R. L. Stine

Stopy hrůzy 74

Vraţda

před maturitou

2

VRAŽDA

PŘED MATURITOU

R. L. Stine

NAKLADATELSTVÍ

S I G N E T

3

Copyright © 1995 by Parachute Press, Inc.

Translation © Václav Mikolášek 1996

Published in the arrangement with

Permissions & Rights Int. Ltd.

ISBN 80-86021-14-9

4

I.

Lily Bancroftová si prohrábla černé vlasy a zhluboka se nadechla.

Klid. Hlavně klid, říkala si, nebo ho nezmákneš.

Stála před učitelem sociologie. Jak ho mám přesvědčit? ptala se

sama sebe. Co mám říkat?

„Přišla jsem za vámi, pane profesore,“ pronesla co

nejzkroušenějším tónem. „Můţu s vámi mluvit? Jenom pár slov.“

Hezký mladý učitel si sundal brýle s kovovou obroučkou a upřel

na ni šedomodré oči. Stropní zářivka blikala a ozařovala jeho obličej

děsivými nazelenalými vibracemi.

„Dobrá,“ řekl a pousmál se. „Poslouchám tě.“

Lily otevřela sešit s písemkou a ukázala na červeně načmáranou

dvojku.

„Já… nějak nerozumím, proč jsem dostala dvojku. Udělala jsem

celou písemku,“ vydechla nešťastně.

„Všech prvních deset výběrových otázek jsem zodpověděla

správně.“

„To ano,“ řekl učitel.

„A dalších pět otázek, tematické pojednání,“ pokračovala, „jsem

vypracovala přesně podle zadání. Nikde jste mi nezaškrtl špatnou

odpověď.“

„To jistě ne,“ pronesl prof. Reiner chladně.

„Já to fakt nechápu,“ zaštkala Lily. „Kdyţ jsem neudělala jedinou

chybičku, tak proč jste mi dal dvojku?“

„Jistě, všech pět tematických otázek jsi vypracovala bez

chybičky,“ odpověděl. „Chvalitebně – takţe za dvě. Ovšem,

nevyvinula jsi vlastní iniciativu, ani zrnko navíc, nic. Proto jsem tvou

5

práci nemohl hodnotit jako výbornou. Pasivním přístupem si nejvyšší

klasifikační stupeň nevyslouţíš.“

Lily to naštvalo. Většina holek v posledním ročníku na

Shadysidské střední byla z mladého, dobře vypadajícího učitele

úplně paf. Lily nebyla. Pro ni to byl arogantní a domýšlivý frajer.

A kdyby jenom to. Byl fakt děsnej. Lily nikdy předtím s ţádným

učitelem neměla nejmenší problémy.

Zoufale stiskla zuby. Pak řekla: „Alana Pattersonová z vedlejší

třídy odpověděla prakticky úplně stejně jako já a dal jste jí jedničku.“

„Jenţe ty, Lily, chodíš na sociologii do výběrové třídy,“ podotkl.

„Na začátku roku jsem vám všem řekl, ţe budu velice náročný, ţe

mám na vynikající studenty přísnější metr neţ na ostatní. Prostě od

vás očekávám víc a podle toho vás také klasifikuji.“

„Ale to je krutý!“ vyhrkla Lily.

Prof. Reiner pokrčil rameny. „Ţivot se s tebou taky nebude

mazlit.“

„Pane profesore,“ ţadonila, „Já jsem se letos tak děsně učila. A vy

to víte. A na tuhle písemku jsem se drtila celou noc. Prakticky jsem

nespala. A kdyţ… kdyţ mi teď dáte dvojku, nebudu mít na

vysvědčení jedničku.“

„Chceš mě dojmout?“ zeptal se. „Vyvádíš, jako by jedna známka

znamenala konec světa.“

Zářivka na stropě blikla a zabzučela.

Prof. Reiner se zamračil. „To světlo uţ zase zlobí,“ zavrčel. Vstal,

aby se líp podíval. Zavrtěl hlavou. „Krám jeden.“

Zrovna teď ho musí zajímat nějaká zářivka, pomyslela si Lily

naštvaně. Co je to za člověka? Já za ním přijdu kvůli známce – a on

se zabejvá zářivkou.

Nejradši by popadla sešívačku, kterou měl na stole, a do té pitomé

zářivky s ní práskla. To by Reiner koukal!

„Přece musí existovat moţnost!“ pokračovala. Skoro křičela.

Nedokázala se ovládat. „Musíte mě nechat si tu známku opravit!“

Reiner si znovu nasadil brýle a upřel na ni chladný pohled.

„Výběrová třída je výběrová třída,“ řekl. „To slovo zavazuje.

Očekává se od vás něco víc neţ od ostatních studentů. Větší úsilí.

Musím bohuţel konstatovat…“ poklepal ukazovákem na písemku,

6

„… ţe tohle tomu neodpovídá.“

Zářivka zabzučela znovu. Prof. Reiner si povzdychl. „Tři dny

čekáme na elektrikáře. Jestli nepřijde, budu si muset dojít pro ţebřík

a spravit to sám.“

„Pane profesore, prosím vás,“ ţadonila Lily, „nemohl byste mi dát

alespoň jedna mínus? To by mi pořád ještě zachránilo průměr na

jedničku na konci roku.“

„Já známky nedávám, Lily,“ odbyl ji. „Jaká práce, takové

ohodnocení. Je to na tobě.“

Lily na učitele upřela zlostný pohled. Těţce polkla. Je to v háji,

řekla si. Jak můţe bejt tak bezcitnej? Ten chlap si na mě normálně

zasedl.

„Takţe se nedá nic dělat?“ zeptala se.

„Musíš se s tím smířit,“ odpověděl prof. Reiner a usmál se.

Úsměv! Lily trpěla jako zvíře a on se usmíval! Bavil se! Zavřela

oči, měla co dělat, aby se nerozbrečela. Takhle se mnou nebude

jednat, pomyslela si. To teda ne. Ne a ne!

Skočila ke stolu a sevřela okraje, aţ jí zbělely klouby. „Dovol…

co si to…?“ vyhrkl učitel a zaštítil si paţemi obličej.

Pak zaječela: „Tohle byla vaše poslední šance!“ Odhodila mu ruce

stranou a začala ho škrtit.

Ne a ne! křičela v duchu. Ne, ne, ne!

Tiskla učiteli krk jako šílená. Víc. Ještě víc…

Prof. Reiner jí zatínal nehty do kůţe, zoufale se snaţil osvobodit.

Marně.

Oči mu vylezly z důlků. Obličej se zkřivil a zrudl.

Z hrdla vyšel chrčivý výkřik.

„Udělal jste chybu!“ řekla Lily. „Měl jsme mi dát lepší známku!“

Kdyţ ho pustila, ještě jednou zachrčel a padl obličejem na stůl.

Bylo po něm.

7

II.

„Chceš ještě něco?“

„Coţe?“

„Lily, koukáš na mě, jako bys mě chtěla spolknout.“

Lily otevřela oči. Prof. Reiner seděl za stolem a tvářil se

nepřístupně.

Aby se vzpamatovala, zatřepala hlavou a ustoupila o několik

kroků.

Co se to se mnou děje? Tak zoufale jsem chtěla, aby mi tu

známku změnil, ţe jsem se uţ fakt úplně viděla, jak ho chytám za krk

a škrtím…

Učitel čekal na její reakci. Lily uţ ze sebe nedokázala vypravit

slovo. Sebrala ze stolu písemku a rozběhla se do třídy.

Uţ to nemohla vydrţet. Uţ se na ty jeho chladné oči nemohla

dívat. Docházelo mu vůbec, ţe jí strašně ublíţil?

Jak se řítila přeplněnou chodbou, někdo na ni zavolal. „Lily! Haló,

Lily!“

Otočila se. Pelášila k ní její nejlepší kamarádka Julie Princeová. V

hnědých očích měla starostlivý výraz. „Lily, co se stalo? Holka, ty

vypadáš strašně!“

Lily zatřepala hlavou. „Já… já ho zabiju a bude to!“

„Takhle nemluv!“ okřikla ji Julie. Pak ztišila hlas. „Koho chceš

zabít?“

Ne, Lily si uvědomila, ţe takové věci nesmí před Julií říkat. Jejího

bráchu před čtyřmi roky zavraţdili při přepadení obchodu, kde

prodával.

Julie o tom pořád mluvila. Nedokázala na tu hrůzu zapomenout

8

ani po letech.

„Promiň,“ omluvila se a stiskla kamarádce ruku. „Přece víš, ţe to

tak nemyslím. Prostě mám na Reinera vztek.“

Julie se zklidnila. „Co ti udělal?“

„Dal mi z písemky ze socárny dvojku. Představ si to! Neudělala

jsem jedinou chybičku a on mi dal dvojku!“

Julie pokrčila rameny. „Ale vţdyť je to jenom pitomá písemka.“

„Tobě se to řekne,“ povzdychla si Lily trpce. „Kdyţ nezměkne a

tu dvojku mi nepřepíše, budu mít na vízu dvojku a můţu se rozloučit

se stýpkem na vysokou.“

„Ale i s dvojkou ze socárny budeš mít pořád ještě super vízo,“

řekla Julie. „S takovým vízem ti daj stýpko na kaţdý škole. A vaši

budou štěstím bez sebe.“

Lily pokývala hlavou. „Jenţe mě zajímá jenom jedno stýpko.

Stýpko shadysideskýho premianta. A to můţe dostat jenom ten, kdo

má samý jedničky – kdo má nejlepší průměr z celýho ročníku.“

„No, kvůli jedný písemce není ještě všechno ztracený,“ konejšila

ji Julie. „Pořád ještě můţeš mít samý jedničky. A vůbec, vykašli se

na to. Pojď se mnou. Jdu do knihovny, dokud tam ještě jsou.“

Kráčely mlčky, dlouhou, prázdnou chodbou se rozléhaly jejich

kroky. Lily musela myslet na prof. Reinera, na tu šílenou vidinu,

která ji v kabinetu přepadla.

Jak ráda by to pustila z hlavy! Ne, nešlo to. Ze všeho nejvíc, úplně

ţivotně jí záleţelo na tom stát se premiantkou ročníku a dostat

stipendium, které z toho automaticky vyplývá. Byla to jediná šance,

jak se po matuře dostat na slušnou vejšku.

Její starší sestry Bečky a Melinda taky chodily na Shadysideskou

střední – a obě vyšly jako premiantky. Absolutní jedničky. Nejlepší

studentky ročníku.

Lily chtěla být jako ony.

A čas letěl! Doma na ni spoléhali – a Lily si věřila. Byla v

posledním ročníku. Školní rok se chýlil ke konci. Zatím měla samé

jedničky.

Copak Reinerovi nedocházelo, ţe jí ničí ţivot? Co by mu to

udělalo, kdyby se přestal tvářit tak nepřístupně a tu pitomou známku

jí přepsal?

9

Došly ke knihovně. „Hned jsem zpátky,“ řekla Julie. „Musím

vrátit tyhle detektivky. Dostala jsem upomínku.“

Lily sice nebylo do smíchu, ale usmála se. Julie si v podpaţí nesla

děsný štos kníţek. Od té doby, co jí zabili bráchu, četla jednu

detektivku za druhou.

Zatímco ostatní kluci a holky koukali na MTV, ona četla. Hltala

detektivky jako popcorn.

„Počkám na tebe,“ řekla Lily. Civěla otráveně na svůj odraz ve

vitríně před knihovnou.

Normálně byla s tím, jak vypadala, celkem spokojená. Tentokrát

ne. Vlasy měla splihlé, obličej pobledlý, kruhy pod očima.

Já se tak dřu na socárnu, posteskla si, a pak dostanu dvojku.

Hnusnou dvojku.

Vtom ji někdo chytil zezadu za krk.

„Alexi! Co blbneš!“ vykřikla.

Alex Crofts se zasmál. Byl to její kluk a ona ho milovala. „Baf,

baf!“ Odhodil si z čela pramen tmavých vlnitých vlasů a zavrtěl

hlavou. „Nezlob se, Lily, nemohl jsem odolat. Stojíš tady jako

nějakej duch.“

Kdyţ viděl, jak Lily vypadá, smích ho přešel. „Hele, co je?

Naštval jsem tě nebo co?“

„Ne.“ Lily si oddychla a nahodila úsměv. „To Reiner. Nechce mi

přepsat tu dvojku z písemky, jak jsem ti říkala.“

„To je pecka,“ zamumlal Alex.

„Jo, to mi povídej,“ přikývla Lily. „Byla jsem za ním. Choval se

jako… jako by měl děsnou radost, ţe mi tu dvojku dal. Jako by ho to

vzrušovalo nebo co.“

„Nešil,“ zarazil ji Alex. „Reiner je pedant, ale učitel je to dobrej.“

Lily zírala. Ţe by byla z celý školy jediná, pro kterou byl Reiner

totální ignorant?

„Pro mě je to… já nevím,“ řekla. „Reiner je…“

„Dostali nový detektivky!“ přerušila ji Julie, která z knihovny

vyběhla celá rozesmátá s náručí plnou kníţek. Smích jí však ztuhl na

rtech. „Ach, čau, Alexi.“

Lily po ní sekla očima. Loni Julie s Alexem několik týdnů

chodila. Oba tvrdili, ţe o nic nešlo, ţe spolu byli jenom párkrát na

10

rande a tím to skončilo. A kdyţ Lily před půl rokem začala s Alexem

chodit, Julie řekla, ţe jí to přeje.

Tak co najednou blbne? podivila se Lily.

Nelíbilo by se jí, kdyby mezi jejím klukem a nejlepší kamarádkou

něco nehrálo.

„Tady jste!“ rozlehl se chodbou silný, veselý hlas Scotta Morrise.

Scott byl šéfredaktorem školního literárního časopisu Forum. „Vida!

Prakticky celá moje parta! Coţe, lidi, nejste v redakci? Pozejtří

máme uzávěrku.“

„Zrovna tam jdeme,“ řekl Alex.

„Hele, Scotte,“ řekla Julie. „Mám něco do kniţního přehledu.

Minulej tejden jsem četla perfektní detektivku.“

„Detektivku?“ řekl Scott a dělal, jako ţe zírá. „Nemohla bys sis

někdy přečíst taky něco jinýho, Julie? No, dobrý, promluvíme o

tom.“

Zatočil za roh ke školní redakci. Otočil své zelené oči k Lily.

„Jdeš taky?“

„Já? Ne,“ řekla. Scott se jí líbil, to jo, ale připadal jí moc splašený.

Vadilo jí to. „Odpoledne něco mám.“

„Já myslel, ţe ve středu neprodáváš,“ vmísil se do toho Alex.

„Normálně ne. Ale Agnes je nemocná a já slíbila, ţe za ni

zaskočím.“

„A co ten článek, co máš naspat do příštího čísla?“ zeptal se Scott.

„Uţ ho mám skoro hotovej,“ odpověděla Lily. „Určitě to stihnu.

Zatím čau, lidi.“

Zamávala a kamarádi zmizeli za rohem. Vykročila opačným

směrem, k východu.

Venku si povzdychla.

Práce v strejdově drugstoru bylo to poslední, co ji toho odpoledne

lákalo. Jenţe, co naplat, prodávala tam uţ dva roky. Od té doby, co

mámu postihla mrtvice.

Máma na tom byla zdravotně špatně, a tak Lily musela vydělávat,

aby mohla jít na vejšku. I kdyby dostala shadysideské stipendium, na

kníţky, oblečení a podobně by to nestačilo.

Kdyţ došla na roh ulice, ze stanice před školou právě odjíţděl

autobus do North Shadyside. Rozběhla se, ale řidič na ni nepočkal.

11

„Ach, boţe!“ zaúpěla. „Mám dneska jednu smůlu za druhou.“

Chvíli stála a přemýšlela, jestli má počkat na další autobus, nebo

jít ty tři kilometry k strejdově krámu pěšky. Stejně uţ šla pozdě.

„Lily!“

Otočila se a spatřila Grahama Prince sedícího za volantem tátova

petrolejově zeleného porsche.

„Hej, co ty tady?“ Nahodil jeden ze svých nejlepších

grahamovských úsměvů – zářivý chrup, planoucí modré oči.

„Projedeme se?“

Lily se k němu moc nehlásila. Znala ho od základky, ale nikdy se

pořádně nespřátelili. Graham byl roztomilej a chytrej – úplně děsně.

A byl to Juliin bratranec. Takţe o něj Lily v jednom kuse

zakopávala.

Ale teď byla docela ráda, ţe ho vidí. Projíţďka se jí zamlouvala.

„Dík,“ řekla, otevřela dvířka a zapadla na luxusní nízké bílé koţené

sedadlo s kulatým opěradlem. „Projíţďka mi bodne.“

„Tak kam to bude, hvězdo?“ zeptal se Graham.

