev.

Markova 12,1—17, který otiskl VI. Kyas ve sborníku Josef Dobrovský 1753—1953,

str. 283—289: křivoklátské znění se až na

nepatrné výjimky zcela shoduje s otiště

ným zněním bib. Bočkovy (např. 1 ustavil

věži (sic!), 9 zatratí vinaře, 15 co mne

pokúšiete, pokrytci] a podobně i v závěru

Skutků apoštolských 28, 30—31 (ve Sbor

níku str. 292) má křivokl. rkp typické delší čtení, vlastní jen II. redakci.

Podle systému označení českých biblic

kých rukopisů B. Ryby—VI. Kyase (Věst

ník ČAVU 61, 1952, 45) je možno dát

křivokl. památce značku Nú.

Antonín Zeman

Zkoumání vztahů německých humanistů к českým zemím

(К otázkám vyplývajícím z nálezových zpráv)

Před úvahu o dalších směrech a cílech bádání o česko-německých literárních vzta

zích v oblasti latinského humanismu a o otázkách třídění a kritického hodnocení

poznatků již publikovaných (kapitola 3) bylo nutno zařadit aspoň stručný výklad o povaze a druzích těchto vztahů i o jejich frekvenci v různých krajích a oblastech; o těchto věcech totiž dosud nebylo soustavně pojednáno. Ani zde nemůže jít o defini

tivní závěry, nýbrž pouze o naznačení toho, co je pro porozumění dalšímu výkladu ne

zbytné. V první části práce se zmíním o těch německých humanistech, jejichž vztah

к českým zemím byl předem dán — o rodácích z těchto zemí —, v druhé kapitole o těch, jejichž vztahy к českému prostředí vznikly teprve za jejich života. Tyto vztahy se vyvíjely buď za jejich pobytu na českém území nebo při setkání s Cechy mimo toto

území nebo pouze písemnou cestou; v tomto případě bud zpracováním bohemikálního

námětu, při čemž byla zdrojem inspirace pouze literatura, nebo korespondencí s Čechy nebo spoluprací na nějakém literárním díle, nejčastěji sborníku. Podle těchto hledisek

se řídí rozvržení látky v prvních dvou kapitolách.

1

Není snad třeba připomínat, že národnostní poměry v některých českých a morav

ských městech v předbělohorském období se podstatně lišily od stavu v první polovině

69



ZPRÁVY

tohoto století. Je však nutno upozornit, že ve výkladu, který následuje, ani na strán

kách publikací, kam se odkazuje, čtenář nenajde zmínku o některých spisovatelích

z českých zemí, kteří měli německá příjmení; je to proto, že jejich křestní jména,

původ, zaměření tvorby, literární styky a někdy i paralelní užívání latinské i české

řeči prozrazují jejich český původ. Do této skupiny patří Přemysl Altersperger, Šimon

Dresser Berounský, Jan Zachariáš Ďresser Pacovský (na rozdíl od německých huma

nistů téhož příjmení, srov. Rukověť humanistického básnictví — dále R — 2, str. 71),

Jan Grlnvaldus, Zachariáš Herman, Zikmund Hermannus, Jan Hofman ze Slaného,

Jiří Hofman Táborský, Adam Huber, Jan Huber, Kherbicerové, Jan Kherner Plzeňský,

Jan Lanczmannius a mnozí jiní. U některých humanistů byla národnost považována za spornou (Georglus Bartholdus Pontanus). Je překvapující, jak mnoho spisovatelů české národnosti mělo německá příjmení v době, kdy zvyk užívat ustálených příjmení

byl poměrně mladý a kdy zastoupení německého živlu ve významných městech českého

vnitrozemí nebylo tak velké jako v době předhusitské, takže předpoklady pro míšení

obyvatelstva české a německé národnosti byly relativně menší a v řadě českých měst

neexistovaly vůbec. Ještě méně než příjmení je pro určení národnosti směrodatný pří domek. To se týká zvláště erbovních měšťanů. O jejich zvyku volit při nobilitaci

německé predikáty se zmiňují již soudobí humanisté (R 1, str. 448).

Předem určeným vztahem německých humanistů к českému prostředí byl původ z některého místa na českém nebo moravském území. Často zůstávalo pouze při tomto vztahu. Někteří čeští a moravští rodáci německé národnosti odešli již v mládí

do Německa, získali tam vzdělání a nalezli tam zdroj obživy. Jejich literární tvorba

téměř nemá vztahy к českým zemím a dokonce ani к místu, kde se narodili, nýbrž

výhradně к jejich novému působišti, к městu a zemi, kde se usadili. Mezi ně patří

jeden z nejvýznamnějších německých humanistů Ioannes Maior z Jáchymova, jehož

neobyčejně rozsáhlá literární činnost se týká jen z nepatrné části země, odkud

pocházel (R 3, str. 241). Podobný charakter má literární dílo jiného významného jáchymovského rodáka Samuela Fischera, Maiorova současníka, který působil v le tech 1592—1609 v Jeně. Také jeho ostatní působiště s výjimkou Horního Slavkova, kde ztrávil jen poměrně krátkou dobu, leží mimo české území (R 2, str. 147). Za

vyššími studiemi odcházeli do Německa téměř všichni němečtí rodáci z českých zemí,

pokud byli nekatolického smýšlení. Jak tehdy bývalo zvykem, začali v tu dobu lite rárně působit. Z toho plyne, že počátky jejich literární tvorby neměly vždy přímý vztah к rodné zemi. Pokud se po studiích vrátili do Cech, působili většinou v místech, kde převažovalo německé obyvatelstvo, kdežto s českým jazykovým prostředím přišli do styku jen zřídka. Své spisy vydávali nadále za hranicemi Čech, často za pomoci a součinnosti tamních přátel, s nimiž udržovali literární a vědecké styky. To se

netýká jen rodáků z míst na území souvisle osídleném Němci, nýbrž do značné míry i z měst v jazykových ostrovech, jako byla Jihlava. Vzájemné styky německých humanistů v Čechách byly pochopitelně velmi živé, ale nelze říci, že tito spisovatelé vytvořili samostatnou literární obec v protikladu к literárnímu společenství latin

ských autorů, působících v Sasku, Vogtlandu, Duryňsku a jiných německých zemích.