„Do Old Village,“ řekla.

„Ke strejdovi, co?“ Graham protúroval motor a plavně se zařadil

do jízdního pruhu. „Zlatej strejda Bob. Kaţdej mu říká strejda, co? Já

jsem si vţdycky myslel, ţe je to jeho křestní jméno.“

„Ha ha,“ pronesla Lily otráveně.

„No, co je s tebou? Co škola? Co ţivot?“ vyzvídal Graham.

„Fajn,“ řekla Lily.

V myšlenkách byla pořád u té dvojky ze socárny, ale nechtělo se jí

o tom s Grahamem mluvit.

Graham byl její největší soupeř v boji o premiantství. Bojovala s

ním uţ od šesté třídy.

„Jenom fajn?“ uchichtl se. „S tebou je teda dneska sranda, to ti

povím.“

Lily se pokusila změnit téma. „A co ty?“ zeptala se a dívala se

přitom na auťáky před nimi. „Jak jde škola?“

„Jsem prostě nejlepší. Ve všem,“ odpověděl a mávl rukou.

„Děják, účetnictví, biologie – samý jedničky. Řekl bych, ţe se pořád

rveme o první místo, co říkáš, Lily?“

„To jo,“ zamumlala Lily. „Připravuješ se na soutěţ?“

12

Příští týden se ve škole konalo místní kolo soutěţe z obecných

znalostí. Vítěz šel do okresního kola, a pokud uspěl, měl šanci

postoupit do celostátního finále.

A vítěze celostátního finále čekala cena pět tisíc dolarů.

Lily věřila, ţe vyhraje. Ty peníze by jí děsně ulehčily starosti s

výdaji na vejšce.

„Z prvního kola jsem v ţivotě nevypadl,“ pravil Graham. „Nikdy.

Neexistuje, abych nevyhrál.“

Ještě chvíli se holedbal, jaký je král školních soutěţí, ale Lily ho

neposlouchala.

Po pár minutách zajel na plac před krámem. Lily si odfrkla. „Dík

za svezení,“ řekla a vyskočila z porsche.

„Stačí říct,“ usmál se. Odrazil od chodníku s dvojím zatroubením.

Je to magor na druhou, pomyslela si Lily. Drtila ji představa, ţe

by Graham vyšel z ročníku jako absolutní jednička – nebo vyhrál

soutěţ. Byl tak sebevědomej. Tak namyšlenej.

V ţivotě ho nemohlo potkat to, co ji. Ten kluk snad nikdy neměl

smůlu.

Nepřipustím, aby byl jednička, zařekla se Lily. Nepřipustím.

„Není zač,“ řekla Lily s úsměvem. Starší zákaznice řekla na

shledanou a odvalila se z krámu.

Lily zavřela pokladnu a posadila se za pultem na stoličku. Vrhla

se na úkol z matiky. Matika ji bavila ze všeho nejvíc. Ten večer byl v

krámě docela šrumec, ještě se k ní nedostala.

Mrkla na hodinky. Za hodinu a půl se zavíralo. Uţ se nemohla

dočkat. Strejda Bob byl vzadu a chystal objednávky. Aţ to dodělá,

bude moci Lily vypadnout domů.

Nalistovala v kníţce, stránku a začala počítat další řadu příkladů.

Zacinkal zvonek nade dveřmi. Lily nahodila automatický úsměv a

zvedla oči k dalšímu zákazníkovi.

Ve dveřích stál zarostlý kluk v odřené dţínové bundě a s

agresivním výrazem v obličeji.

„Pře… přejete si?“ zeptala se Lily.

„Jo, to si teda přeju,“ řekl. Těkal očima po krámě. A pak vytáhl z

bundy lesklou pistoli. Lily málem vyjekla. Ztuhla.

Kluk skočil k pokladně a namířil jí pistoli do obličeje. „Všechny

13

prachy sem! A rychle!“

14

III.

Ne! Ne! pomyslela si Lily. To přece nemůţe bejt pravda.

Mně se to přece nemůţe stát.

Hodila očima přes rameno k zadní části obchodu.

Kde byl strejda Bob? Byl pořád vzadu?

Co mám dělat? ptala se sama sebe. Křičet? Padnout za pultem na

zem? Dát mu peníze?

„Rychle!“ zasyčel zarostlej kluk a švihl pistolí. „Otevři tu bednu!“

Lily zmáčkla tlačítko pokladny a začala roztřesenýma rukama

vytahovat bankovky.

„Hej!“ ozval se strejdův hluboký hlas. „Co je to tam?“

Strejda se vracel za pult.

Lupič se otočil, pistoli pořád v ruce. „Ty zůstaneš, kde jseš!“

nařídil strejdovi.

Strejda se poslušně zastavil uprostřed uličky. Z obličeje mu rychle

vyprchala barva.

„Jdi pomalu támhle – támhle!“ Lupič ukázal pistolí k pokladně,

kde Lily vytahovala peníze. „Tak. Ţádný kraviny a nikomu se nic

nestane.“

Strejda Bob se sunul k pokladně s očima upřenýma na lupiče. Lily

ustoupila a opřela se o regál, aby mohl projít. Srdce jí děsně bušilo.

Lupič měl v očích něco temného, Síleného. Strach. A taky

nenávist.

Oba nás zabije, pomyslela si. Vzpomněla si na Juliina bráchu. Na

chudáka Juliina mrtvého bráchu.

Jasně, chce nás zabít. Vidím to na něm.

„Všecko, co je v pokladně! Rychle!“ Mířil strejdovi Bobovi na

15

srdce.

Lily se chtěla vrátit k pokladně, ale strejda ji zarazil. „Já to

zařídím,“ pošeptal jí.

Jednu ruku strčil do přihrádek s penězi a druhou rukou nenápadně

otevřel šuplíček pod pokladnou.

„Dělej!“ vyštěkl lupič. „Nebo se s tebou nebudu mazlit!“

Lily, celá roztřesená, stála za strejdovými zády.

Sledovala, jak sahá do šuplíčku. Vytáhl malou šedivou pistoli.

„Dělej! Nerozumíš? Dělej!“

„Tak dost!“ zařval strejda. Vytrh pistoli a přirazil ji klukovi na

hruď. „A teď to hezky zahoď!“

Lily úplně zapomněla dýchat.

Nikdo se nehýbal.

Nad regálem tikaly velké hodiny.

Lupič před pistolí ustupoval, ale pořád na strejdu mířil. Zlostně

zachrčel: „Oba vás zabiju.“

16

IV.

Já nechci umřít, pomyslela si Lily. Nechci bejt mrtvá jako Julíin

brácha.

„Zahoď to!“ opakoval strejda. Drţel pistoli pevně. „Umím s

touhle věcičkou zacházet líp neţ ty. Zahoď to!“

Kluk váhal. Těkal očima ze strejdy na Lily a zpátky.

Bylo na něm vidět, jak zuřivě přemýšlí.

Prosím tě, zahoď to, ţadonila Lily v duchu.

Prosím tě, poslechni strejdu. Prosím tě – zahoď tu pistoli.

Lupič vztekle zasyčel a sklonil ruku.

Uţ měl v očích jenom strach.

„Ani hnout!“ nařídil strejda. „Lily, zavolej policii.“

Lily stála jako socha. Třásla se po celém těle.

„Lily – policii,“ opakoval strejda klidně, ale rozhodně s pistolí

namířenou na kluka. „Pořádně se nadechni a jdi k telefonu. Dělej!“

Neţ se stačila přinutit k pohybu, lupič se otočil a vyrazil ke

dveřím. „Vzdávám to!“ zachrčel.

V okamţiku kdy hmátl po dveřích, vešel vysoký kluk se zrzavými

vlasy.

Lupič ho ramenem odstrčil a zmizel na ulici.

„Ricku! Pozor!“ vykřikl strejda Bob.

Zrzavý kluk sjel očima z Lilyina zděšeného obličeje k strejdově

ruce s bouchačkou. Nato se ve dveřích beze slova otočil a rozběhl se

za lupičem.

„Lily, zavolej policii!“ poručil strejda znovu. „Rychle!“

Lily na telefonu namačkala 911. Ohlásila operačnímu

důstojníkovi přepadení. Policista řekl, ţe na místo činu okamţitě

17

posílá hlídkový vůz.

Lily se nejistým krokem vrátila ke strejdovi. „Já tomu nemůţu

uvěřit!“ křičela. „On mi mířil přímo na hlavu.“

Strejda zastrčil pistoli do šuplíčku. Pak se otočil k Lily a dlouze ji

objal. Ani v jeho náruči se nepřestala třást.

„Je mi líto, ţe ses tak vylekala, zlatíčko,“ řekl. „Jsem rád, ţe se ti

nic nestalo.“ Ukázal ke dveřím. „Viděla jsi Ricka Campbella? Přijal

jsem ho na roznášku. Co ho to napadlo utíkat za tím hajzlem? Ještě

se mu něco stane.“

Lily se podívala před výlohu na ulici. „Nevidím ho.“ Sedla si na

stoličku a čekala na příjezd policie. „Nevěděla jsem, ţe máš

bouchačku,“ řekla strejdovi.

„Pořídil jsem si před pěti lety, kdyţ se tady v okolí začala mnoţit

přepadení,“ vysvětloval strejda Bob.

„Naštěstí to bylo dneska poprvé, co jsem ji musel vytáhnout.“

Rick se za chvíli vrátil. Vrazil do krámu celý rudý a zadýchaný.

„Zmizel mi v postranní uličce,“ oznámil. „Stalo se někomu něco?“

„Jsme v pořádku,“ odpověděl strejda Bob. „Ale ty bys měl být

opatrnější, Ricku. Co tě to napadlo pronásledovat ozbrojeného

lupiče? Mohl tě zabít.“

Rick pokrčil rameny a frajersky se zatlemil.

Strejda Bob se otočil k Lily. „Uţ je ti líp?“

„Pořád se třesu,“ odpověděla upřímně. „Pořád vidím tu pistoli.

Musím myslet na… na Juliina bratra.“

Do vzduchu se zařízl zvuk sirén. Za výlohou zazářila červená

světla a k chodníku přirazil policejní vůz.

Do obchodu vběhli dva policisté v černých uniformách. „Jmenuji

se Peyton,“ představil se první z nich. „Byla hlášena loupeţ.“

Lily se strejdou policistovi vylíčili, co se stalo. Lily si přitom

prohlíţela Ricka. Opíral se o pult s parfumerií a sledoval cvrkot. Měl

blond vlasy a modré oči. Občas se jí zahleděl do obličeje.

Znervózňovalo ji to. Odvrátila se.

Strejda Bob řekl: „Lily, jestli chceš, můţeš jít domů. Bylo toho na

tebe dneska moc.“

„Dík, já to zvládnu – fakt,“ usmála se.

Tenhle frajer Rick je mi nějakej povědomej, říkala si. Kde já jsem

18

ho jenom viděla?

Policista Peyton si všechno pečlivě zapsal a řekl: „Je to tento

týden v téhle ulici uţ třetí pokus o loupeţ. Vypadá to na jednoho a

téhoţ pachatele. Radím vám, abyste býti výjimečně ostraţití, neţ ho

dopadneme.“

Policisté se zvedli a vyšli z krámu. Vešli tři zákazníci. Lily se

postavila k pultu, aby je obslouţila.

Strejda Bob se vrátil k objednávkám. Lily se snaţila vypadat, jako

by se nic nestalo, ale pořád se třásla. Nemohla se z toho šoku

vzpamatovat.

Zákazníci si vybrali a odešli. Lily se podívala na Ricka.

Stál u pultu s elektronikou a pořád po ní pokukoval.

Přinutila se k úsměvu. „Ještě nikdy jsem něco takového nezaţila,

teda myslím přepadení,“ řekla. „By… bylo to strašný.“

Rick pokýval hlavou. „Škoda, ţe mi utek. Policajti ho v ţivotě

nechytěj.“

„Já jsem hlavně ráda, ţe se nic nestalo,“ vydechla.

Rick znovu pokýval hlavou. „Strejda Bob je fantastickej. Úplně

toho kluka vyděsil. Uţ se tu neobjeví.“

Lily pokrčila rameny a vrátila se k matice. Zoufale se snaţila

myslet na domácí úkol, dělat jako by se nic nestalo.

Rick se k ní přišoural. Opřel se o pokladnu a řekl: „Co to je?

Algebra nebo co?“

„Početní úkony.“ Nepatrně odtáhla.

„Chodíš na Shadysideskou střední?“ zeptal se.

Přikývla, oči upřené do sešitu.

„Slyšel jsem, ţe je fakt dobrá škola,“ řekl. „Mně to ve škole moc

nešlo.“

Přívětivě se usmála. Ukázala na učebnici. „Nech mě to dodělat,

jo? Mám zpoţdění.“

„Děláš něco, aţ tady zavřeme?“ zeptal se jí. „Co kdybysme zašli

někam na véču nebo tak něco?“

„Ne, dík,“ řekla Lily. „Musím domů.“

Rick se však nenechal jen tak lehce odbýt. „Máš kluka?“ vyzvídal.

„Jo, to teda mám – to jo.“ Netrpělivě poposedla. Boţe, to má ten

frajer tak dlouhý vedení? Pomyslela si.

19

„To mu teda závidím,“ zamumlal. Odtáhl se od pultu. „No nic –

hele, víš co, tak budeme kamarádi, oukej?“

Lily se uklidnila. Rick sice vypadal, ţe mu to trochu pomaleji

zapaluje, ale jinak měl docela hezký úsměv.

„Jasně, kamarádi,“ souhlasila. „Ale jestli to myslíš váţně, tak mě

necháš dodělat úkol.“

„Oukej, oukej,“ odpověděl. Odšoural se k vitríně s prášky proti

bolestem a chvíli zkoumal lahvičku s aspirinem. Pak se posadil. „Jo,

hele, Lily?“

„Co je?“ zeptala se nevrle. Uţ si nedávala záleţet, aby na ní

nebylo znát, jak ji obtěţuje.

„Baví tě škola?“

„No… jistě,“ odpověděla. „Jak kdy.“

„To tě teda ţeru,“ řekl Rick. „Já nemám na učení hlavu. Proto

jsem taky na Mattewance vybouchl.“

„Ty jsi chodil na – Mattewanku?“

„No… jenom chvíli. Pak jsem toho nechal. Bylo toho na mě moc,

to víš. Samý učení. No, ty asi nevíš, co to je, mít problémy s

učením.“

Lily k němu na chvíli otočila hlavu. „Ale já mám taky problémy,“

řekla. „Kaţdej je má.“ Rychle mu pověděla, co se jí odpoledne

přihodilo s prof. Reinerem.

„Jasně!“ vyhrkl Rick a zavrtěl hlavou. „Mladý učitelé bejvaj

nejhorší. Normálně se vytahujou. Myslej si, ţe jsou neodolatelný.“

„To je fakt,“ souhlasila. „Jemu snad vůbec nedochází, jak je pro

mě ta známka důleţitá.“

„Asi si na tobě léčí nějakej mindrák,“ řekl Rick. „Fakt je…“

zarazil se. Zezadu vyšel strejda Bob.

„Ricku, roznáška je připravená,“ řekl.

„Jo, jdu na to,“ usmál se Rick a řekl Lily: „Takţe si nechceš

vyrazit?“

Zavrtěla hlavou. „Mám fakt spoustu práce.“

„A co kdybych tě alespoň hodil domů?“

„Ne, dík.“ Zamávala mu na rozloučenou a vrátila se k matice.

Kdyţ se zavíralo a sbalila si věci, Rick se ještě z roznášky

nevrátil. Ulevilo se jí. Ten kluk byl moţná hodnej, ale zato byl děsně

20

vlezlej. Neměla zájem se s ním ještě půl hodiny vybavovat před

krámem. Musela vyuţít kaţdé chviličky k dodělání úkolu.

Rozloučila se se strejdou a vyrazila na autobus. Dny se

prodluţovaly a oteplovaly, ale večer bylo pořád ještě chladno. Na

zšeřelé obloze nad šumícími větvemi stromů visel půlměsíc.

Autobus přijel za deset minut. Lily nastoupila a sedla si dozadu.

Znovu si otevřela matiku a sklonila se nad ní, zahloubala se do

příkladů.

Snaţila se soustředit, ale nešlo to. Nešťastně si povzdychla.

Autobus sebou házel, čísla se jí před očima rozmazávala. Bude to

muset dodělat doma – i kdyby měla být celou noc vzhůru.

Řidič zastavil na rohu Old Mill road a Fear street. Lily si sbalila

kníţky a vystoupila. Lampa na rohu nesvítila, stíny byly tmavší a

děsivější neţ jindy.

Proč to světlo někdo nespraví? řekla si. Zamířila domů. Cestou se

ustrašeně rozhlíţela. V duchu pořád viděla toho kluka, jak na ni míří

pistolí. Zachvěla se.

Co kdyţ je někde tady? Co kdyţ tu na mě čeká?

Šílená představa! Proč by za ní lezl?

Zvedl se vítr. Lily si přitáhla svetr ke krku. Další dvě lampy o

blok dál taky nesvítily.

Co to má znamenat? podivila se. Jak to, ţe dneska ve Fear street

nic nesvítí?

Ve větru a šeru se stíny na kaţdém rohu hýbaly, jako by byly ţivé.

Vysoké, štíhlé cypřiše na protější straně ulice vypadaly jako

gigantičtí duchové.

Nech toho, Lily, poručila si. Uţ jsi dneska zaţila pěknou hrůzu.

Tak si to ještě nezhoršuj.

Chyběly uţ jenom dva bloky. Jak se blíţila k baráku, tma ještě víc

zhoustla. Stromy měly strašidelné tvary a divně hučely.

Přešla ulici. Něco zašustilo. Něco – nebo někdo – se prodíral

křovím.

Ten lupič?

Je to on?

Sleduje mě domů?

Hrdlo se jí sevřelo hrůzou.

21

Zachvátila ji panika.

Prudce se otočila.

Nic. Nikdo tam nebyl.

Je to jenom vítr, řekla si. Šustí tu listí.

Rozběhla se a pak přidala do trysku.

Uţ jenom támhle na roh. Jenom půl bloku.

Dokáţu to. Já vím, ţe to dokáţu.

Vtom v ní hrklo. Zpoza křoví vyšla postava a zastoupila jí cestu.

Jsem v pasti, pochopila.

Dostal mě.

22

V.

Temnou nocí se rozlehl zděšený křik.

Lily ztuhla. Srdce se jí děsně rozbušilo.

Temná postava. Vrah!

„Lily – to jsem já.“

Zamţourala do tmy a spatřila známou tvář. „Alexi?“

„Nechtěl jsem tě vystrašit. Jsi oukej?“

„Jo… asi jo,“ řekla. Dlouze, zhluboka si oddechla a padla mu do

náruče.

„Co je s tebou?“ zašeptal. Dotýkal se rty jejích vlasů. „Tys mě

nepoznala?“

„Promiň,“ řekla. „Je… je tu tak děsná tma. Byl tam lupič. V

krámě. Já… já se tak děsně bála.“

Alex se odtáhl a pohlédl jí do obličeje. „Coţe? O čem to mluvíš?“

„U nás v krámě,“ vydechla. „Přišel kluk s pistolí.“ Zabořila mu

hlavu do hrudi. „Bylo to strašný.“

„Lily, jsi v pořádku? Stalo se někomu něco?“

Zavrtěla hlavou. „Strejda… zrovna vyšel zezadu, kdyţ jsem

vyndávala z pokladny peníze. Vytáhl pistoli, kterou má v krámě, a

lupič utekl.“ Znovu se zachvěla. „Kdyby strejda nevyšel…“

Rozbrečela se. „Ale, no tak,“ řekl Alex a ještě víc ji k sobě

přitiskl. „Uţ je to pryč, Lily. Jsi zase oukej.“

Několik minut tiše vzlykala, pak se párkrát zhluboka nadechla a

uklidnila se. Rozhlédla se a zjistila, ţe je před Alexovým domem,

necelý blok od domova.

„Ty tu na mě čekáš?“ podivila se.

„Jo, čekám,“ odpověděl. „Chtěl jsem se učit, ale nějak mi to nešlo.

23

Pořád jsem na tebe myslel. Ve škole jsi z toho Reinera byla úplně

hotová.“

Povzdychla si. „Ale ne, Alexi. Uţ je to dobrý.“ Dojalo ji, jak se

Alex stará. „Jsem fakt oukej,“ opakovala. Usmála se na něj. „Fakt ţe

jo.“

„Určitě?“

„Jo. Doprovodíš mě domů?“

„Přesně to jsem chtěl,“ řekl. Vzal ji kolem ramen. Vykročili. Lily

byla šťastná. Bylo jí s Alexem dobře.

Kdyţ šel s ní, vítr byl najednou tišší a třepotající se stíny uţ taky

nebyly tak strašidelné jako předtím.

Zastavili se pod schody. „Ještě jednou dík,“ řekla a zadívala se do

jeho klidných šedých očí.

„Doprovodím tě aţ ke dveřím,“ řekl. Vyšli na verandu.

Lily začala odemykat dveře, ale Alex ji popadl za ruku a něţně ji

odtáhl. „Nechoď ještě,“ vydechl. „Pojď, posadíme se a popovídáme

si.“

Podívala se na proutěné dvoukřeslo před prosklenou stěnou. Jasně

ţe chtěla být s Alexem, sednout si a ještě chvíli si povídat. Jenţe…

„Já bych strašně ráda,“ řekla a zavrtěla hlavou. „Jenţe musím

domů. Mám toho moc.“

Alex posmutněl. „Ty se pořád buď učíš, nebo jsi v krámě. Skoro

vůbec se nevidíme, Lily.“

„Já vím,“ zamumlala. „Taky mě to mrzí. Jenţe musím dodělat

úkol z matiky. A ten článek do školního magazínu taky nemám

napsanej. A čeká mě čtvrtletní zkouška ze španělštiny. A taky se uţ

musím připravovat na tu soutěţ z obecnejch znalostí. Děsně ráda

bych vyhrála těch pět tisíc dolarů.“

„Oukej, oukej,“ zabručel Alex a pustil jí ruku. Pak řekl mírnějším

tónem: „Tak jo. Já to beru. Vím, jak je pro tebe škola důleţitá. Jenom

si myslím, ţe by sis taky někdy mohla udělat čas.“

„Budu se snaţit, Alexi,“ řekla. „Slibuju.“ Zvedla hlavu a ucítila na

puse jeho rty. Políbili se a Alex ji objal, jako by ji od sebe nechtěl

pustit.

Lily ho taky objala a pak se odtáhla. Alex se otočil a dlouhými

kroky seběhl z verandy.

24

Jsem tak šťastná, pomyslela si, kdyţ se za ním dívala, jak uhání k

svému domovu. Alex je fakt hodnej.

Strčila klíč do zámku a zatlačila na dveře. „Čaaaau, to jsem já,“

zavolala. Odloţila pod schody batůţek a kníţky a rozběhla se do

kuchyně.

Táta seděl u stolu a četl noviny. Upřel na ni znepokojený pohled.

„Lily, konečně jsi tady!“ Vstal a objal ji.

Kdysi míval husté prošedivělé vlasy, široké čelo, jiskřivé modré

oči. Lily si vţdycky říkala, ţe je pořád mladej a hezkej. Ovšem po

mámině mrtvici rychle zestárl. Vlasy mu zbělely a na čele se mu

vytvořily starostlivé vrásky.

„Volal Bob. Řekl mi o tom přepadení. Jsi v pořádku, zlato?“

„Jo, jsem oukej,“ odsekla. Poslední, co potřebovala, bylo, aby se

táta – k tomu všemu, co proţíval – ještě dověděl, ţe na ni někdo

vytáhl pistoli. „Byl to šok – to je všecko.“

„Bob říkal, ţe ses zachovala skvěle.“

Usmála se. „On se zachoval skvěle.“ Pak změnila téma. „Co je k

večeři? Mám děsnej hlad.“

„Máma uţ spí, ale v ledničce máš masový sendvič.“

„Mňam.“ Nalila mléko a vytáhla z horní přihrádky sendvič.

Usedla vedle táty.

„Máš hodně úkolů?“ zeptal se.

„Mraky,“ vzdychla. „Budu se drtit do noci.“

„Víš, Lily,“ řekl táta, „máme z tebe opravdu radost.“ Spokojeně si

ji prohlíţel. „Určitě to dotáhneš na první místo – jako tvoje sestry. A

kdyţ uţ se stalo, ţe je máma nemocná a to všechno kolem, alespoň

se má na co těšit.“

Dík, tati, pomyslela si smutně. Dík, ţe mi věříš.

Jenţe, co kdyţ to na první místo nedotáhnu?

Co to s mámou udělá?

„Jak ti to jde ve škole?“ pokračoval pan Bancroft. „Co matika?“

„No, v tý přece exceluju,“ odpověděla. „Mám ze všech písemek

samý jedničky.“

„Výborně,“ řekl otec. „A co ostatní předměty?“

„Ale jo, skoro oukej,“ řekla neurčitě.

„Znamená to, ţe něco není úplně oukej?“

25

„No, jedna písemka ze socárny ve výběrový třídě,“ připustila.

„Já… éééé… teda, dostala jsem z ní dvojku.“

Táta mlčel. Lily se na něj neodvaţovala pohlédnout. Dovedla si

ten jeho zkroušený výraz docela dobře představit.

„Určitě si to opravíš,“ řekl po chvilce mlčení. „To ti nemusím

připomínat. Vţdyť víš, jak jsme na tebe a na tvé sestry pyšní. Určitě

ze sebe nevydáváš míň, neţ můţeš.“

Ne. Opravdu mi to nemusíš připomínat, pomyslela si s trochou

ironie. Odloţila sklenici s mlékem na stůl a přinutila se k úsměvu.

„Tak jo, tati. Radši se půjdu zabořit do učebnic.“

Hodila nedojedený sendvič do koše, sebrala pod schody kníţky a

vyběhla nahoru. Kdyby jenom věděl, jak je to moje premiantství

ohroţený, povzdychla si nešťastně.

Musela myslet na prof. Reinera. Co z toho má, ţe mi nechce

přepsat známku? Proč to dělá?

V pokoji si rozsvítila lampičku a posadila se ke stolu. S matikou

byla rychle hotová. Potom zmákla španělštinu.

Potlačila v sobě zívání a pustila se do článku pro literární časopis.

Psala o historii Shadysideské střední.

Koukla na hodinky. Skoro půlnoc. Jsem strašně utahaná, řekla si,

uţ mě to psaní ani nebaví.

Akorát končila, kdyţ zazvonil telefon. Lily vyskočila od stolu.

Kdo můţe takhle pozdě volat?

Vrhla se po sluchátku, neţ telefon stačil zazvonit podruhé, aby to

neprobudilo tátu a mámu. „Haló?“

„Lily,“ zašeptal tlumený, dýchavičný hlas. „Lily.“

„Ano? Kdo je tam?“

Ţádná odpověď. Pomalé, chrčivé dýchání.

„Haló?“ opakovala a snaţila se, aby nebylo poznat, jak je

vyděšená. „Kdo je tam?“

„To jsem já,“ pronesl muţský hlas.

„Kdo?“

„Někdo, kdo tě zná, Lily. Někdo, kdo o tobě ví všechno. Někdo,

kdo tě ustavičně sleduje.“

Zuřivě přemýšlela. V puse jí vyschlo. Ruka se sluchátkem se jí

roztřásla.

26

„Kdo je tam?“ vyhrkla. „Tak kdo?“

V telefonu to cvaklo.

A bylo ticho.

27

VI.

Autobus vyjel ze stanice Fear street. Lily myslela, ţe si uţívá.

„Tak co – ospalko?“ ozval se Alex. „Uţ by ses měla probudit.“

„Promiň,“ zahučela do dalšího zívnutí. „Byla jsem dlouho vzhůru

a pak jsem nemohla usnout.“

„Nemohla jsi usnout? Co se stalo?“

Nechtělo se jí o tom záhadném telefonu mluvit.

Byla pořád ještě vyjukaná. Nechtěla Alexovi líčit, jak se celou noc

převalovala a koukala do tmy a říkala si, kdo si to z ní můţe tak

hnusně utahovat.

„Pořád mi leţí v hlavě ten Reiner,“ řekla. Nebyla to úplně pravda,

ale taky to nebyla úplně leţ.

„Vykašli se na to, Lily,“ usmál se Alex. „Kaţdej ví, ţe Reinera

neukecáš.“

„Vím, co udělám,“ pokračovala. „Buď mě tu písemku nechá

napsat znovu, nebo se nechám vyzkoušet ústně. Třeba, kdyţ uvidí

snahu, tak změkne a tu dvojku mi přepíše.“

„Tak hodně štěstí,“ řekl Alex a obřadně jí potřásl rukou.

Zasmála se.

Alex je fakt jedničkovej, pomyslela si. Vţdycky mě dokáţe

rozesmát. Dokonce i kdyţ jsem stresovaná tak jako dneska.

„Nemůţu to našim udělat,“ řekla. V duchu se jí zjevila tátova

ustaraná tvář. Táta jí věřil, byl na ni pyšný. „Přece víš, jak veřej, ţe

budu nejlepší z celýho ročníku. Jestli mi to Reiner neopraví, tak…

tak něco provedu.“

Kdyţ před školou vystoupili z autobusu, Alex jí zamával na

rozloučenou a odklusal za klukama, kteří se shromaţdovali u

28

basketových kurtů.

Lily vešla do budovy. Chtěla Reinera odchytit, neţ začne třídní

hodina. Přemýšlela jsem o tom, co jste říkal, pane profesore,

opakovala si v duchu. A musím uznat, ţe moje písemka byla na

výběrovou třídu fakt slabší. Proto jdu za vámi, abyste mi dovolil

opravu… abyste mi dal ještě šanci.

Zastavila se v šatně a hodila do skříňky kníţky, které měla na

odpoledne. V rohu stály dvě baţantky z prváku a něco si šuškaly.

Jejich tlumený hlasy jí připomněly noční telefon.

Kdo mohl tak pozdě volat? Ţe by ji opravdu někdo sledoval?

Uţ na to nesmíš myslet, pokárala se. Byl to jenom debilní fór.

Třeba nějakej zamindrákovanej spoluţák, kterej zrovna neměl nic

lepšího na práci.

Zabouchla skříňku, zhluboka se nadechla a statečně vyrazila k

Reinerově kabinetu.

Dveře byly zavřené, ale Lily věděla, ţe tam Reiner je. Chodil

děsně brzo a odcházel ze všech učitelů poslední. Kaţdý to věděl.

„Čau, Lily!“

Ohlédla se a spatřila Lisu Blumeovou ze školních novin. „Co se

děje?“

„Nic.“ Lily pokrčila rameny. Nechtěla se vybavovat. Lisa ráda

drbala o tom, kdo s kým chodí, kdo se s kým porafal a rozešel a tak.

Drby byly to poslední, co ji zajímalo. Myslela jenom na to, aby uţ

měla ten rozhovor s Reinerem za sebou.

„Coţe jsi tu dneska tak brzy?“ zeptala se Lisa.

„Musím kvůli něčemu za Reinerem,“ odpověděla Lily.

Lisa pokývala hlavou. „Já vím, problémy. Nechce ti přepsat

dvojku, co?“

Lily si v duchu posteskla. Kdyţ to věděla Lisa, tak uţ to musela

vědět celá škola.

„Myslíš, ţe to Graham dotáhne na první post?“ zeptala se Lisa.

„Teda chci říct, ţe ty chceš bejt jednička v Reinerově třídě, ţe jo?“

„Budu jednička. A budeš se divit, jak to udělám,“ vyštěkla Lily.

Okamţitě toho zalitovala. Škoda ţe ta slova nemohla vzít zpátky.

Bylo pozdě.

Lisa teď po škole rozkecá, ţe z těch svejch známek úplně

29

magořím, pomyslela si nešťastně.

Lisa na ni povzbudivě zvedla palec a řekla: „Tak ať ti to vyjde.“ A

odklusala chodbou pryč.

Lily zaklepala na Reinerovy dveře. Ani nepočkala na vyzvání,

otočila knoflíkem a vešla.

První, co viděla, byl ţebřík opřený pod porouchaným světlem.

Zvedla hlavu. Dlouhá zářivková trubka byla odmontovaná.

Ţe by se Reiner rozhodl vyměnit trubku sám? Šel asi do skladu za

školníkem, aby vyfasoval novou zářivku, napadlo ji. Počkám tady,

dokud se nevrátí.

Sundala si batůţek a poloţila ho na ţidli a vrátila se zpátky k

ţebříku, který se dole ztrácel za Reinerovým psacím stolem.

Vtom zděšeně vykřikla. Ze stolu odkapávala čerstvá, rudá krev.

Lily sjela po krvi očima k zemi. A objevila tělo. „Pane profesore?!“

vypravila ze sebe.

Hezký mladý učitel leţel za stolem na zemi. Vlasy měl zbrocené

krví. Ústa otevřená. Upíral na Lily prázdné oči. „Ne!“ vykřikla. „Ne!

Proboha, ne!“

Sklonila hlavu a zjistila, ţe stojí v kaluţi krve. Krev se jí

vsakovala do bílých tenisek.

Ne, tohle není moje fantazie. Tohle je pravda, řekla si a zabořila

hlavu do dlaní. Tohle je pravda. On je pravdu mrtvej.

30

VII.