Spíše by odpovídalo pravdě tvrzení, že neviděli žádnou překážku, která by je od těchto humanistů dělila. Nebyla jí ani tak významná dělící čára, jakou v jiných ohledech nepochybně představovala zemská hranice. Pokud jde o frekvenci literární činnosti v německých městech na českém území, je nutno ve světle nových nálezů

poněkud opravit dříve vyslovené tvrzení (Zprávy JKF 4, 1962, str. 151 п.). Tato frekvence byla zvláště ve významných městech, jako byl Cheb a Jáchymov, větší, než jsem podle tehdejšího stavu vědomostí předpokládal. К této změně názoru mne

přivedly především nálezy v zahraničí. Také literární styky těchto měst s německými universitami byly výraznější a překážky těchto styků, spočívající v jiném politickém

70



ZPRÁVY

a náboženském vývoji v Českých zemích a v Německu, menší, než by vyplývalo z formulace uvedeného článku.

Hranice české země proti Německu nebyla tedy dělítkem nejen v oblasti německé

tvorby, ale ani pokud jde o latinskou literaturu německých autorů. Dělící čára pro bíhala uvnitř českých zemí na národnostním rozhraní. V Cechách je zhruba totožná

s čarou, oddělující území vlivu pražské university na městské školství od území, kam

byli povoláváni jako učitelé latinských škol především absolventi německých uni

versit.1 Na některých místech, kde se stýkaly jazykové oblasti, lze spíše mluvit

o dělícím pásmu. Přechod z jedné kulturní sféry do druhé tam byl povlovný a byl

provázen řadou jevů, charakteristických pro toto rozhraní. V tomto dělícím pásmu

byla města, které udržovala styky s oběma kulturními oblastmi, a to jak ve školství,

tak v literatuře, a dále místa, která nevykazovala takovou frekvenci humanistické

literární činnosti, jaká by odpovídala jejich významu.

Příkladem toho, co bylo naznačeno v předchozím odstavci, může být situace na

středním Poohří (kam zahrnujeme i některá města, ležící v blízkosti Ohře, ale nikoli

bezprostředně při ní). Zatec patřil ještě výrazně к české kulturní oblasti a lze říci, že byl ve školství a v literatuře jedním z nejvýznamnějších článků tohoto kulturního

společenství. Byl spojen literárními svazky s českými městy, jejichž školství bylo řízeno pražskou universitou. Daleko méně významné styky v oblasti latinského

písemnictví měl s městy v severním a severozápadním pohraničí. Zvláště nápadné je, že dokonce i jeho kulturní styky s blízkým Chomutovem byly málo výrazné. V Cho

mutově samém (v 16. století již opět převážně německém) se školské a literární

působení dvou různých oblastí mísilo. Chomutovský rodák Aurogallus se ucházel o místo profesora na pražské universitě a zabýval se zpracováním českých dějin, kdežto zachované dílo jeho současníka Luscia má výhradně německé vztahy;2

chomutovský školní rektor Matthaeus Meissner byl dosazen pražskou universitou a pěstoval styky s českými humanisty Crinitem a Cholossiem, ale jeho větší díla se týkají především osob německé národnosti (R 3, str. 305 п.). V Kadani se huma nismus po smrti Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic příliš neuplatnil přesto, že

působení tohoto předního českého humanisty mohlo přispět к dalšímu rozvoji latin ské literatury, zvláště když byla jeho péčí založena humanistická škola pro jeho příbuzné, kteří drželi též statky v tomto kraji, a pro členy jeho literární družiny. Města Ostrov a zvláště Jáchymov náležela již zcela oblasti, kde se pěstoval huma nismus ve společenství s německými universitami.

O výrazných podobnostech humanistických literárních forem a zvyklostí v české i německé oblasti byla již zmínka v LF 91, 1968, str. 151—162. Tam bylo také na

značeno, že ke vzniku a udržení těchto podobností přispívaly (kromě působení obdobných podmínek na obojím území) spíše styky center české a německé kulturní oblasti než vzájemné přímé vztahy míst na okraji těchto oblastí, třebaže vlastně šlo o místa sousední nebo nepříliš od sebe vzdálená. Ačkoli je to zdánlivě paradoxní, docházelo častěji a snáze к mezinárodním literárním stykům vyšších úředníků, diplo matů, studentů a profesorů na universitách než ke stykům inteligence těch měst, která si byla zeměpisnou polohou vzájemně blízká, ale která náležela к různým jazykovým oblastem.