Druhý den po Reinerově pohřbu vešla Lily do třídy a zamířila

rovnou do lavice. Nedívala se vpravo ani vlevo.

Nemohla se z toho pohřbu vzpamatovat. Během obřadu s ní nikdo

neprohodil ani slovo. Koutkem oka viděla, ţe ji všichni sledují a

mluví o ni – jako by s tou Reinerovou nehodou měla něco

společného. Jako by ji podezřívali, ţe mu ten ţebřík podtrhla.

Stranil se jí dokonce i Alex.

Uţ asi fakt blbneš, Lily, řekla si v duchu. Nikdo tě z ničeho

neobviňuje. Kaţdej ví, ţe to byla nehoda. Prostě nevěděj, o čem by si

s tebou povídali.

Ale proč si sama připadala taková provinilá?

Bylo pravda, ţe neměla Reinera ráda. A taky bylo pravda, ţe by

udělala snad všechno pro to, aby se zbavila té dvojky.

Nikdy mu ale nepřála nic špatného.

Strašilo ji, kdyţ si pomyslela, co tenkrát řekla Julii. Bylo to, jako

by jí řekla: „Zabiju ho.“

Dovedla si představit, jak Lisa Blumeová okamţitě po celé škole

rozkecala, ţe Lily byla toho rána, co učitel zemřel, úplně nepříčetná

vzteky.

Ţe by si všichni fakt mysleli, ţe jsem mu ten ţebřík podrazila?

ptala se sama sebe.

Ale moji kamarádi si přece něco takovýho myslet nemůţou – to

snad ne.

V Reinerově třídě bylo nezvyklé, nepříjemné ticho. Pár studentů si

něco šeptalo. Nikdo se neodvaţoval promluvit nahlas.

Lily sklopila zrak a začala si z batůţku vytahovat sešity. Na

31

stupínku stála prof. Burrisová, která nastoupila na Reinerovo místo.

Lily se snaţila na ty hrozné věci nemyslet. Usilovně poslouchala,

co jim nová třídní říká, jak si představuje zbytek pololetí.

Jenţe – ať Lily dělala, co dělala, pořád viděla Reinerovo tělo

leţící na podlaze, jeho bledý obličej, otevřená ústa, ty prázdné, mrtvé

oči.

„Čeká nás ještě dvoje zkoušení a závěrečná písemná práce.“ Slova

prof. Burrisové vytrhla Lily z netečnosti. Opřela se o lavici a

zbystřila pozornost.

Dvoje zkoušení a písemka? pomyslela si.

S takovým programem – a k tomu ještě domácí úkoly – měla ještě

šanci dotáhnout to v sociologii na jedničku.

Poslední šanci!

Ano! zajásala v duchu a poprvé po několika dnech zase pookřála.

Ano! Moţná, ţe Grahama nakonec přece jen doţenu!

„Nula čtyřicet!“ oznámil Scott, kdyţ doběhl k síti. „Trochu ţivota

do toho umírání, mátohy!“

Lily zavřela oči, aby se zkoncentrovala. Vyhodila míček do

vzduchu, rozpřáhla se raketou a napálila ho do sítě.

„Boţe neee!“ zaúpěla. Zhluboka se nadechla a postavila se k

dalšímu podání. A znovu to šlo do sítě.

„Dvojchyba!“ vykřikl Scott škodolibě. „Game a set pro nás.“

Lily se smála, nemohla si pomoci. „Promiň,“ řekla Alexovi.

„Nevím, fakt nevím, proč se směju!“

„Myslel jsem, ţe to vybereš,“ řekl Alex.

„Ale no jo, tak to nevyšlo,“ řekla a hravě do něj šťouchla.

„Natřeme jim to příště.“

„Jen aby,“ zamumlal Alex. Bylo to po dlouhé době první Lilyino

volné dopoledne. Lily se fakt na tu čtyřhru s Julií, Scottem a Alexem

těšila.

Otřela si ručníkem čelo a zapadla do stínu. Julie nalila z Alexovy

termosky do šálků růţovou limonádu.

„Sorry, lidi,“ řekla Lily. „Dneska mi ten servis nějak nesedí.“

„Já tomu nemůţu uvěřit,“ řekl Scott. „Normálně máš servis

perfektní. Co se s tebou děje?“

Pokrčila rameny. „Nemám sílu. Nejde mi to.“

32

Scott zavrtěl hlavou a řekl: „Já nevím. Ve škole máš takový

energie! Ale tady venku mám pocit, ţe je ti jedno, jestli vyhraješ,

nebo prohraješ.“

„Asi je mi to fakt jedno,“ usmála se Lily. „Pro mě je tenis spíš

zábava.“

„No, pro mě taky,“ vloţila se do toho Julie. „Jenţe abych se

bavila, musím vyhrát.“

„Jo, to je ono,“ řekl Alex a nalil do sebe druhý šálek limonády.

„Nejde o to vyhrát… ale člověk by se alespoň měl snaţit vyhrát…

teda chci říct, co potom z toho?“

„Oukej, oukej,“ smála se Lily. „V příštím gamu do toho budu

muset zapojit svůj zabijáckej instinkt.“

Jen to dořekla, hned toho zalitovala – zvlášť kdyţ viděla, jak se po

sobě Julie a Scott podívali.

Alex to napětí přerušil. „Jdeme na to,“ řekl a práskl šálkem s

limonádou o zem. „Pojď, Lily, teď jim natřem.“

Lily s Alexem v dalších dvou gamech vyhráli a ve třetím prohráli

jen o vlásek.

„Dneska je tak krásně. Chce se někdo project na kole?“ zeptal se

Alex, vzal si od Julie termosku a zastrčil ji do drţáku na kole.

„Já nemůţu,“ řekla Julie. „Naši jdou odpoledne k babičce.“

„Já taky nemám čas,“ připojila se Lily. „Musím se učit.“

„Ale, no tak, holka,“ protestoval Alex. „Vţdyť je ještě brzo. Máš

na to celej den.“

„To se ti řekne,“ smála se Lily. „Blíţej se závěrky. Nemůţu si

dovolit ztrácet čas.“

Alex se zatlemil a pokrčil rameny. „Jak chceš,“ řekl. „Jenom si

myslím, ţe by sis taky někdy měla odfrknout.“

„A co asi teďka dělám?“ řekla Lily. Zamávala na rozloučenou a

vyrazila domů.

Kdyţ došla na roh Old Mill road, někdo na ni zatroubil. Řidič

protúroval motor a zastavil.

„Čau, menší projíţďka?“

Byl to samozřejmě Graham Prince ve svým porschi.

„Ne, dík,“ řekla Lily. „Jsem skoro doma.“

„Pojď. Nastup si,“ zahučel. „Je děsnej hic, abys šla celou cestu

33

pěšky.“

„Celou cestu? Vţdyť je to uţ jenom dva bloky!“ Chtěla

pokračovat v chůzi, ale Graham otevřel dvířka.

Lily se neochotně přišourala k jeho nablýskanému autu.

„Hele, Lily,“ zašklebil se kysele. „Určitě se uţ cejtíš bejt na koni,

co?“

„Co? Já ti nerozumím.“ Zavrtěla hlavou.

„No, kdyţ teď Reiner kouše hlínu, máš jedničku ze sociologie

tutovou, co?“ Rozesmál se vysokým, pisklavým hlasem.

„Jak můţeš takhle hnusně mluvit!“ okřikla ho.

„Ale, no tak.“ Graham přestal pištět. „Klídek, jo, Lily. To byl

jenom fór. Nic víc.“ Stáhl si brýle na špičku nosu.

Lily se otřásla. „Fór? Takový věci nejsou k smíchu.“

„Hele,“ pokračoval Graham, „kaţdej ví, jak s tebou ta dvojka z

písemky zamávala. Lisa Blumeová říkala, ţe jsi byla úplně

nepříčetná, kdyţ jsi šla za Reinerem, jak jsi ho – neţ jsi ho… teda…

neţ jsi ho našla.“

„Nech mě na pokoji, Grahame!“ zaječela. „Máš blbý řeči. Kvůli

dvojce ze socárny se přece nevraţdí.“

„Oukej, oukej.“

„Já mluvím váţně!“ ječela Lily. „Reiner měl smůlu. Spadl ze

ţebříku. Je to hrozný neštěstí! A jestli si myslíš…“

„Nic takovýho jsem neřekl!“ Zvedl ruce, jako by se vzdával.

„Měla by ses vzpamatovat, Lily.“. „Nech mě laskavě na pokoji,“

odsekla.

„Ale, no tak, klídek, jo?“ pronesl frajersky. Zatočil volantem a

odfrčel.

Lily ještě chvíli stála a dívala se za ním. Nohy se jí klepaly. Jak s

ní mohl takhle mluvit? Mluvil s ní, jako by byla nějaké monstrum

nebo co.

Ţe by si všichni spoluţáci mysleli, ţe prof. Reinera zavraţdila?

Kdyţ konečně vypnula lampičku, bylo na hodinách skoro dvanáct.

Půlnoc. Měla by se ještě chvíli učit na soutěţ z obecných znalostí, ale

padaly jí oči.

Doţenu to zejtra, slíbila si.

Převlékla se do pyţama a zajela do postele. A ještě ani nestačila

34

usnout, kdyţ zazvonil telefon.

Lekla se. Rychle zvedla sluchátko. „Haló?“

„Lily?“

Okamţitě se probrala. Zase ten hlas! Úchylný šepot.

„Kdo je tam?“ zeptala se.

„Lily, vím o tobě všechno,“ šeptal. „A myslím, ţe se ti to povedlo.

Co říkáš?“

Lily pár vteřin neodpovídala. Přemýšlela, čí to můţe být hlas. Byl

jí tak povědomý. Tak povědomý…

Pak vyhrkla: „Já vím, kdo to je! Proč mi voláš? No, řekni! Proč mi

to děláš? Proč, Grahame? Proč?“

Cvak.

„Čau, Lily!“ pozdravil ji Scott a zamával, kdyţ ve škole vrazila do

redakce časopisu Forum. „Na poslední chvíli.“

„Letím rovnou ze třídy.“ Lapala po dechu. „Nemůţu se dlouho

zdrţet. Říkal jsi, ţe jde o něco důleţitýho.“

„Máme poslední moţnost projít si materiály do čísla,“ řekl Scott a

pokýval hlavou. „Kde jsou ostatní?“

„Viděla jsem Julii u knihovny,“ odpověděla Lily. „Prej tu bude za

minutku.“

„Ten článek, co jsi napsala, je perfektní,“ řekl Scott a ťukl prstem

na první stránku Lilyina příspěvku.

„Vyštrachala jsi toho o prvních letech tyhle školy opravdu

hodně.“

„Dík, Scotte,“ odpověděla a ucítila, ţe se červená. Nikdy

nedokázala přijmout pochvalu jen tak.

Práce na článku ji bavila, i kdyţ jí narušovala přípravu na soutěţ z

obecných znalostí a vůbec učení doma.

„Večer to vyjedeme,“ řekl Scott. „Nechceš jít do tiskárny, abys

viděla, jak to bude vypadat?“

Lidi z redakce Fora měli štěstí. Grahamův táta vlastnil

polygrafický závod. Studenti si u něj prakticky zdarma jednou za

měsíc tiskli celý náklad svého literárního časopisu. A bylo zvykem,

ţe se na to chodili dívat.

„Jasně ţe jo. Ještě nikdy jsem v tiskárně nebyla,“ řekla Lily.

„Tak jsi první na řadě,“ usmál se Scott. „Je to fakt zajímavý. Papír

35

jde z obrovskejch rolí do takovejch válců. Z těch válců vyjíţděj

oboustranně potištěný tiskový archy. Archy se sloţej a sešijou ve

falcovačce a nakonec se časák ořízne. Na to je zase taková obrovská

řezačka.“

„To by se mi fakt líbilo,“ řekla Lily. „Moţná bych tam mohla na

pár minut zaskočit, neţ se půjdu domů učit. Nebude v devět večer

trochu pozdě? To končím v práci.“

„Dobrý. Přijď v devět,“ odpověděl Scott. „Akorát spouštíme

mašiny.“

Povzdychl si. „No, nejdřív musíme vybrat fotku na titulní

stránku.“ Vzal ze stolu ţlutou obálku a vytáhl z ní arch kontaktních

fotek. „Mrkni se na to a řekni, co bys tam dala.“

Lily se sklonila nad stůl a podívala se na arch. Byly to záběry

školy pořízené v noci se střechou třpytící se v záři měsíce.

Scott ukázal na obrázek v horním rohu a řekl: „Mně osobně se

nejvíc zamlouvá tahle. Co ty na to?“

Lily kývla. „Jo, ta je dobrá.“ Sklonila se ještě víc. „Ala já bych

byla radši pro tuhle, na který je vidět měsíc.“ Zvedla arch, aby na

obrázek líp viděla.

„Hmmm,“ zavrčel Scott. Zvedl si Lilyinu ruku s fotkami k

obličeji. „Jo, uţ to taky vidím. Máš dobrý oko, Lily.“.

Něco zavrzalo a Lily se ohlédla ke dveřím. Stál tam Alex s

nasupeným, zlostným výrazem.

„Alexi!“ Lily mu automaticky vyšla naproti. „Pojď se mrknout na

fotky.“

„Ne, dík,“ odsekl Alex. „Zřejmě je ti beze mě dobře. Se Scottem,

co?“

„Vybíráme titulní fotku pro příští číslo,“ vysvětloval Scott.

„Podíváš se?“

„Na co?“ zavrčel. „Je mi jasný, ţe uděláš všechno, co ti Lily

řekne.“

Ale, ne! Lily v duchu zaúpěla a upřela na Alexe nevlídný pohled.

On snad ţárlí na Scotta!

„Tady jsou, kdybys změnil názor,“ řekl Scott a hodil obálku na

stůl. Nezdálo se, ţe by si z Alexe něco dělal.

„Jdu s rukopisama k Hendersonovi,“ oznámil. Sebral ze stolu štos

36

papírů a zmizel s nimi ve dveřích učitele, který měl nad redakcí

dozor.

Kdyţ Lily s Alexem osaměla, zeptala se ho: „Alexi, co se s tebou

děje?“

„Coţe? Jo, promiň,“ odpověděl rozmrzele.

„Vyvádíš, jako bys na Scotta ţárlil!“ řekla. „To snad není moţný.“

„No, a myslíš, ţe nemám důvod?“ vyštěkl. „Dobře vím, ţe po tobě

jede.“

„Neplácej nesmysly!“ odsekla.

„Ach, drahá Lily! Ty máš tak krásný oči, drahá Lily!“ začal Alex

napodobovat Scotta.

„Alexi, vykašli se na to. Scott mě ani trochu nezajímá. Nejsme nic

víc neţ kamarádi a ty to víš.“

Vyskočila a dala mu ruce kolem krku. „No tak, Alexi. Hlavu

vzhůru, vypnout hruď,“ zaţertovala. Políbila ho na tvář.

Kysele se usmál. „Takţe která fotka se ti líbí?“

Redakční porada se protáhla do půl sedmé. Lily měla co dělat, aby

stihla autobus k strejdově obchodu a přišla do práce včas. Kdyţ

dorazila, bylo tam plno lidí. Strejda Bob jí řekl, ţe se celé odpoledne

nezastavil a večer musí ještě nachystat objednávky.

Postavila se za pult. Od toho přepadení se necítila zrovna nejlíp,

kdyţ musela obsluhovat sama. Ale tentokrát byl takový nával, ţe jí

na strach nezbýval čas.

V osm se v krámě objevil Rick. Nával opadl a Lily se začala učit.

„Čau, Lily,“ zahlaholil Rick přes pult. „Jak je?“

„Fajn,“ řekla a ani nezvedla hlavu.

„No, co je s tebou?“ Opřel se o pult lokty a naklonil se k ní, aby se

podíval, co to má na klíně za knihu.

„Učím se,“ informovala ho. „A mám toho dneska hodně, takţe

kdyby by ti nevadilo…“

„Co se to učíš?“ nedal se Rick.

„Teď náhodou španělštinu,“ odpověděla. „Hele, Ricku – kdybys

mě laskavě…“

„To je ten předmět, co si z něj dostala tu blbou známku?“ zeptal

se Rick. „Dvojku?“

„To byl jinej předmět,“ řekla. „Hele, fakt, Ricku, já se

37

potřebuju…“

„Víš, četl jsem to o tom učitelovi v novinách,“ pokračoval Rick.

„Ten Meiner…“

„Reiner,“ opravila ho.

„Jo, Reiner. Ten chlap, co sis na něj stěţovala. Šel ti po krku, co?“

Kdyţ Lily nereagovala, ztišil hlas. „No, řekni, Lily, jak jsi ho

zmákla? Krapítek jsi do něj strčila? Víš, jen tak, nerada, co?“

„Jsi nechutnej!“ rozkřikla se na něj a zvedla se. Španělština jí sjela

z nohou na podlahu. Sehnula se pro ni.

„Ale ne! Klídek,“ řekl Rick. „Já jenom tak kecám. Provokuju tě.

Nemyslel jsem tím nic…“

„Ricku, padej. Mám moc práce,“ okřikla ho.

„A kdy nemáš moc práce?“ Rick se pořád opíral o pult a díval se

jí do obličeje. Natáhl ruku a dotkl se jejích vlasů. „Vykašli, se na ty

školní hovadiny a pojď se mnou. Vyrazíme si někam dneska večer,

co ty na to? Kam budeš chtít.“

Lily ho odstrčila a řekla: „Víš, ţe mám svýho kluka. A stejně

nemám čas někam si vyráţet.“ Znovu si na klíně otevřela kníţku a

zahleděla se do stránek. Demonstrativně Ricka ignorovala.

Popadl ji za ruku.

„Naštvala ses, nebo co?“ zachrčel. „Chci tě jenom líp poznat.“

„Nech mě bejt!“ rozkřikla se na něj. Seskočila ze stoličky a

vytrhla se mu.

Rick odstoupil od pultu a zvedl ruce, jako ţe se vzdává. „Ale

přece nebudeš blbnout. Vţdyť ti nic nedělám.“ Ustoupil ještě o krok.

„Dáš uţ pokoj?!“ vyštěkla.

„Jasně, jasně,“ hučel Rick. „Hele, omlouvám se. Asi jsem to

trochu přehnal. Nepovíš to na mě strejdovi, oukej? Potřebuju tenhle

dţob.“

Lily chtěla něco říct – kdyţ vtom se otevřely zadní dveře a vešel

strejda Bob. „Co se tu děje?“ zeptal se. „Co je to tady za řev?“

Rick na Lily udělal psí oči.

„To je dobrý, strejdo Bobe,“ řekla. „Jenom se tady s Rickem

trochu šprajcujeme.“

V devět hodin vypadla Lily z práce a utíkala na domluvenou

schůzku do tiskárny. Incident s Rickem jí pořád vrtal hlavou.

38

Ten kluk je nějakej divnej, usoudila. Minulou noc by dala ruku do

ohně za to, ţe ty fóry do telefonu dělá Graham. Teď uţ si tak jistá

nebyla.

Ţe by to byl Rick?

Polygrafický závod byl v průmyslové části Shadyside. Byla to

velká provozní budova v areálu se spoustou jiných podniků. Kromě

tiskárny se nikde nesvítilo, nepracovalo.

Chladné, naţloutlé světlo osamělé pouliční výbojky vrhalo na zem

děsivý černý stíny. V dálce fičel vítr a hnal po asfaltu odhozené

plechovky.

Lily přešla ulici k hlavní bráně. Vrata byla pootevřená a vzadu se

svítilo.

Zatlačila a vrata se s vrznutím otevřela dokořán. Temná, prázdná

vrátnice páchla tiskařskou barvou. Ze zadní části budovy byly slyšet

nějaké zvuky. Lily prošla krátkou chodbou a ocitla se ve velké

strojovně.

V jasném osvětlení se skvěla obrovská rotačka. Byla to mašina

dlouhá jako půl ulice. Na jednom konci byla ohromná role papíru.

Lily v ostrém světle mhouřila oči, hledala kamarády.

„Haló?! Kde jste všichni?“ zavolala.

Místo odpovědi něco zadunělo.

Jako by padala skála, nebo lavina, podivila se.

Lily ztuhla.

„Pozor!“ zařval někdo. „Lily, pozor!“

Ohlédla se a viděla, ţe se na ni řítí hora papírových rolí. Uskočila.

Ještě ţe tak! Jinak by ji ty role tutově rozmačkaly na padrť.

39

VIII.

Role se s děsným hřmotem sesypaly na podlahu.

Lily vykřikla. Jedna těţká role se odrazila přímo k ní.

Lily se zachvěla bolestí. Okraj role jí zasáhl do nohy.

Odletěla a upadla.

„Neeeeee!“ Z hrdla se jí vydral divoký řev. Bez ohledu na bolest

se po betonové zemi zoufale hrabala pryč.

V posledním okamţiku zapadla po čtyřech za ocelový pilíř.

Ohlédla se. Všude kolem ní skákaly těţké role a podlaha pod nimi

duněla jako vzdálená kanonáda.

„Nestalo se vám něco, slečno?“ křičel vousatý chlap, který jí běţel

na pomoc. „Snad vás to nezasáhlo, haló?“

Lily si prohlédla nohu. Měla ji odřenou, ale jinak byla v pořádku.

„Jsem… jsem oukej,“ odpověděla rozechvělým hlasem. Srdce jí tak

děsně bušilo, ţe sotva dýchala. Kdyţ jakţ takţ popadla dech, nechala

se od vousatého chlapa zvednout. „Co se stalo?“

Chlap se poškrábal v řídkých vlasech. „Ty role přece nemohly být

takhle naskládané. Já to nechápu.“

„Lily, jsi oukej?“

„Co se stalo? Praštilo tě to?“

Byli tam Scott, Alex a Julie. Vypadali vystrašeně.

„Je to dobrý,“ řekla a pomalu se vydýchala. „Fakt jo.“

„Opravdu se ti nic nestalo?“ ozval se další povědomý hlas. Otočila

hlavu a spatřila Grahama. Blíţil se s podivným úsměškem na rtech.

Ţe by měl radost z toho, ţe ji to málem rozmačkalo?

Ne. Lily zatřepala hlavou, aby se těch myšlenek zbavila.

Samozřejmě ţe ne. Co mě to jenom napadá?

40

„Jsem v pořádku. Opravdu,“ ujišťovala všechny kolem sebe.

Odhrnula si vlasy ze zpoceného čela.

Graham ukázal na vousatého chlapa a řekl: „To je pan Jacobson,

tátův faktor na noční směně. Pomáhá nám se sazbou a tiskem našeho

časopisu.“

„Aţ na to, ţe teď to bude muset počkat, dokud tady ten brajgl

nedám do pořádku,“ řekl faktor a nechápavě zavrtěl hlavou.

„To je samozřejmý,“ řekl Scott. „Kdy budeme moci znovu přijít?“

„Zejtra to bude srovnaný,“ řekl pan Jacobson. „Ale musím vás

upozornit, mládeţi – tady je tiskárna a ne ţádný hřiště, abyste si tu

pobíhali, jak vás napadne. Jak jste právě viděli, mohlo se stát něco

moc ošklivýho.“

„Jasně, pane Jacobsone,“ přikývl Scott. „Děkujeme. Uvidíme se

zejtra.“

„Já tomu nemůţu uvěřit,“ ozvala se Julie, kdyţ vyšli z budovy.

„Mohla jsi bejt mrtvá.“

„No, naštěstí nejsem,“ řekla Lily. „Jenom mě mrzí, ţe se muselo

odloţit vydání našeho časopisu.“

Alex řekl: „Fakt je, ţe bysme ho moţná dneska večer nevytiskli, i

kdyby k tomu incidentu nedošlo. Ta velká mašina se nechtěla rozject.

Pan Jacobson říkal, ţe to nechápe, ţe s ní nic není, ale stejně se

nerozjela.“

„Ten tomu prdlajs rozumí,“ řekl Graham, kdyţ je doběhl na

chodníku s osamělou výbojkou. „Ono chvíli trvá, neţ se takovej

gigant uvede do chodu.“

„Víte co, lidi?“ řekl Scott. „Co kdybysme zašli do pizzerie Pete’s.

Mám hlad jako vlk.“

Lily se moc nechtělo. Měla spoustu učení. Ale pak si řekla, ale co,

vţdyť jsem před chvílí mohla bejt mrtvá, a zvolala: „Perfektní nápad.

Jde se na pizzu!“

Kdyţ Lily konečně dorazila domů, bylo skoro jedenáct. Cítila se

tak bídně, ţe neměla na učení ani pomyšlení.

Druhý den se konala soutěţ z obecných znalostí. Lily věděla, ţe

by si měla hodit ještě jedno opáčko, ale cítila, ţe by uţ nedostala do

hlavy jediný slovo.

Plácla sebou na postel. Fuj, to byl dneska den, povzdychla si.

41

Odřená noha ji bolela. Zítra bude mít pěknou podlitinu. Ještě ţe se

nestalo nic horšího, řekla si a uţuţ začala usínat, kdyţ zase zazvonil

telefon.

„Boţe ne!“ zaúpěla. „Co teď?“ Srdce se jí rozbušilo. Zvedla

sluchátko. „Haló?“

Ozval se starý známý šepot: „Lily? Jsi to ty?“

„Kdo jste? Co chcete?“ vyštěkla.

„Chci totéţ co ty,“ pronesl tlumený hlas. „A pomůţu ti, kdyţ

budeš chtít. Prosím tě, Lily, nech mě, abych ti pomohl.“

Praštila telefonem a vytáhla šňůru ze zdi. Tak a teď si můţeš

volat, jak chceš. Rozhodla, ţe uţ jí ten úchyla – ať uţ to byl kdokoli

– víckrát strašit nebude.

Ale, i kdyţ odpojila telefon, pořád ten dotěrný hlas slyšela. Leţel

jí v hlavě.

Kdo to můţe bejt? zeptala se sama sebe. Kdo?

Kdyţ druhý den odpoledne vcházela do sálu, kde se konala soutěţ

z obecných znalostí, cítila se jistá a klidná.

„Zlom vaz,“ pošeptal jí Alex a dal jí pusu na tvář.

„Dík.“ Vystoupila na podium a sedla si k dalším šesti soutěţícím.

Jak se dalo očekávat první otázky byly hračka. O hodinu později

zbyli na podiu pouze tři soupeři – Lily, Graham a Susie Dawsonová,

nová studentka, která přišla z jiné školy.

Otázky pokládal prof. Spencer, zástupce ředitele. „Jak se

jmenoval první shadysideský starosta?“ zeptal se Susie, kdyţ zahájil

další sérii otázek, tentokrát o místní historii.

Susie toporně seděla a přemýšlela. Nakonec pokrčila rameny.

Povzdechla si a řekla: „Nevím.“

„Je mi líto,“ řekl prof. Spencer. Susie nešťastně zavrtěla hlavou,

sestoupila z pódia a sedla si mezi diváky.

Spencer se obrátil na Grahama. „Znáš jméno prvního

shadysideského starosty?“

„Robert Briggs,“ zněla blesková odpověď.

„Velmi správně,“ řekl Spencer. „Blahopřeji, Grahame.

Přistoupíme k další otázce.“

42

Lily se nutila do pekelného soustředění. Jak to, ţe vţdycky

nakonec zůstaneme jenom já a Graham? Copak ten kluk nikdy

neudělá chybu?

Projela zrakem hlediště. Byli tam všichni spoluţáci včetně celé

redakce Fora.

Zastavila se na Alexovi. Mrkl na ni. Vedle něj seděla Julie a pak

Scott. Bylo na nich vidět, ţe jí všichni drţí palce. Příjemně ji to

překvapilo – zvlášť kdyţ si po smrti prof. Reinera nebyla svými

přáteli příliš jistá.

Zástupce Spencer udělal pauzu, aby prodiskutoval otázku s dalším

učitelem. Graham se otočil k Lily. „Je to pakárna, co říkáš?“

zašeptal. „Ale pořád lepší neţ dřepět ve třídě.“

„Jasně, pakárna,“ odpověděla Lily. Co jiného mu měla říct?

Spencer si odkašlal a pokračoval. „Lily, první osadníci postavili

přes řeku Conononku dva mosty, které pořád ještě stojí na původních

místech. Vyjmenuj ta místa?“

„Jeden je na River road,“ odpověděla Lily. Vyhrkla první jméno,

které ji napadlo. „A ten druhý je… je…“

Zarazila se. Nedalo se přemýšlet, kdyţ tak blízko seděl Graham.

Málem zpanikařila. Uvědomila si, ţe se jí to jméno úplně vykouřilo z

hlavy. „Já to vím, stoprocentně to vím,“ vydechla. „Jenom si

nemůţu…“

„Máš dost času,“ řekl Spencer, aby ji uklidnil.

„Jo, máš dost času, Lily,“ špitl k ní Graham a jedovatě se ušklíbl.

„Celej den.“

Dostala vztek, ţe kdyby mohla, shodila by Grahama z pódia. Ten

vztek jí projasnil mozek. „Je to u mlýna. Mlýnský most!“ prohlásila.

„Správně!“ Spencer se podíval na Grahama. „A teď otázka pro

tebe…“

Lily se odvrátila, snaţila se zklidnit. Jestli chceš soutěţ vyhrát,

musíš Grahama ignorovat, řekla si.

Její sestry taky vyhrály soutěţ z obecných znalostí, obě v

posledním ročníku. Becky se dokonce probojovala do celostátního

finále. Lily byla přesvědčená, ţe by to dokázala taky – jen kdyţ si dá

trochu záleţet.

„Výtečně!“ Spencer poblahopřál Grahamovi za další správnou

43

odpověď. „Vy dva si vedete velice dobře. Přejdeme k další otázce.“

Zabořil ruku do ţluté obálky.

„Mimochodem, Lily,“ šeptal Graham. „Ráno jsem byl ve

sborovně zeptat se na svůj čtvrtletní průměr. Hádej, co mi vychází?“

„Pšt!“ odbyla ho Lily. Copak prof. Spencer neviděl, co, Graham

dělá? Neviděl, ţe ji záměrně provokuje, aby se nemohla soustředit?

Jenţe zástupce ředitele měl dost práce s šátráním v obálce a

hledáním dalších otázek.

„Asi jsem génius nebo co,“ šeptal Graham. „Zatím čistá jedna.

Tím myslím jedna, ne jedna mínus nebo dvě plus, ale jedna. Je to

jasný?“

„Nejvyšší čas zblbnout, Grahame!“ řekla Lily s notnou dávkou

sarkasmu. Cítila, jak se jí stálilo hrdlo.

Čistá jedna znamenalo, ţe má před ní v boji o prvenství náskok.

Fakt byl, ţe i kdyby si Lily opravila známku ze socárny, nedotáhla

by to na víc neţ na jedna mínus.

„A co ty?“ pokračoval. „Nějaký mínusy? Nebo plusy?“

„Děláš si statistiku?“ odsekla Lily.

„Jenom se pokouším o konverzaci,“ špitl Graham.

Lily měla vztek. Viděla, ţe pro Grahama je to jenom hra. On

ţádné peníze nepotřeboval. Chtěl být premiantem ročníku jenom

proto, aby ji srazil na kolena. Nevadilo by jí, kdyby s ním prohrála,

ale musela by alespoň vědět, ţe mu o něco jde.

Zhluboka se nadechla. Čekala na otázku. „Jaké bylo hlavní

zaměstnání zakladatelů Shadyside?“

Kdo byli první obyvatelé Shadyside? Lily uţuţ chtěla říct farmáři,

ale to jí připadalo moc lehké. Co kdyţ to byl chyták? Taková snadná

otázka v posledním kole!

Graham sebou na ţidli zavrtěl.

Co kdyţ se ta otázka týká prvních lidí, kteří do Shadyside přišli,

kdyţ uţ bylo městem – a ne úplně prvních osadníků? napadlo Lily.

„Ţelezniční dělníci,“ odpověděla konečně.

Prof. Spencer zavrtěl hlavou. „Bohuţel, to není správná odpověď.

Kdyţ na to odpoví správně Graham, stane se vítězem celé soutěţe a

bude naší školu reprezentovat v celostátním finále.“

Lily z toho rozbolel ţaludek. Podělala jsem to! pomyslela si

44

hořce.

„To je lehké,“ řekl Graham. Úplně si Lilyin neúspěch

vychutnával. „Byli to farmáři.“

„Máš naprostou pravdu,“ zvolal prof. Spencer. „Blahopřeju ti,

Grahame. Tímto se stáváš absolutním vítězem soutěţe z obecných

znalostí.“

Graham se nadýmal pýchou. Kynul divákům a ti mu tleskali.

Otočil se k Lily a zašklebil se. „No, třeba ti to vyjde příště.“

„Blahopřeju,“ zamumlala. Nemohla se na tu jeho pitomou

grimasu dívat. Graham se odvrátil, rozběhl se, seběhl ze schodů a

vyklusal z haly.

Lily slyšela, jak Alex a Julie vyvolávají její jméno. Nepodívala se

na ně. Nechtěla nikoho vidět. Chtěla být sama.

„Třeba ti to vyjde příště.“ Jak můţe bejt Graham takovej debil?

Půjdu domů, rozhodla se. Alespoň se uklidním. Cestou ze Školy

se jí poslední otázka soutěţe pořád honila hlavou. Jak jsem mohla

být tak pitomá? Farmáři – boţe, taková jasná odpověď!