Pokud jsem se zmínil o českém území, obývaném německým obyvatelstvem, týkalo se to především pohraničních oblastí od severovýchodních Cech až po Cheb. I v této oblasti byly ovšem určité rozdíly. Vnitřní literární a kulturní život v Chebu a v Já chymově byl mnohem bohatší než v městech v severovýchodních Cechách. Tamní ro

1 Srov. Z. Winter, Život a učeni na partikulárních školách v Čechách, Praha 1901, str. 166 n.

2 LF 81, 1958, str. 28—31, 78—83; 83, 1960, str. 65—69; 91, 1968, str. 80.

71



ZPRÁVY

dáci nalézali možnost literární tvorby především mimo české území, zvláště v Zitavě,

kam mnozí z nich odcházeli na středoškolské studie. V jihočeských místech s ně

meckým obyvatelstvem byla frekvence literární činnosti ve srovnáni se zmíněným územím poměrně malá. Stejně tomu bylo na jižní Moravě. Nejjižnějším městem, kde

působil významný humanistický okruh, složený převážně z latinských spisovatelů německé národnosti, byla Jihlava. O situaci na severní Moravě se zmíním ve třetí

části tohoto článku při výkladu o literárních poměrech na moravsko-slezském pomezí. Pokud se němečtí humanisté, pocházející z českých zemí, stýkali s latinskými

spisovateli české národnosti, docházelo к těmto stykům častěji na území osídleném

Cechy. Leonhardus Albertus, rodák ze severozápadních Čech, ztrávil jako vychovatel ve šlechtických rodinách několik let v Praze, kde se stýkal s Pavlem z Jizbice a s básníky, kteří se soustředili kolem mecenáše Jáchyma Těchenlckého z Těchenic.3

Zikmund Draxlerus z Vimperka byl kolegou školy v Čáslavi a stal se tam později měšťanem (R 2, str. 70). Jiří Handsch z České Lípy přišel do Prahy s úmyslem naučit se česky a později zda vykonával lékařskou praxi (R 2, str. 255). Všichni

tito humanisté jsou autory prací se vztahem к českému prostředí. Jde samozřejmě

jen o příklady, nikoli o úplný výčet styků toho druhu. Podobných případů by bylo možno uvést několik desítek. Ani to však není vzhledem к počtu německých huma

nistů, kteří se narodili v českých zemích, mnoho. Zvláštní skupinu tvoří němečtí

studenti katolického smýšlení, kteří odcházeli od druhé poloviny 16. stol. na kle

mentinskou kolej v Praze a na olomouckou universitu. Tato skupina je sice početná,4 ale po literární stránce málo významná. Pokud z ní vzešla nějaká významnější lite rární díla, jsou svědectvím, že se jejich autoři s českým prostředím nesžili. Daleko méně bylo případů, kdy čeští humanisté vyhledávali latinské školy v pohraničním

území, obývaném Němci,5 přestože toto studium mohlo být dobrou průpravou pro ty, kdo chtěli odejít na některou německou universitu, a zároveň příležitostí к zvládnutí německého jazyka. Oba cíle sledoval zřejmě Bartoloměj Havlík z Varvažova, když se rozhodl navštívit před odchodem do Wittenberka Jáchymov (LF 91, 1968, str. 81). Absolventi pražské university se uplatnili jako učitelé nanejvýš v místech s obyva telstvem národnostně smíšeným. Jestliže v čistě německých městech, jako byl Cheb a Jáchymov, chyběli učitelé a kněží domácího původu, byli povoláváni rodáci z Německa.

2

Styky českého a německého obyvatelstva, usazeného v českých zemích, byly v oblasti latinské humanistické literatury, jak jsme právě viděli, překvapivě malé. Dá se říci, že svou frekvenci neodpovídaly ani vztahům v oblasti státní správy a hospodářství. Spíše by je bylo možno co do rozsahu srovnat se styky v oblasti latinského školství a církevního života. Rozsáhlejší vztahy к českému prostředí měli ti němečtí humanisté, jejichž rodiště leželo mimo české země. Do českých zemí

jich přicházelo tehdy mnoho. Pokud byli povoláváni za učitele, lékaře nebo knřze na území, osídlené německým obyvatelstvem, nebyly vyhlídky na jejich sblížení я českým kulturním prostředím větší než u obyvatelstva, které tam bylo trvale usazeno.6 Největší možnosti literární spolupráce s českými humanisty se otvíraly

3 R 1, str. 67 п.; LF 90, 1967, str. 185 n. 4 Srov. Album Academiae Pragensis Societatis lesu, vyd. M. Truc, Praha 1968

(správně 1970); F. Činek, Matrioula academiae Olomucensis, Ročenka Cyrilometo dějské fakulty bohoslovecké v Olomouci za dobu od r. 1918 do r. 1928, Olomouc 1929 str. 42—157.

5 Srov. životopisy v R 1—3 a u G. Buchwalda, Wittenberger Ordiniertenbuch 2. 1560—1572, Leipzig 1895.

72



ZPRÁVY

těm, kteří přicházeli na území, kde převažovalo české obyvatelstvo. Přivedl je tam

cestovatelský zájem a snaha šířit humanismus (Konrád Celtis); někteří byli povoláni

jako odborníci, zejména jako lékaři, právníci, experti v důlním podnikání; mnozí

přišli jako vyšší úředníci, hodnostáři a vyslanci; to se týká zejména příslušníků

Rudolfova pražského dvora. Ten přitahoval i adepty titulu poeta laureatus, který

byl za Rudolfa v Praze často udělován, a uchazeče o hmotnou odměnu za lite

rární činnost, ať již byla poskytována přímo v penězích nebo udělováním úřadů.