Povzdechla si a zabočila do uličky mezi řadovými domky. Byla to

zkratka kolem velkého, prázdného pozemku.

Kdyţ došla asi do poloviny, uvědomila si, ţe za sebou slyší kroky.

Otočila se – hnal se za ní Rick.

„Lily! Haló – počkej na mě!“ volal a lapal po dechu.

Zastavila se a opřela se o drátěný plot kolem pozemku. „Ricku, ty

mě špehuješ, nebo co?“ rozkřikla se na něj.

„Ne, to vůbec ne,“ odpověděl a zuřivě dýchal.

„Vţdycky si to tudy zkracuju, kdyţ se tu vyskytnu. Mám tady

roznášku a najednou koukám a vidím tebe.“

Lily se odlepila od plotu a pokračovala v cestě. Rick šel za ní.

„Nemáš ţádný balíčky,“ řekla podezřívavě.

„Uţ jsem je roznesl,“ odpověděl. „Nebude ti vadit, kdyţ se s

tebou kousek svezu, viď, ţe ne?“

Zarazila se. Pořád jí na něm něco vadilo. Pak řekla: „Oukej, ale já

nemám moc času. Musím domů.“

Rick se zatlemil. „Ale to je mi novinka,“ pronesl ironicky. „Na

jiný máš času dost.“

Kysele se zasmála. Třeba to není tak špatnej kluk, jak si

45

namlouvám, pomyslela si.

Kráčeli spolu a Rick se rozpovídal o práci. „Líbí se mi makat u

tvého strejdy. Nijak moc to sice nesype, ale strejda Bob je skvělej.“

Sekl po ní očima. „Vypadáš klidná. Co ve škole?“

Co se stará? řekla si Lily. Vţdyť sám do ţádný školy nechodí.

„Proč se ptáš?“ zeptala se ho.

Rick pokrčil rameny a řekl: „Jen tak. Myslel jsem, ţe bych ti třeba

mohl pomoct.“

Lily ztuhla. Přesně tohle jí říkal ten šeptající hlas v telefonu.

Upřela na Ricka oči. „Volal jsi mi včera v noci?“

Rick okamţitě odpověděl: „Ano.“

46

IX.

„Takţe jsi to ty!“ vyjekla Lily. „Zavoláš a pak zavěsíš?“

„Ano,“ přiznal se. „Zavolám, ale pak zavěsím dřív, neţ to vezmeš.

Nějak mě přejde odvaha nebo co.“

„Hele, Ricku, proč kecáš?“

„Já nekecám,“ ohradil se ostře. „Volal jsem ti uţ dvakrát. Telefon

dvakrát nebo třikrát zazvoní a já zavěsím. Přísahám.“

Lily se zastavila a řekla chladně: „Já ti nevěřím. Od teďka mě

necháš laskavě na pokoji. Slibuješ?“

Nato se otočila a rozběhla se k Division street. A nezastavila se,

dokud si nebyla jistá, ţe má Ricka z krku.

Tu noc, kdyţ se Lily zase učila, myšlenky jí ujíţděly. Čekala, kdy

zazvoní telefon. Tentokrát se však šeptající hlas nepřihlásil.

Kdyţ lezla do postele, byla přesvědčená, ţe to byl Rick.

Ještě ţe jsem mu to vytmavila, pomyslela si. Alespoň uţ dá pokoj.

Druhý den ráno narazila ve škole na studenty, kteří se tlačili před

nástěnkou u sborovny.

Prodrala se mezi nimi a objevila na nástěnce přehled studijních

výsledků za třetí čtvrtletí. Graham byl samozřejmě první z celého

ročníku. Lily byla na druhém místě.

„Ale neee!“ zaúpěla v duchu. Civěla na přehled, jako by ho chtěla

zhypnotizovat a to děsné pořadí změnit.

Prof. Burrisová ji sice klasifikovala jedna mínus, ale to na

Grahamovu absolutní jedničku nestačilo.

Teda tohle není fér, řekla si a odebrala se na první hodinu. Celé

pololetí se tak straně učila, ţe si to Graham ani nedovedl představit.

Jenţe – co to bylo platné? Zase ji předběhl.

47

V hodinách se jí občas podařilo na ten pitomej přehled

zapomenout, ale kdyţ přišla na odpolední schůzku redakční rady, uţ

jí zase strašil v hlavě.

Alex jí vrazil do ruky nějaké papíry. Málem zapomněla, ţe jdou

večer zase do tiskárny. Kaţdý člen redakce dostal za úkol provést v

připravovaném čísle poslední korektury.

„Hele, Lily, objevil jsem v tvým článku kiks,“ řekl Alex. „V

druhým odstavci ti asi vypadla řádka. Podívej se na to.“

Lily rychle projela stránku, ale ničeho si nevšimla. „Co kecáš?“

vyštěkla. „Vţdyť to sedí!“

Alex uskočil, jako by dostal ţihadlo. „Ale… ale já ti chci jenom

pomoct. Co je s tebou?“

„Sorry, Alexi,“ omluvila se. Myslela, ţe se kaţdým okamţikem

rozbrečí. Nadechla se, aby potlačila slzy. „Nemyslela jsem to tak.

Jsem prostě vytočená z toho čtvrtletního přehledu.“

Odvrátila se. Nechtěla, aby ostatní viděli, jak jí vlhnou očí. „Jak

mám doma říct, ţe premiantem ročníku bude Graham a ne já. Táta a

máma se zblázněj.“

Scott přistoupil k redakčnímu stolu. „Do konce roku je ještě

spousta času, Lily,“ řekl mile. „Leccos se můţe změnit, to přece víš.“

Lily smutně zavrtěla hlavou. „Uţ je to hotový. Graham bude

absolutní jednička – ledaţe by ho z nějakýho důvodu vyhodili ze

školy, nebo kdyby někde spadl ze skály, nebo nevím.“

„Bejt druhá není nic hroznýho,“ vloţila se do toho Julie. „Nám je

to úplně jedno a doma zas tak šílet nebudou, jak si myslíš. To teda

fakt ne.“

„Ty tomu nerozumíš, Julie!“ zaječela Lily. „Nikdo tomu

nerozumí!“ Vyrazila z redakce ven a rozběhla se chodbou k dívčí

umývárce.

Copak to našim doma můţu říct? Copak jim to můţu říct?

opakovala si, zatímco se opírala o umyvadlo a civěla do zrcadla.

Copak jim to můţu udělat?

Ten večer byl v krámě celkem klid. Strejda Bob pustil Lily domů

dřív.

Kdyţ si pakovala kníţky, řekla si, ţe půjde do tiskárny podívat se

na tisk časopisu. Měla po tom výstupu odpoledne vůči kamarádům

48

výčitky svědomí.

V tiskárně se jim alespoň omluví.

Zvenčí se zdálo, ţe je v budově polygrafického závodu mrtvo. Na

hlavních dveřích visel ručně načmáraný vzkaz: „Přijdu ve 21.30. M.

Jacobson.“

Lily se podívala na hodinky. Bylo za pět minut tři čtvrtě na devět.

Hm, jsem tu moc brzo, řekla si.

Cvičně zatlačila na dveře a ty se kupodivu otevřely.

To je divný, pomyslela si. Ţe by pan Jacobson nechal odemčeno?

Vklouzla dovnitř a rozsvítila u pultu ve vrátnici lampu. Sednu si

tady a počkám. Zatím bych se mohla učit, usoudila.

Hodila na stůl batůţek, kdyţ vtom se odněkud z budovy ozvalo

temné zadunění. Lily se rozhlédla. To asi bude rotačka, napadlo ji.

Třeba jsou uvnitř a uţ tisknou.

V zadní části budovy bylo slaboučké světýlko.

„Pane Jacobsone?!“ zavolala.

Nic.

Rozběhla se k strojovně, kde byla velká mašina. Jak se blíţila,

dunění sílilo. Začala rozeznávat zvuky. Rachot a cvakání.

K jejímu úţasu – rotačka byla v chodu!

Obrovská role se rychle odvíjela, papír zajíţděl mezi válce.

Mašina rachotila a cvakala. Byl to děsný zvuk.

Lily si zakryla uši a pokračovala v cestě. Chtěla se podívat na

první stránky časopisu, které se z té děsné mašiny hrnuly ven.

Kdyţ však přišla blíţ a sklonila se, do obličeje jí stříklo něco

horkého.

„Hej…!“ Přejela si prstem po tváři.

Podívala se, nechápala, co to můţe být.

Červená šmouha.

Červená barva? Odkdy se školní časopis tiskne červeně?

Přejela si prstem po tváři ještě jednou. A znovu se podívala na tu

barvu. Ne, pochopila. To není barva. Krev!

49

X.

„Neeeee!“

Lily strašlivě křičela. Do obličeje jí stříkala horká rudá tekutina a

odkapávala na tričko.

Odkud to bylo? Odkud? Z tiskového válce?

Polomrtvá hrůzou si začala otírat pusu do rukávu. Popošla ke

stroji.

Ach, boţe…

Mašina neběţela, jak si Lily předtím myslela. Tiskový válec byl

ucpaný.

Ucpaný čím… čím?

„NEEEEE!“ Obrovskou strojovnou se rozlehl zděšený jekot.

Pod válcem byla hlava a ramena.

Grahamova hlava. Grahamova ramena.

„Grahame…!“ zachrčela. „Jsi ţivej? Proboha, jsi ţivej?“

Přiskočila k rotačce a popadla ho v pase. Zoufale ho táhla zpátky.

„Jsi ţivej? Grahame, jsi ţivej?“

Táhla, co jí síly stačily, táhla bezvládné, krví zbrocené tělo.

Ještě kousek, ještě kousek – ohromný tiskový válec se konečně

pohnul.

Začal se pomalu otáčet nazpátek. Pomalu.

Tělo se sunulo ven.

Bylo slyšet praskání kostí.

Z rotačky se valila řeka jasně červené krve a slévala se na

betonové podlaze v ohromné tratoliště, které Lily smáčelo boty a

nohavice dţínů.

S temným ţuchnutím dopadlo na zem Grahamovo rozmačkané,

50

rozdrcené tělo. Nehybná, zakrvácená tvář upírala oči ke stropu.

Já… nemůţu… dejchat… zjistila Lily.

Já… se dusím… dusím… nemůţu dejchat…

Nohy se jí podlomily. Skácela se na podlahu.

Lily otevřela oči. Vedle ní stál Alex a zíral na rozdrcené tělo.

Drţel ji za ramena a třásl s ní.

Pak začal křičet.

Za Alexem byli Scott a Julie. I oni křičeli hrůzou.

Vyškrábala se do sedu. Omdlela jsem, pochopila. Jak dlouho tu

leţím?

Scott utíkal zavolat policii. Julie klečela vedle svého mrtvého

bratrance a brečela.

„Jak se to stalo?“ mumlal Alex. „Jak? Jak se do tý mašiny

dostal?“

Podíval se na Lily. „A jak to, ţe máš na sobě jeho krev?“

Lily k němu zvedla oči. Zoufale hledala slova.

Co to má všechno znamenat? ptala se sama sebe. Nejdřív prof.

Reiner a teď Graham! Jak to, ţe najednou umírají lidé. A ona je

vţdycky u toho! A sama!

Co to má znamenat?

„Nebudeš jíst?“ zeptala se máma druhý den u snídaně.

Lily zavrtěla hlavou. Byla pořád ještě v šoku. Ten Grahamův

mrtvý obličej! Ten příšerný pohled na jeho rozdrcené tělo! Celou noc

ji to strašilo.

„Alespoň trošičku,“ hučela do ní paní Bancroftová. „Po té hrůze,

co jsi zaţila, musíš něco zakousnout. Potřebuješ to, zlato. Musíš mít

sílu.“

Lily nabrala z misky ovesné vločky s mlékem a medem a přinutila

se spolknout několik lţiček. Pak venku uslyšela Alexův auťák.

„Musím letět, mami,“ řekla. Vstala od stolu a hodila nedojedenou

misku do dřezu. „Zatím čau.“

Neţ máma stačila něco říct, dala jí rychle pusu na tvář, popadla

batůţek a vyběhla z domu.

„Čau,“ pozdravil jí Alex, kdyţ zajela na přední sedadlo. Natáhl se

k ní a dlouze ji objal. „Jak ti je?“

„Všelijak,“ odpověděla trpce. „A co ty?“

51

Alex byl neobyčejně bledý, pod očima měl tmavé kruhy, asi se

taky pořádně nevyspal.

„Ujde to,“ zamumlala.

Cestou do školy měla Lily zavřené oči, jako by chtěla dospat, ale

jenom relaxovala. Pořád musela myslet na tu hrůzu, kterou zaţila v

tiskárně. Hrdlo se jí svíralo.

Jak se Graham do té mašiny dostal?

Byla to nešťastná náhoda? Podle policie zřejmě ano.

Ale co kdyţ ho tam někdo strčil?

Vtom si vzpomněla na to včerejší oznámení o čtvrtletních

studijních výsledcích ve škole a hrdlo se jí sevřelo ještě víc.

Byla tak nešťastná, tak naštvaná. Přece říkala, ţe by Grahama

nejradši zabila:

Je to moje vina, řekla si. Kdybych si nepřála Grahamovu smrt…

Zaštkala a Alex se k ní otočil. Vzal ji za ruku.

„Můţu za to já,“ řekla Lily. „Běsnila jsem kvůli tý debilní známce

ze socárny a teď je Graham mrtvej.“

Alex zavrtěl hlavou a řekl: „Lily, neplácej nesmysly. Nemáš s tím

nic společnýho. Poldové říkali, ţe se k tý mašině nějak nešťastně

přimotal. I kdyţ jsi ho neměla zrovna v lásce…“ Hlas se mu vytratil.

Upřela na Alexe uslzené oči. Viděla, ţe ji jenom konejší. Cítila v

jeho hlase zrnko pochybnosti.

Alex najednou prudce zatroubil. Lily se úplně lekla. Do cesty se

jim nacpal auťák plný kluků a holek.

„Hej! Zbláznili jste se, nebo co? Idioti!“ křičel na ně.

Lily je poznala. Čtvrťáci. Grahamovi kamarádi.

Jeden z nich ukázal na Lily a Alexe. Ostatní se otočili a civěli na

ně ze zadního okénka.

Lily sklonila hlavu. Ty kluci a holky si určitě myslej, ţe jsem

zavinila jeho smrt, řekla si a po zádech jí přeběhl mráz.

Určitě si myslej, ţe jsem Grahama zabila, abych se dostala na

první místo, abych byla premiantka. A bude si to myslet kaţdej, aţ se

po škole roznese, ţe jsem u toho byla sama. Nikdo jinej.

Jako u prof. Reinera…

Zbytek cesty byla na předním sedadle schoulená a neřekla uţ ani

slovo. Před školou dala Alexovi rychlou pusu, řekla čau a odklusala

52

do třídy.

Kdyţ letěla chodbou kolem sborovny, sekla očima po čtvrtletním

přehledu. Hlavou se jí mihla šílená myšlenka: Jsem jednička. Budu

premiantka!

Jindy by se z toho zbláznila radostí. Teď cítila prázdnotu a

otupující strach.

Obloha měla pochmurnou šedou barvu. Lehce pršelo. Lily kráčela

po schodech ke kostelu z červených cihel, kde se konal Grahamův

pohřeb.

Chladný vítr jí profukoval tmavý baloňák. Pevně si ho přitáhla k

tělu a vběhla dovnitř.

Kaple, kde se truchlící zapisovali do kondolenční knihy, byla

nasáklá těţkou, sladkou vůní květin. Lily se zařadila do fronty. V

postranním výklenku stála Juliina matka a další Grahamovi příbuzní.

Očí měli červené od pláče.

Kdyţ potom vešla do kostela, byly lavice skoro zaplněné. Sedla si

vedle uličky k obézní ţeně, kterou neznala. Rozhlédla se po známých

tvářích. V lavicích seděli kluci a holky ze školy s váţnými výrazy v

obličejích. Některé holky měly kapesníčky a brečely.

Vpředu stála dlouhá bílá rakev obloţená ţlutými a bílými

květinami. Lily na ni civěla, aţ se jí rozmazala v slzách. Pořád si

říkala, ţe není moţné, aby byl Graham mrtvý – byl to spíš sen neţ

strašná pravda.

Varhaník spustil smuteční pochod. Přišel kněz. Po krátké modlitbě

se rozhovořil o všudypřítomné smrti a o tragédii toho, kdyţ člověk

odejde ze ţivota mladý, na počátku své cesty.

Potom byli truchlící vyzváni, aby se s neboţtíkem rozloučili.

Jeden za druhým vstávali a pomalým krokem obcházeli rakev a zase

vraceli do lavic.