Tehdy působili v Praze nebo toto město aspoň navštívili z významnějších humanis

tických spisovatelů Hieronymus Arconatus, Andreas Calagius, Henricus Clingerius,

Caspar Dornavius, Balthasar Exner, Salomon Francelius, Nicolaus Maius a mnozí

jiní.7 Nepřekvapuje, že jsou mezi nimi zastoupeni v hojném počtu rodáci ze zemí.

náležejících к České koruně, především ze Slezska. S pobytem všech jmenovaných

autorů je spojena bohatá činnost v oblasti humanistického básnictví, která se váže

ve skromnější míře také к pražskému působení proslulého astronoma Jana Keplera.6

Někteří Němci přicházeli do českých zemí jako kněží a učitelé, zejména к Salvátoru

v Praze, na rožmberské gymnasium do Soběslavě, do různých moravských měst

s obyvatelstvem národnostně smíšeným a na katolické školy i university. Výjimečně

působili i v těch českých a moravských městech, kam konfirmovala vyučující praž ská universita. Nebylo to spojeno s obtížemi v případě, že získali bakalářskou nebo

magisterskou hodnost na této universitě (Benedictus Polenius, též Polemius, původ ním jménem Sturm, původem z Pačkova, a Bernhardus Polenius, patrně příbuzný

předešlého) nebo když prošli jako žáci některou partikulární školou, podléhající Karlovu vysokému učení (Ioannes Colerus z Bytomě, srov. R 1, str. 407 п.). Se znač

nými překážkami se však setkávaly snahy některých městských rad opatřit si učitele, kteří získali gradus na cizí universitě a chtěli provádět ve školství reformy, které

by nebyly ve shodě se záměry pražské university [srov. R 3, str. 212 o Augustinu Lucanovi ze Svídnice). Jestliže se podařilo odstranit tyto překážky výkonu povolání, sžili se i tito humanisté velmi rychle s českým literárním prostředím. Je příznačné, že se i zde setkáváme s rodáky ze Slezska. V předchozím výčtu převažovali, kdežto

zde jsou zastoupeni výhradně. Jde ovšem pouze o příklady. Ani sama pražská uni

versita se přes svůj národní ráz neuzavírala německým učencům, jak je patrné z toho, že v Karlově koleji bydlil po určitou dobu významný německý básník a dramatik

Nicodemus Frischlinus, který zde též literárně působil (R 2, str. 172 п.). Proslulého

Jana Jessenia v této souvislosti neuvádím nejen pro odborné zaměření části jeho

tvorby, nýbrž také proto, že zvláště v poslední době bývá zdůrazňován neněmecký

původ rodiny, z níž pocházel.

Značný počet studentů z Německa se dal zapsat na školy v pražském Klementinu

a v Olomouci.9 O jejich literárním působení platí přibližně totéž, co bylo dříve řečeno

o tvorbě studentů německé národnosti, pocházejících z českých zsmí. Na pražskou akademii přicházeli cizí posluchači jen ojediněle. Významnější výjimky je možno

sledovat pouze v období, kdy zahájil právnické přednášky českobudějovický rodák

německé národnosti Ioannes Matthias a Sudetis. Neúplný výčet jeho ppsluchačů

poskytuje souborné vydání disputací, jím řízených (Consuetudines feudorum, srov.

R 3, str. 295 п.). Jejich literární činnost spočívala především v koncipování osnovy těchto disputací. Vzácně je doložen také pobyt německých studentů na českých

6 Srov. zprávy o životě a díle Nicolaa Cranivelda (R 1, str. 469). Působil v Loma nech (nikoli Lomech) u Chebu.

7 Některé práce o tom přináší Prager Jahrbuch 1943. Jsou zčásti začátečnické a ne zahrnují materiál v potřebné šíři.

8 R 3, str. 26 n. a Bibliographia Kepleriana, Miinchen 1968. 9 Viz prameny, citované v pozn. 4.

73



ZPRÁVY

partikulárních školách. Jedním z literárních dokladů je sborník к úmrtí dvou ně

meckých žáků školy v Mladé Boleslavi (R 2, str. 281). V nesrovnatelně větším počtu odcházeli čeští studenti na university do Německa.10

Doklady o jejich literárních stycích s německými kolegy a profesory jsou relativně

hojné. Přitom je zřejmé, že řada dalších dokladů čeká teprve na objevení a že ani

úplná registrace zachovaných památek toho druhu neumožní učinit si představu o rozsahu těchto literárních vztahů; lze totiž důvodně předpokládat, že se mnohá

rukopisná a tištěná svědectví (zvláště pokud byla vydána formou jednolistů) ne

zachovala. Pokud jde o literární druhy, byla v této oblasti patrně nejvíce zastoupena

propemptika a gratulace к dosažení universitních hodností. Očast českých studentů

na takových sbornících byla jak pasivní (adresáti sborníků), tak aktivní (autoři

příspěvků). Příklady je možno čerpat zejména z nálezových zpráv, otištěných v LF

1969 a 1970. Běžné byly také gratulace a průvodní básně německých profesorů v dis

putacích jejich českých posluchačů (LF 90, 1967, str. 80, 191 п.). К navázání vý

znamných literárních vztahů к německému prostředí přispívala vychovatelská a uči

telská činnost českých humanistů v Německu (Mikuláš Liška — R 3, str. 166 n. —,

Jan Opsimathes — srov. ČMM 40, 1916, str. 123—130 a mnozí jiní). Naopak vydali němečtí vychovatelé na počest svých českých žáků, zejména šlechtických, které

provázeli po universitách své vlasti, řadu humanistických spisů. Jako příklad je možno uvést dvě díla již zmíněného Dornavia (R 1, str. 237 s. v. Budovec, Adam). O kulturním sžití německé inteligence s českými exulanty svědčí kromě jiného spo lečné publikování veršů. Dokladem může být gratulační sborník, věnovaný r. 1629

Janu Hertviciovi (R 2, str. 300 п.).

Zachytil jsem jen nejběžnějšl typy literárních projevů, které jsou výrazem Cesko

německých styků, pěstovaných mimo České země. Až potud jsem mluvil o literární

vzájemnosti, která byla výsledkem osobního setkání. Některé vztahy v oblasti písem nictví však takový osobní kontakt nepředpokládaly. O osobních stycích autorů bohe mikálních spisů Pantaleona Candida a Georgia Calamina s českými humanisty není v Rukověti {1, str. 251, 296} nic zaznamenáno. I v případě, že tyto styky existovaly, byla zřejmě hlavním zdrojem inspirace Četba pramenů, vydaných tiskem. V některých případech, kdy nemohlo dojít к osobnímu kontaktu, zprostředkovala vzájemné do rozumění korespondence; většinou je ji však nutno chápat jako pokračování osobních

styků. O jejím rozsahu a významu pro dějiny literatury za humanismu se není třeba zmiňovat. Zvláště v česko-německých stycích sehrála významnou úlohu. Písemnou cestou — zasíláním veršovaných příspěvků redigujícímu účastníku — vznikaly zajisté také některé příležitostné sborníky, zvláště pokud měly mezinárodní charakter. Jinak si totiž sotva lze jejich vznik představit (srov. LF 93, 1970, str. 298: Laurus docturae

medicae...). Šlo zde tedy vlastně o jakýsi druh veršované korespondence.

3

Přehlížíme-li práce, uveřejněné za posledních patnáct let, zjišťujeme, že se Cesko

německým stykům v období humanismu věnuje větší pozornost než dříve. Je to zřejmé nejen z nálezových zpráv, nýbrž i z doposud vydaných svazků Rukověti, kde se v důsledku nových nálezů výrazně změnil ve srovnání s prvním vydáním prvního svazku poměr v zastoupení autorů české a německé národnosti. Ještě více se tato změna projeví v dodatcích, kde budou zpracovány výsledky studijních cest, vykona ných již po redakční uzávěrce základní rady. I když budou pochopitelně za všech okolností převažovat počtem autoři českého původu (což odpovídá povaze dochová

10 Statistické údaje uvádějí F. Šmahel — M. Truc, Acta universitatis Carolinae — Historia univ. Carol. Prag. 1963, tom. 4, fasc. 2, str. 3—59.

74



ZPRÁVY

ného materiálu), položí sl snad někteří badatelé otázku, zda autorům německého

původu není věnována při heuristických pracích větší pozornost, než jim vzhledem

к jejich vlivu na vývoj latinské literatury v českých zemích náleží. O významu

pátrání po spisech, uvedených v předchozí (druhé) části této studie zajisté nikdo

nebude pochybovat. Těžko lze totiž označit za zbytečné, že byly do Rukověti doplněny

údaje o účasti českých autorů na sborníku к úmrtí Filipa Melanchthona [v prvním

vydání uvedeny nebyly) nebo že bylo v nálezové zprávě upozorněno na literární

činnost Adama Zalužanského za studií v Helmstedtu. Taková zjištění, týkající se

česko-německých vztahů, jsou často důležitější než nález publikací, které svými

vztahy nepřekračují rámec literární obce na území školského vlivu pražské university nebo dokonce rámec některého městského okruhu. Jiná je situace u autorů německé

národnosti, o nichž bylo pojednáno v první části tohoto článku. Ze zjištění, že mezi

českou a německou kulturní oblastí v českých zemích byly relativně málo výrazné

vztahy, by mohl vyplynout požadavek, aby se napříště rozlišovalo mezi příslušníky české a německé literární oblasti a aby byl čas, vyměřený pro studijní cesty, vyna ložen především ke zjišťování údajů o tvorbě spisovatelů české národnosti, protože tato literární činnost je hlavním předmětem našeho zájmu, kdežto latinská tvorba

německých autorů, kteří hledí spíše к Německu, zaslouží pozornosti tamních bada

telů, a to v souvislosti s latinskou literaturou, pěstovanou na německém území.

Takový názor by nebylo možno považovat za správný. Čechy a Morava byly v ob

dobí, které zkoumáme, přesně vymezené zeměpisné a správní celky. Sami němečtí

humanisté užívali při pobytu mimo české země označení Bohemus a Moravus podle

zeměpisné polohy svého rodiště a nikoli podle své národní příslušnosti. Rodák z Božího

Daru (kde se v tu dobu sotva trvale zdržovalo české obyvatelstvo) se označoval jako Theodosianus Bohemus, rodák ze Znojma jako Znaimensis Moravus. Rovněž příslušnost к universitním národům byla určena zeměpisnou polohou rodiště, takže se němečtí

studenti z českých zemí hlásili к týmž národům, jako jejich čeští kolegové. Kdyby se pro účely heuristiky a literárně historického zpracování mělo hledat jiné dělítko

než podle historických hranic zemí, bylo by to zdrojem velkých obtíží. Rozhodovat o zařazení nebo vyloučení autorů podle národnosti není možné, protože se u autorů, kteří psali výhradně latinsky, nedá vždy spolehlivě určit. Příjmení jsou, jak jsme viděli, nespolehlivým ukazatelem. Kromě toho nám jde o sledování literárního vývoje na celistvém území, protože jen tak lze podchytit vzájemné působení různých okruhů a skupin. Jiné zeměpisné dělítko než zemskou hranici nelze stanovit, protože v ně

kterých místech nemůžeme určit, jak vyplývá z předchozího výkladu, přesnou dělící

čáru, která by jednoznačně určovala příslušnost jednotlivých míst к té či oné oblasti.