Lily měla co dělat, aby se vysoukala na nohy. Kolena se jí

podlamovala, měla pocit, ţe upadne. Drţela se za obézní ţenou a

dalšími lidmi, kteří se řadili v uličce a pomalu postupovali k rakvi.

Nohy se jí podlamovaly čím dál tím víc.

Odpusť mi, Grahame, mluvila k němu v duchu. Je mi to líto. Fakt

je, ţe jsem tě neměla ráda. Ale nikdy, nikdy, nikdy jsem nechtěla,

aby se ti stalo něco takovýho.

53

Obézní ţena se u rakve zastavila, sklopila hlavu, zamumlala

několik slov a pokračovala dál.

Pak k rakvi přistoupila Lily.

Vtom zaslechla ostrý, praskavý zvuk.

Víko rakve se pohnulo a začalo se zvedat.

„Ne!“ vydechla a odskočila.

Rakev se úplně otevřela.

Na bílé saténové podušce leţelo Grahamovo ztuhlé, bledé tělo

oblečené v černých šatech.

Hlava byla silně nalíčená. Tváře měly jasnou růţovou barvu.

Ostatní pokoţka měla nelidský, nazelenalý odstín. Jedno oko bylo do

důlku zapadlé víc neţ druhé.

Lily byla v šoku. Graham se začal pomalu, velice pomalu zvedat.

Mrtvola temně zachrčela a namířila na Lily dlouhý, kostnatý prst.

Suché růţové rty se pootevřely. Stehy, kterými byla ústa sešitá,

popraskaly.

Zaţloutlé oční bulvy se obrátily v sloup. „To je ona!“ zachrčela

mrtvola. „Tahle je to!“

54

XI.

Lily se nemohla pohnout. Nemohla ani křičet.

Rty se mrtvole zase zavřely. Ale pořád na ni mířila ţalujícím

prstem.

Lily s hrůzou přihlíţela, jak se obličej mění. Grahamovy rysy se

začaly vytrácet, tuhnout. Tělo pomalu ulehlo zpátky na podušku.

Lily zabořila hlavu do dlaní. Kdyţ znovu zvedla oči, rakev byla

zavřená.

Zamrkala. Jednou. Dvakrát.

Pak jí došlo, ţe se rakev vůbec neotevřela, ţe ta hrůzostrašná

scéna byla výplodem její rozbouřené fantazie.

Celá zničená se odpotácela zpátky do lavice. Zbytek smutečního

obřadu se před ní odehrál jako v mlze. Nic nevnímala.

Proč se kvůli Grahamovi cejtím tak provinile? ptala se sama sebe.

Je fakt, ţe jsem chtěla bejt jednička z celýho ročníku, ale nikdy jsem

mu nepřála nic špatnýho.

Nebo ano?

Po pohřbu byli smuteční hosté pozvaní do domu Juliiných rodičů

na malé občerstvení. Lily se před Grahamovými příbuznými a přáteli

cítila úplně děsně, ale musela tam jet. Julie přece byla její nejlepší

kamarádka.

Lily si povzdychla. Před pár lety zavraţdili Julii bráchu. A teď

chudinka Julie přišla i o bratrance.

Kdyţ s Alexem vylezli auťáku, Julie stála se svými a

Grahamovými rodiči ve dveřích a vítala smuteční hosty. Julie a

Grahamova máma si drţely v rukou kapesníčky a otíraly si oči.

Lily Grahamovy rodiče objala a řekla něco jako, ţe je to strašné.

55

Pak se vydala za svými spoluţáky. Kdyţ šla kolem Julie, zamumlala:

„Je to strašný, Julie.“

Julie vyloudila rychlý, dojatý úsměv a hned se zase otočila jinam.

Lily se zapotácela, jako by dostala facku. Proč je ke mně tak

chladná? Ţe by mě i ona obviňovala? To snad ne?!

Přešla k tabuli, kde se podávalo pití. Nejradši by se sebrala a

utekla domů, aby se nemusela dívat na ty cizí lidi, kteří ji všichni

určitě úplně děsně obviňovali z Grahamovy smrti.

Vtom se před ní objevil Scott. „Čau, Lily.“

„Ach, ahoj, Scotte,“ vyhrkla šťastná, ţe konečně vidí přátelskou

tvář.

„Myslím, ţe to Julii pěkně vzalo,“ řekl Scott smutně.

Lily si ho zkoumavě prohlíţela. Jestlipak si všiml, jak ji Julie

chladně uvítala?

„Kdo… kdo je tam?“ zavolala nesměle.

Znovu padla na postel a schoulila se ustrašeně do rohu. „Kdo je

tam?“ opakovala.

Ţádná odpověď.

Pak se ve dveřích objevila známá postava.

„Scotte!“ vykřikla Lily a děsně se jí ulevilo. „Tys mě vylekal k

smrti! Proč jsi nezaklepal?“

„Klepal jsem,“ odpověděl. „Ale ţádná uvítací delegace se

nedostavila. Dveře byly pootevřený, tak jsem sem vlezl.“ Přimhouřil

oči a pozorně se na Lily zadíval. „Co je s tebou, Lily? U Julie ses

splašila a najednou jsi byla pryč.“

„Uţ je to trochu lepší,“ odpověděla. Vstala z postele. „Víš, je to

od tebe hezký, ţe ses na mě přišel podívat.“

„Bál jsem se o tebe,“ řekl Scott.

Alex má o Scottovi pravdu, napadlo ji najednou. Scott by byl

určitě radši, kdybysme byli něco víc neţ jenom kamarádi.

Uvědomila si, ţe ji to těší. Teď ze všeho nejvíc potřebovala, aby

se k ní lidi chovali dobře, místo aby jí dávali najevo, ţe ji podezřívají

z Grahamovy smrti.

„Já… prostě se to nedalo vydrţet. Teda u Julie… chci říct,“

vykoktala.

Scott přešel ke zdi, sklonil se a zvedl něco z podlahy. Pak se vrátil

56

zpátky k Lily. Tvářil se nechápavě.

„Tohle jsou Grahamovy brejle,“ řekl a upřel na ni tvrdý pohled.

„Já nevím, jak…“ začala.

„Nedělej si starosti, Lily,“ přerušil ji. „Bude to naše tajemství.“

„Ale, Scotte, ty mi nerozumíš,“ ohradila se. „Já prostě…“

Otevřela ji a zašátrala po kapesníčku, aby si utřela oči.

Nahmatala uvnitř drobný, tvrdý předmět. Co to je? pomyslela si.

Neměla ponětí, ţe by předtím něco takového do tašky dávala.

Vyklepala obsah kabelky a vytřeštila oči na věcičku, která se

objevila na posteli.

Na bílém povlečení leţely černé, sluneční brýle s kostěnou

obroučkou.

Grahamovy brýle.

Brýle, které měl na očích, kdyţ ho viděla naposled.

57

XII.

S šíleným řevem mrštila brýlemi proti zdi. Jak se jí mohly dostat do

kabelky? Kdo jí je tam dal? A proč?

Třásla se po celém těle.

Někdo si ze mě pěkně hnusně vystřelil, řekla si.

Bum!

Lily se lekla a vyskočila z postele. Pak si uvědomila, ţe bouchly

hlavní dveře. Byli máma s tátou doma? Ne. Táta se měl vrátit z práce

aţ za několik hodin. A máma byla na odpoledne objednaná, k

doktorovi.

Zamkla jsem vůbec dveře? zeptala se sama sebe. Vyběhla nahoru

takovou rychlostí a byla z toho pohřbu tak rozrušená, ţe nevěděla, co

kde udělala, nebo neudělala.

Zuřivě naslouchala.

Kroky.

Dunění podráţek. Někdo kráčel po schodech. Krok za krokem.

„Kdo… kdo je tam?“ zavolala nesměle.

Znovu padla na postel a schoulila se ustrašeně do rohu. „Kdo je

tam?“ opakovala.

Ţádná odpověď.

Pak se ve dveřích objevila známá postava.

„Scotte!“ vykřikla Lily a děsně se jí ulevilo. „Tys mě vylekal k

smrti! Proč jsi nezaklepal?“

„Klepal jsem,“ odpověděl. „Ale ţádná uvítací delegace se

nedostavila. Dveře byly pootevřený, tak jsem sem vlezl.“ Přimhouřil

oči a pozorně se na Lily zadíval. „Co je s tebou, Lily? U Julie ses

splašila a najednou jsi byla pryč.“

58

„Uţ je to trochu lepší,“ odpověděla. Vstala z postele. „Víš, je to

od tebe hezký, ţe ses na mě přišel podívat.“

„Bál jsem se o tebe,“ řekl Scott.

Alex má o Scottovi pravdu, napadlo ji najednou. Scott by byl

určitě radši, kdybysme byli něco víc neţ jenom kamarádi.

Uvědomila si, ţe ji to těší. Teď ze všeho nejvíc potřebovala, aby

se k ní lidi chovali dobře, místo aby jí dávali najevo, ţe ji podezřívají

z Grahamovy smrti.

„Já… prostě se to nedalo vydrţet. Teda u Julie… chci říct,“

vykoktala.

Scott přešel ke zdi, sklonil se a zvedl něco z podlahy. Pak se vrátil

zpátky k Lily. Tvářil se nechápavě.

„Tohle jsou Grahamovy brejle,“ řekl a upřel na ni tvrdý pohled.

„Já nevím, jak…“ začala.

„Nedělej si starosti, Lily,“ přerušil ji. „Bude to naše tajemství.“

„Ale, Scotte, ty mi nerozumíš,“ ohradila se. „Já prostě nevím, jak

jsem k nim přišla. Našla jsem je v kabelce. Ale nedala jsem je tam.

Musíš mi věřit.“

„Uklidni se, Lily.“ Díval se jí do očí a poklepával si

Grahamovými brýlemi o dlaň.

„Musíš mi věřit, Scotte!“ opakovala zoufalým hlasem. „Já jsem si

je tam nedala!“

„To vím,“ usmál se Scott.

Pomalu se k ní přibliţoval, nespouštěl z ní oči. „Vím, kdo ti ty

brejle dal do kabelky,“ zašeptal. „Já.“

59

XIII.

„Coţe? Ty… co?“ vykřikla Lily v šoku. „Chceš říct, ţe tys dal ty

brejle do mý kabelky? Co mi to vykládáš, Scotte?“

Scott konečně sklopil zrak. Přiblíţil se k ní ještě víc. „Říkám, co

slyšíš,“ pronesl mile. „Strčil jsem ty brejle do tvý kabelky, Lily. U

Julie. Chtěl jsem, abys je našla.“

Lily padla po zádech na postel, hlava se jí zatočila. Co to Scott

povídal? Proč by to, proboha, dělal?

„Ale kde jsi k nim přišel?“ zeptala se ho. „Proč jsi chtěl, abych je

našla?“

„Abys viděla, co jsem udělal,“ odpověděl. „Aby ti konečně došlo,

co všechno kvůli tobě dělám.“

Lily se zachvěla. Po zádech jí přeběhl mráz. „Co jsi udělal?“

zeptala se. Hlas se jí třásl. „Co děláš kvůli mně?“

Scott protáhl obličej. Nešťastně pokýval hlavou. „Myslel jsem, ţe

to víš,“ řekl a plácl si brýlemi o dlaň.

„Udělal jsem přesně, co jsi chtěla. Zabil jsem kvůli tobě

Grahama.“

„Ale neeeeee!“ zaúpěla Lily.

„Ale ano!“ opravil ji. „Zabil jsem ho. Šlo to hladce, fakt. Napadlo

mě to po tom neštěstí s Reinerem. Zabít ho tak, aby to vypadalo jako

nešťastná náhoda. Jak jednoduchý, co říkáš?“

„Scotte, ty vůbec nevíš, co to plácáš!“ vyhrkla Lily rozechvělým

hlasem.

„Ale vím.“ Scott se nadýmal pýchou, „Kdyţ se Reiner zabil, začal

jsem přemejšlet. Byla jsi na nejlepší cestě stát se jedničkou z celýho

ročníku.“

60

Začal po pokoji přecházet, brýle na dlani.

„Ohroţoval tě jedině Graham. Byl to normální magor. Pořád

musel bejt před tebou. A tak jsem mu ten večer řekl, ţe se sejdeme v

devět u nich v tiskárně, protoţe jsem věděl, ţe faktor v devět odchází

na večeři.“

„A pak…“ zeptala se Lily.

„Kdyţ Graham přišel, řekl jsem mu, ţe blbne rotačka. Řekl jsem

mu, ţe se asi ucpala. A kdyţ se nad ní sklonil, šoupnul jsem ho tam a

bylo to.“

„Ne – proboha, ne!“ vyjekla Lily.

„Kaţdou chvíli dojde k neštěstí, Lily. Například ty, vzpomeň si –

jak na tebe spadly ty role a málem tě zabily! Proč by lidi neměli

uvěřit, ţe i Grahama postihlo něco podobnýho? Měl prostě smůlu, co

říkáš?“

„Dost!“ zařvala. Nechtěla uţ nic slyšet. Zacpala si uši, aby

nevnímala jeho hlas.

„Poslouchej mě!“ křičel Scott. Popadl ji za zápěstí a stálil jí ruce z

hlavy. „Nezacpávej si uši, kdyţ s tebou mluvím! Chtěla jsi, aby ti šel

z Graham z cesty jako nikdo jinej! To musíš uznat!“

Kdyţ Lily neodpovídala, dodal klidnějším hlasem: „Udělal jsem

to pro tebe, Lily.“

S odporem k němu zvedla uslzený oči. Scott zabil Grahama! A

zabil ho kvůli ní. Bylo to šílené!

„Pořád jsem přemejšlel, jak ti to dát najevo,“ pokračoval. Drţel ji

za ruce. „Pak mě napadlo strčit ti do kabelky ty brejle. Myslel jsem,

ţe mi budeš vděčná, aţ poznáš, jak jsem se pro tebe obětoval.“

„Vděčná?“ opakovala otupěle.

„Ano,“ vyhrkl Scott. „Nikdy nikdo pro tebe neudělal víc. Nikomu

na tobě nezáleţí tak jako mně.“

Lily se zachvěla. „Jak tě mohlo napadnout, ţe bych chtěla, aby byl

Graham mrtvej? Jak sis vůbec mohl něco takovýho myslet?“

„To je jednoduchý,“ odpověděl. „Celá škola věděla, ţe Graham je

tvůj největší soupeř. A kromě toho jsem poznal, po čem opravdu

touţíš, kdyţ jsme si povídali v telefonu.“

„Co tím chceš říct?“ zeptala se Lily. „My dva jsme si nikdy v

telefonu nepovídali.“

61

„A co ty hovory v noci?“

Lily se zastavil dech. „To jsi byl ty? To ty máš na svědomí ten

hnus?“

„Hrozně jsem touţil slyšet tvůj hlas,“ přiznal se Scott a zrudl.

„Věděl jsem, ţe budeš vzhůru, ţe se dlouho do noci učíš. Vţdycky

ses učila do padnutí. I kdyţ jsi o tom nemluvila, věděl jsem, jak

hrozně ti je. Kvůli Grahamovi.“

„Ale do toho ti přece vůbec nic není,“ vyštěkla Lily. „To bylo

mezi mnou a Grahamem.“

„Neposloucháš, co ti říkám?“ rozkřikl se Scott. „Udělal jsem to

pro tebe! Protoţe chci, abys byla šťastná. Protoţe mi na tobě strašně

záleţí, Lily.“ Zuřivě dýchal, byl brunátný v obličeji, oči se mu divoce

leskly. Byl jako nepříčetný.

„Protoţe… protoţe tě miluju, Lily!“ vyhrkl.

Lily se zvedl ţaludek. Scott ji miluje! A kvůli tomu musel zabít

Grahama?

„Vţdycky jsem tě miloval,“ křičel jako šílený. „Uţ od základky.

Vţdycky mi na tobě záleţelo. Jenom na tobě. Na nikom jiným.“

„Od základky?“ opakovala Lily. „A jak to, ţes mi to nikdy

neřekl?“

„Nedokázal jsem to. Neměl jsem odvahu,“ řekl Scott. „Vţdycky

jsi měla nějakýho kluka. Těch posledních pár měsíců jsem děsně

ţárlil na Alexe. No nic, uţ je to za náma.“

On je blázen! pomyslela si Lily, jak ho sledovala. Úplně mu

přeskočilo.

Musím zavolat policii, rozhodla se. Musím něco vymyslet,

rozptýlit nějak jeho pozornost a zavolat.

„To mě mrzí, Scotte. Nikdy by mě nenapadlo, ţe ke mně něco

cejtíš,“ pronesla opatrně. Přemýšlela.

„Celý ty roky… čekal jsem jenom na správnej moment, abych ti

to řekl,“ pokračoval. „A teď je to venku. Jsem tak šťastnej. Protoţe

teď uţ budeme spolu. Jenom my dva.“

Lily měla co dělat, aby nepadla do mdlob. „Jsem fakt ráda, ţes mi

tohle všechno řekl.“ Zvedla se. Udělala krok. Celá se chvěla.