Opustit zemské dělení by bylo kromě toho nepraktické, protože by nebylo možno při stejnojmennosti míst uvnitř i vně zvolené dělící čáry rozhodnout, zda autor patří do

zpracovávané oblasti. Při respektování zemského dělení nám samo určení Bohemus nebo Moravus (a to i když před ním výjimečně není uvedeno jméno místa, odkud autor pocházel) nade vší pochybnost určuje příslušnost spisovatele do zeměpisné oblasti, která je předmětem našeho zájmu. Zpracování veškerého materiálu, týka jícího se Čech a Moravy, umožní podrobně sledovat literární poměry v přechodních oblastech, což má základní význam pro každou studii, která si klade za cíl zkoumat literární vývoj v širších souvislostech. Konečně sebrání materiálu pro oblasti při samých hranicích, kde je možno najít již jen málo významné vztahy к českému pro středí, přinese pro takové studie cenný srovnávací materiál. Z této látky budou moci

těžit také zpracovatelé dějin jednotlivých pohraničních měst. Zkušenost, získaná za

poslední desítiletí, ukazuje, že německé minulosti měst v pohraničních oblastech

a někdejších jazykových ostrovech v Čechách a na Moravě byla věnována lokálními

historiky poměrně značná pozornost (srov. zejména práce o Jihlavě). O účelnosti

75



ZPRÁVY

zpracovat tento literární materiál podle dnešních státních celků (a v daném případě se historické hranice kryjí s dnešními), se ještě zmíním níže.

Jako doklad proti vysloveným požadavkům nelze uvádět praxi předchozích badatelů,

především A. Truhláře. Jestliže se v jeho prvním vydání prvního svazku Rukověti

neobjevilo více jmen rodáků z českých zemí, pak to bylo proto, že Truhlář učinil

základem svého zkoumání především staré tisky a rukopisy tři největších pražských

ústavů, kde mohl nalézt materiál pro tuto oblast jen z malé části. Že německo-latinské

autory, pokud pocházeli z Cech a Moravy, ze svého díla nevylučoval, svědčí heslo

Bruschius, které se objevuje již v jeho zpracování. V tomto případě jde dokonce

o autora, který podle Truhlářova vlastního svědectví neměl výraznější styky s českým

prostředím.

Výjimku z uvedených zásad je snad možno učinit jen v tom případě, když se autor

německé národnosti, pocházející z pohraničních oblastí českých zemí, hned v mládí

usadil v cizině, takže má jeho veškerá tvorba vztah к tomuto novému působišti. V tom

případě je možno omezit heuristiku a spokojit se se stručnějším zpracováním, zvláště

když lze odkázat na zahraniční monografii o tomto autorovi, kterou by bylo možno

nahradit lepším zpracováním jen za cenu dlouholetého bádání v cizině. To se v plné míře týká zachycení životních osudů a díla již zmíněného jáchymovského rodáka Jana Maiora. Kdybychom v Rukověti uvedli podle obvyklých zásad všechny jeho spisy, porušili bychom také vyváženost ve zpracování jednotlivých autorů; šlo by totiž

pravděpodobně o nejrozsáhlejší heslo Rukověti, které by přitom zachycovalo nejméně

takových spisů, které jsou obsahem bohemika.

Zvláštní pozornosti zasluhuje situace na moravsko-slezském pomezi a při dnešní státní hranici, pokud probíhá po slezském území. Před rokem 1742 v těchto místech

nebyly dokonce ani hranice jednotlivých slezských knížectví. Tomu odpovídaly i kul turní styky. Svědčí o tom zejména vztahy krnovských a hlubčických humanistů, do ložené v mnoha sbornících toho typu, jako je uveden v LF 91, 1968, str. 81 (Pro pemptica ... Stegmanni; mezi přispěvateli je vedle Krnovanů též Christophorus Polius Leobschuzensis Silesius; v samotném titulu sborníku je vyjádřen vztah obou měst). Z Krnova a Opavy odcházeli studenti častěji na středoškolské studie do Vratislavi a na universitu do Frankfurtu n. O. než do Prahy (i když jsou pochopitelně i zde

výjimky: R 2, str. 132), a to mělo velký vliv i na jejich literární orientaci.

Z tohoto poznání by mohl vyplynout požadavek, aby byl zároveň s latinským huma nismem v Čechách a na Moravě zpracováván humanismus v celém Slezsku, které

patřilo do roku 1742 jako celek к zemím České koruny a jehož část, spojená před r. 1742 kulturně s ostatním slezským územím, zůstala trvale ve svazku českých zemí. Tento požadavek by byl neuskutečnitelný a i z vnitřních důvodů (vzhledem к povaze slezského humanismu) nesprávný.

Neuskutečnitelný by byl tento požadavek proto, že v době, kdy se setkává s ne malými obtížemi snaha o dokončení úplného soupisu literárních památek české a mo ravské provenience, uložených v cizině, bylo by nutno rozšířit zkoumání na slezská humanistika, jejichž úhrnný počet převyšuje množství obdobných literárních prací z Cech a Moravy, protože se ve Slezsku uplatnilo písemnictví pozdního humanismu ještě výrazněji a rok 1620 není pro toto území, pokud jde o oblast novolatinské lite ratury, stejně jako pro sousední německé země žádným dělítkem. Kromě toho by bylo nutno shromažďovat v cizině také biografický materiál z neliterárních pramenů; toto studium je však z technických důvodů dnes velmi obtížné.

Nesprávný by byl uvedený požadavek proto, že latinsky píšící humanisté ve Slezsku nepatřili к žádnému z těch literárních společenství, která se vytvořila v českých zemích, zejména ne к literární obci, která se soustředila kolem pražské university a zabírala rozsáhlé území jejího školského vlivu. Většina slezských autorů, píšících

76



ZPRÁVY

latinsky, byla německé národnosti a tomu odpovídala i orientace jejich literárních

styků, pokud přesahovaly slezské území. Tato jejich národní příslušnost se projevila také ve dvojjazyčných latinsko-německých publikacích, jejichž vydávání se velmi

rozšířilo v 17. stol. Pokud nebyli Němci, byla jejich národnost spíše polská než česká

(Ioannes Paritius). To se týká i obyvatel některých měst, kde se uplatnila jako jednací

jazyk čeština. Neodpovídalo by dále skutečnosti, kdybychom považovali za Čechy

všechny rodáky z Opolska (především z Chrapkovic, srov. LF 90, 1967, str. 81), kteří

studovali a působili v Čechách a především na pražské universitě.

Kdybychom se dovolávali příslušnosti Slezska к zemím České koruny, mohlo by se

z těchto důvodů uvažovat také o zpracování latinské humanistické literatury na území

Horní a Dolní Lužice; o nesprávnosti takového postupu není třeba shromažďovat

důkazy.

Jestliže nemůžeme zahrnout do zpracování humanistické literatury v českých zemích

Slezsko jako celek, bylo by možno uvažovat o omezení těchto literárně historických

prací na Čechy a Moravu. Ani toto řešení by však nebylo přiměřené kulturní situaci

a vztahům v 16. a 17. století. Také v té části Slezska, která zůstala nepřetržitě ve

svazku českých zemí, psali latinská díla převážně Němci, pokud se však mezi autory těchto prací objevují také někteří jednotlivci slovanského původu, byli to spíše Češi

než Poláci. Ani historické hranice mezi Moravou a Slezskem nejsou výrazným dělítkem

v literárním ohledu. Z materiálu, shromážděného v minulých letech, vyplynulo, že

působnost slezského humanistického okruhu, který se soustředil kolem Jakuba Neuge

baura, zasahovala hluboko na Moravu. Kdybychom chtěli důsledně respektovat histo

rické správní dělení, museli bychom pojmout do zpracování latinského humanismu

na Moravě i moravské enklávy na slezském území (jak to činí J. Holínková v knize

Městská škola na Moravě v předbělohorském období, Praha 1967) a snad i Ketřsko, které bylo r. 1742 postoupeno Prusku, ačkoli správně náleželo к Moravě. To by ne

odpovídalo povaze tehdejšího kulturního života, který se řídil, jak jsme již viděli,

spíše národnostními hledisky než správním rozdělením. Z toho, co bylo řečeno

o obtížnosti studia neliterárního materiálu zahraničními badateli, vyplývá, že si po třebné údaje pro životopisy krnovských a opavských humanistů může nejlépe opatřit domácí zpracovatel; o výsledky práce cizích literárních historiků se budeme moci

opírat především v případech, kdy půjde o zjev, který svým významem přesahuje kulturní okrsek zmíněných měst.11

Není vyloučeno, že budou vysloveny 1 jiné názory na to, v jaké územní souvislosti

měla být zpracována literatura, jejímž jádrem jsou latinská díla Českých humanistů.

Výklad, který jsem podal v předchozích odstavcích, byl však nezbytný. Bylo totiž třeba

předložit Čtenáři zdůvodnění zvoleného řešení právě proto, že těchto řešení může

být několik.

Předchozí úvahy se týkají prací, pro něž je třeba předem vymezit území, к němuž

mají mít vztah. Vedle nich budou i nadále nutné studie, které budou zkoumat literární

vývoj v širších souvislostech. Heuristika pro taková zpracování musí sledovat i ne

bohemikální materiál, bez jehož znalosti není možné srovnání situace v českých zemích

s literárními poměry v jiných oblastech.

Výklad, podaný v předchozích odstavcích, může přispět také ke třídění a kritickému

hodnocení poznatků, které lze čerpat z novodobých prací, kde je materiál, týkající se

českých zemí, seřazen abecedně nebo podle ústavů a signatur nebo podle jiného konvenčního hlediska. Jestliže učiníme takové publikace základem zpracování, je stále nutno mít na zřeteli, že spisovatelé a díla, o nichž je tam pojednáno, mají navzájem velmi rozdílné vztahy a že náleží к několika skupinám, z nichž některé jsou navzájem

11 Dokladem takového zahraničního příspěvku ke zkoumání opavského humanismu může být dílo: E. S t a e h e li n, Amandus Polanus von Polansdorf, Basel 1955.

77



ZPRÁVY

ostře odděleny, takže u příslušníků nestejných skupin nelze vždy předpokládat možnost

výraznějších vztahů a vzájemného působení, 1 když byli současníky, a naopak, že

některé literární památky nebohemikální povahy, které nebyly do soupisu pojaty, jsou

vývojově a osobními vztahy velmi blízké těm, které tam byly zachyceny. Abych umožnil

lepší porozumění dalšímu výkladu, zmíním se o terminologii, jíž užívám.

Ve svých obecněji zaměřených pracích od r. 1962 mluvím o městských okruzích

na území školského vlivu pražské university. Definoval jsem je v ZJKF 5, 1963, str. 38.

Tyto městské okruhy nebyly navzájem ostře odděleny. Nejzávažnější důvod, proč byly

jejich vnitřní vztahy častější než vnější, byly nesnáze s překonáním vzdálenosti, oddě

lující od sebe jednotlivá města. Teprve společenství humanistů, kteří měli nějaký vztah

к pražské universitě [profesoři, studenti, absolventi, učitelé dosazení universitou, její

příznivci] a kteří přitom působili na území jejího školského vlivu (a to i mimo škol

skou službu), lze považovat za celek s výraznějším ohraničením. Toto společenství zahrnovalo zmíněné městské okruhy. V článku ve sborníku Acta univ. Carolinae —

Historia univ. Carol., sv. 10 (1969) č. 2 jsem tento vyšší celek nazval literární obcí.

Téhož označení jsem užil i v této práci.

O vhodnosti uvedených termínů by mohly být vysloveny z různých důvodů pochyby, těžko by se však našla taková označení, která by všestranně vyhovovala. Je nutno

zdůraznit rozdíl mezi literárními společnostmi ve střední Evropě na přelomu 15. a 16.

století a mezi těmito formálně neustavenými literárními obcemi v době pozdního humanismu. Pokud jde o termín městské okruhy, je třeba připomenout, že podobná

společenství existovala také za hranicemi a že v českých zemích byly též jiné než

městské okruhy. Obě označení, literární obec i městský okruh, nebyla v tomto vý znamu nalezena v pramenech, nýbrž uměle utvořena. Humanisté takové výrazy v uve

deném smyslu neznali a literární sdružení toho typu a rozsahu formálně nezakládali.

Tím, že jim z mnoha důvodů vyhovovalo kolektivní pěstování básnictví, vznikala taková

společenství spontánně.

Analogicky podle literární obce na území školského vlivu pražské university bychom snad mohli označovat společenství humanistů, kteří se soustředili kolem katolických škol (později universit) v Praze a v Olomouci, též jako literární obce. Zde šlo ovšem o celky daleko menšího významu. Byla to společenství národnostně smíšená. (V ZJKF 5, 1963, str. 30 se mluví o okruhu olomoucké university).

Jestliže se podaří shromáždit v relativní úplnosti pramenný materiál pro dějiny humanismu v českých zemích ve vymezené územní souvislosti, budou vytvořeny před poklady pro sledování vývoje zmíněných tří literárních obcí (při pražské Karlově

universitě, při Klementinu, při olomoucké universitě) a snad i několika dalších méně

významných literárních obcí a okruhů. Naproti tomu bude po dosažení tohoto cíle sebrán materiál pro sledování činnosti jiných literárních společenství jen z malé části.

Jaká to byla společenství, к nimž se svou literární prací hlásili němečtí humanisté v pohraničních městech, nebude možno na podkladě tohoto materiálu určit. К tomu

by bylo třeba základní evidence latinské literatury, pěstované v Německu, včetně

drobných příležitostných sborníků, které jsou vedle korespondence hlavním vodítkem

při sledování literárních vztahů. Tato registrace by pro zmíněný účel nemusela být obšírná. Stačilo by co nejstručnější zachycení titulu, obsahová charakteristika, pokud nevyplývá z titulu, zdůraznění osobních a místních vztahů, u sborníků a jiných kolek tivních publikací výčet přispěvatelů £ udáním původu; nutné by bylo připojení dů kladného analytického rejstříku. Vzhledem к rozsahu latinské literatury 16. a 17. stol. v Německu by byla i tato stručná registrace úkolem mnohem náročnějším, než je pro české země sestavení Rukověti. Z toho důvodu je literární obec, jejímž centrem byla pražská universita, na půdě střední Evropy za pozdního humanismu prozatím jediným významným literárním společenstvím s rozsáhlými a složitými vnitřními vztahy, u něhož

78



ZPRÁVY

je reálná naděje, že jeho činnost bude v dohledné době do detailu prozkoumána. Při

spívají к tomu v nemalé míře objektivní podmínky, usnadňující zkoumání, к nimž patři

především místní a časová ohraničenost činnosti této literární obce a dále výrazná koncentrace pramenného materiálu, který z její činnosti vyplynul (srov. ZJKF 4, 1982, str. 53).

Výsledky tohoto zkoumáni budou mít širší dosah. Doposud shromážděný materiál

německé provenience nasvědčuje tomu, že složité vztahy na území školského vlivu

pražské university budou v jistém smyslu obrazem literární vzájemnosti uvnitř územně

rozsáhlých společenství, působících v Německu. Nebylo by ovšem správné mechanicky

přejímat zjištění; naopak bude nutno citlivě zachytit zvláštnosti literárního vývoje v jiných zeměpisných oblastech. Poznatky o různých souvislostech a vztazích, čerpané z průzkumu činnosti zmíněné literární obce při pražské universitě, však budou moci

být vodítkem při zkoumání povahy jiných literárních společenství.

Jan Martínek (Praha)

Qnae commercia Germanis antiquitatis studia renovantibus RÉSUMÉ cnm Bohemia et Moravia fuerint?

JAN MARTÍNEK

In hac disputaticme condiciones et occasiones, quae humanlore aevo ad amicltias et famlliaritates inter eruditos Bohemos et Germanos contrahendas maxime idoneae erant, enumerantur. Urbes praeterea et regiones nominantur, quarum cives et incolae bonarum artium periti frequsntissimo inter se usu erant coniuncti. Quae omnis com mentatio eo pertinet, ut, quo modo harum rerum investigatio in posterum sit insti tuenda et quibus sit locis terminanda, demonstretur.

79



Zkoumání vztahů německých humanistů k českým zemím

Documents

Transcript of Zkoumání vztahů německých humanistů k českým zemím