Scott se zarazil. „Kam jdeš?“ zeptal se podezřívavě.

„Já… já, já musím na moment dolů,“ odpověděla. „Musím se

62

napít. Mám ti přinést limču?“

„Půjdu s tebou,“ řekl. „Teď, kdyţ znáš pravdu, nemůţu připustit,

abysme se rozdělili, dokonce ani na vteřinku.“

Vešli do kuchyně. Lily se nutila do úsměvů. Zuřivě přemýšlela,

jak by se ho zbavila.

Sáhla do lednice a vyndala dvě coly. „Chytej,“ řekla a hodila mu

je do rukou. „Otevři je, já skočím do jídelny pro skleničky.“

Ani nepočkala, co na to řekne, a uţ letěla do jídelny a z jídelny do

obýváku, kde byl k telefon. Ruka se jí děsně třásla, měla co dělat,

aby namačkala 911. Stihla jenom první dvě čísla.

Neţ se jí podařilo stisknout třetí, Scott byl u ní a popadl ji za ruku.

„Co to děláš, Lily?“ obořil se na ni. Oči mu planuly zlostí.

„Já… jenom si chci zavolat,“ vykoktala.

„Snad ne na policii, ţe ne?“

„Ne, já…“

„Nelţi, Lily!“ vyštěkl. „Uvědom si, ţe tě znám líp neţ tvoje

vlastní máma. Poznám, kdy mi lţeš. Ty v naší lásku nevěříš, viď?“

„Já… já…“

Odtáhl ji od telefonu a otočil ji k sobě, aby mu viděla do očí. „Já

vím, přišlo to všechno tak rychle.

Ještě sis to nestačila srovnat v hlavě. Ale srovnáš si to, uvidíš.“

A přitiskl ji k sobě tak silně, ţe se jejich obličeje málem dotkly.

„Na to nesmíš ani pomyslet, Lily!“ zahučel. „Nemysli si, ţe mě

práskneš, Lily. Pamatuj – kdo zabil jednou, zabije i podruhy!“

63

XIV.

Lily vykulila oči. Zachvátila ji hrůza.

Nikdy před ním neuteču, pomyslela si.

Odtáhl ji zpátky do kuchyně a strčil jí do ruky colu.

„Klídek, Lily,“ řekl.

„Napij se. Uklidni se. Ode dneška je všechno jinak, je ti to jasný?“

Přikývla. Všechno se opravdu změnilo. Je jí ţivot uţ nikdy

nebude jako doposud.

„No, takţe jsem ti vysvětlil, proč jsem zabil Grahama,“

pokračoval Scott věcným tónem. „Bylo to kvůli tobě. Udělal jsem to,

protoţe jsi to po mně ţádala – i kdyţ bys to nikdy nepřiznala.“

„O nic takovýho jsem tě neţádala!“ zaječela na něj.

„Ach, já to vím líp,“ pokračoval Scott a smál se.

„Vím o tobě všechno. Vím i to, co si myslíš. Zrovna teď

přemejšlíš, jak zavolat policii, nemám pravdu?“

Lily neodpověděla. Hleděla na Scotta, na ty divoké oči, na jeho

šílený výraz.

„Chceš zavolat policii,“ řekl. „Já vím, ţe chceš. Ale na to

zapomeň. Zapomeň na to, ţe bys mě mohla prásknout. Protoţe kdyţ

to uděláš – tak je konec.“

„Co tím chceš říct?“ uniklo jí ze sevřeného hrdla.

„Přemejšlej o tom,“ odsekl. Napil se coly. „Jestli někomu něco

řekneš, já zase řeknu, ţe to byl tvůj nápad. Řeknu, ţe jsme to

připravili my dva spolu.“

„To neuděláš!“ vykřikla Lily.

„Co by mi zbejvalo?“ ušklíbl se Scott. „A kaţdej by mi uvěřil. Je

tu přece motiv. Odstranit Grahama znamená, ţe budeš jednička z

64

celýho ročníku. A kromě toho si stejně kaţdej myslí, ţe máš na

svědomí Reinera.“

„Scotte, tohle přece nemůţeš myslet váţně!“ vydechla. „Takovej

nesmysl nemůţe nikoho ani napadnout – studentka vraţdící učitele a

spoluţáky jenom proto, aby byla premiantka závěrečnýho ročníku!“

Scott pokrčil rameny. „Obě těla jsi našla ty. No, to je opravdu

pozoruhodná shoda okolností, nemyslíš?“

Odmlčel se, aby dal svým slovům, jak se patří vyznít. „A taky

můţu dosvědčit, ţe jsem u tebe v pokoji našel Grahamovy brejle.“

„Ne!“ ječela Lily. „Já je schovám. Já je zničím. Já je…“

„Na to zapomeň,“ řekl Scott. „Mám je já a nechám si je jako

pojistku. Ale potřebuju vůbec nějakou pojistku, co myslíš? Ty přece

nikomu nic neřekneš, viď, Lily?“

Přeběhl jí mráz po zádech. Jak by asi reagovali máma s tátou, kdy

by to Scott rozbalil? Kdyby policii řekl, ţe Lily zavraţdila Grahama?

Tátovi by to zlomilo srdce. A máma by se z těch následků mrtvice

uţ nikdy nedostala. Něco takového by ji zničilo a moţná i zabilo.

Ale vţdyť jsi nevinná, říkal jí její vnitřní hlas. Nedovol mu, aby tě

takhle vydíral!

Do toho se v ní ozval další naléhavý hlas: Být nevinná ještě nic

neznamená, Lily. Lidi budou věřit Scottovi. Lidi jsou takoví. Rádi

uvěří, ţe jsi zabila prof. Reinera i Grahama. Potřebuj ou viníka.

„Musím si to promyslet,“ zamumlala. Připadala si jako

vygumovaná. Byla úplně mimo.

„Velmi správně,“ řekl Scott. „Chápu, ţe ti z toho není zrovna

nejlíp. Ale pamatuj, Lily, udělal jsem to pro tvoje dobro. Udělal jsem

to pro nás oba.“ Něţně ji pohladil po ruce.

Lily se odtáhla.

Dělalo se jí z jeho dotyku nevolno.

„Potřebuju čas, Scotte,“ řekla. „Prosím tě, teď mě nech a jdi. Chci

bejt sama.“

„Dobře,“ řekl Scott klidně. „Půjdu – zatím. Ale nezapomeň, Lily.

Vděčíš mi… vděčíš mi za všechno.“

Vykročil k hlavním dveřím. Lily se za ním ani neohlédla.

Co mám dělat? Proboha, co mám dělat?

Seděla v kuchyni a civěla na hodiny nad sporákem, sledovala

65

vteřinovou ručičku, jak se pomalu a potichounku otáčí kolem

ciferníku.

Co mám dělat? Co mám dělat?

Tahle otázka se jí bez přestání honila hlavou. Utekla hodina. Dvě.

A Lily nenacházela odpověď.

„Kdo mi poví, jak se jmenuje prezident Peru?“

Prof. Burrisová stála před tabulí a projíţděla očima jednu lavici po

druhé. „Nikdo?“ Zastavila se na Lily. „Co ty, Lily?“

„Já… ééé… já to nevím,“ vykoktala.

Burrisová se zamračila. „Lily? Opravdu to nevíš?“ zeptala se.

„Chceš říct, ţe ses neučila?“

„Ano, učila,“ odpověděla Lily. „Ale zapomněla jsem to.“

Burrisová přešla k další otázce a Lily upřela oči do lavice. Učila

se v noci, po práci.

Jenţe jí to vůbec nešlo. Škola jí najednou připadala bezvýznamná.

Měla v hlavě jiné věcí. Například Grahamovu vraţdu. A Scottovo

šílené přiznání. Cestou do třídy viděla Scotta na chodbě. Hnusně na

ni zíral. A dokonce se i usmál.

Jako bysme měli společný tajemství.

Ať mě nechá na pokoji! Lily se cítila strašně.

Jenom ať mě nechá na pokoji!

Věděla však, ţe to Scott nikdy neudělá. Nikdy.

Pokud –

Pokud…

Pokud ona neudělá něco s ním.

66

XV.

Kdyţ se Lily po vyučování dostavila na schůzku redakce školního

časopisu, byl tam jenom Scott. Ostatní ještě nedorazili.

Dělala všechno pro to, aby se na něj nemusela dívat. Posadila se

co nejdál, k oknu.

„Proč si nesedneš blíţ, Lily?“ zeptal se škodolibě. „Takhle z dálky

tě sotva uslyším.“

„Potřebuju vzduch,“ odsekla. Vstala a otevřela okno. Neţ Scott

stačil něco dodat, přihasil si to Alex a hned za ním Julie.

„Čau, lidi,“ řekl Alex. „Doufám, ţe se to moc neprotáhne. Mám

dneska ještě tisíc jinejch věcí.“

„Já taky,“ řekla Julie. Lily na ni upřela zrak. Bylo to od

Grahamova pohřbu poprvé, co se s ní viděla. Jejich oči se na

okamţik střetly, pak se Julie od Lily odvrátila.

„Musíme probrat náměty pro příští číslo,“ řekl Scott.

„Bude to poslední číslo v tomhle školním roce. Myslím, ţe bysme

tam měli mít něco hezkýho o Grahamovi.“

„Perfektní nápad!“ Julie se úplně rozzářila a dokonce zatleskala.

„Já si to taky myslím,“ přidal se Alex. „Moţná by to mohla bejt

básnička.“

„Lily?“ Scott se jí zadíval do očí. „Co říkáš? Jak se ti zamlouvá

nápad zasvětit to číslo Grahamově památce?“

Lily se zúţily oči. Jak můţe bejt tak hnusnej? Tak otrlej?

pomyslela si hořce. Kde bere ty nervy, ţe z tý svý vrahounský huby

klidně vypustí takovýhle slova?

Zavraţdil Grahama. Zavraţdil ho. A teď klidně řekne, ţe časopis

zasvětíme jeho památce.

67

„Jsem pro,“ zamumlala.

Scott se spokojeně usmál. „No, tak na tom hlavním jsme se shodli.

Navrhuju, aby kaţdej z nás přinesl něco o Grahamovi. Já o něm

napíšu úvodník.“

Lily byla znechucená. Ale kvůli Scottovi musela předstírat, ţe je

nadšená. Bude muset napsat něco o Grahamovi. Vzdát mu poctu.

Pochopila, ţe si s ní hraje jako kočka s myší.

Scott se rozhovořil o dalších redakčních záleţitostech, ale Lily ho

nevnímala.

„Dobrá,“ řekl po několika minutách. „To je pro dnešek všechno.

Lily, mohla by ses, prosím tě, ještě chviličku zdrţet? Musím s tebou

něco probrat.“

„Sorry,“ řekla. „Slíbila jsem strejdovi, ţe dneska přijdu dřív.“

Scott byl naštvanej. Bylo to na něm vidět. Ale před ostatními to

nemohl dát najevo.

„Pojď, Lily,“ oslovila ji nečekaně Julie. „Hodím tě do tý tvý

práce. Mám pár věcí, o kterejch s tebou potřebuju mluvit.“

„Jasně. Dík, Julie,“ řekla Lily. Byla z té nabídky úplně vedle.

Sebrala kníţky a vyšla s Julií na parkoviště.

„To bylo od Scotta hezký, ţe přišel s tím nápadem vzdát v našem

časáku Grahamovi poctu,“ řekla Julie, kdyţ nastartovala. „Uţ se

nemůţu dočkat, aţ to řeknu tetě.“

„Jo, bylo to fajn,“ pronesla Lily suše.

Julie po ní sekla očima a hned se zase soustředila na řízení, jak se

ze studentského parkoviště vymotávala na Park drive. „Proč jsem s

tebou chtěla mluvit?“ pokračovala, „Hlavně se ti chci omluvit.“

„Omluvit? Za co?“ zeptala se Lily.

„Vţdyť víš. Nechovala jsem se k tobě v poslední době zrovna

jako kamarádka,“ odpověděla. „Je to prostě… ty máš pořád tolik

práce a kdyţ uţ máš volno, jsi pořád s Alexem.“ Julie pokrčila

rameny. „Moţná ti to bude připadat ujetý, ale já tak trochu ţárlím,

víš?“

Lily těţce polkla. Tak takhle je to! Julie je normálně naštvaná, ţe

se s ní nebavím. Boţe, já jsem to úplně převrátila!

Lily byla přesvědčená, ţe ji Julie z nějakého důvodu obviňuje z

Grahamovy smrti.

68

„Ty se mi nemusíš omlouvat,“ řekla jí. „Já vím, ţe jsem pořád

zalezlá. Těţko můţu někam chodit, kdyţ po škole prodávám a vůbec

dělám tisíc dalších věcí.“

Zavrtěla hlavou. „Víš, myslím, ţe Alex uţ mě má taky plný

zuby.“

Julie chvíli mlčela a pak řekla: „To není všechno, co jsem ti chtěla

říct.“

Lily se na předním sedadle otočila a upřela na ni oči.

„Od tý doby… od tý doby, co jsme našli Grahama,“ pokračovala

Julie, „Nemůţu spát ani jíst. Pořád na to musím myslet. Pořád to

probírám kolem a kolem.“ Brada se jí třásla. Dívala se před sebe, na

cestu.

„Já taky,“ řekla Lily.

Julie se zhluboka nadechla, „Myslím, ţe jsem přišla na to, co se

Grahamovi opravdu stalo. Víš… podle mě byl zavraţděnej.“

„Coţe?“ vyhrkla Lily.

„Jo, policie a koroner si myslej, ţe to byla nehoda,“ řekla Julie.

„Ale já to neberu. Grahamův táta má polygrafickou firmu. Graham

se od malička motal kolem rotaček. Něco takovýho by se mu v ţivotě

nemohlo stát.“

„Kaţdýmu se můţe přihodit neštěstí,“ řekla Lily opatrně.

„Ale ne Grahamovi, to teda ne!“ rozohnila se Julie. „Přece víš,

jakej byl. Byl tak inteligentní. Všechno mu vycházelo. Vţdycky

věděl, co dělá.“

Lily se ušklíbla. „Hele, Julie, asi bys uţ měla přestat hltat ty

detektivky. Pořád čteš o vraţdách, aţ…“

„To snad není moţný!“ přerušila ji Julie. „Byla jsem přesvědčená,

ţe ty nejlíp pochopíš, proč si to myslím.

Nebo si myslíš…“ Zarazila se. „Ach, Lily, snad si nemyslíš, ţe tě

podezřívám, ţe s tím máš něco společnýho, nebo tak, co říkáš?“

Lily ucítila, jak se jí do tváří hrne krev. „To víš… jasně ţe ne.

Proč bych si to měla myslet?“

Julie chtěla něco říct, ale zarazila se. Musela zpomalit a zastavit

na červenou. Pak teprve pokračovala: „Protoţe… víš… víš, co se

říká. Lidi si myslej, ţe je divný, kdyţ jsi našla oba… teda Reinera i

Grahama. Já ovšem tyhle řeči neposlouchám.“

69

Lily pokrčila rameny. „Vím, co se o mně povídá. A dělám, co

můţu, abych ty řeči taky neposlouchala.“ Povzdychla si. „No, kdo

teda myslíš, ţe tvýho bratrance zavraţdil?“

„Nevím to určitě,“ odpověděla Julie, „ale mám jednu teorii.“

Lily ani nedýchala, čekala, co z Julie vyleze. „S vraţdou mýho

bráchy uţ nikdo nic neudělá. Tentokrát to ale bude jinak. Najdu toho

vraha, co zavraţdil mýho bratrance – i kdybych na to sama měla

doplatit ţivotem.“

Kdyţ se Lily v noci chystala do postele, přemýšlela o tom, co jí

Julie řekla.

Jestli se opravdu chystá pátrat po vrahovi, co z toho vyplývá? Co

kdyţ zjistí, ţe to byl Scott?

Lily ani nechtěla domýšlet, co všechno by ze Scotta vypadlo,

kdyby ho Julie označila za vraha.

Z chmurných myšlenek ji vyrušilo zazvonění telefonu.

„Haló?“ řekla opatrně.

„Lily, to jsem já.“

„Ahoj.“

„Nejsi moc ráda, ţe mě slyšíš, co?“

„Co chceš?“

„No no, takhle se mluví s člověkem, kterej se o tebe tak hezky

stará?“ pokáral jí. „Myslel jsem, ţe uţ víš, Lily. Myslel jsem, ţe jsi

uţ pochopila, ţe jsme si souzený – ţe spolu budeme navţdy.“

„Ano,“ řekla Lily. Snaţila se, aby to znělo upřímně.

Byla přesvědčená, ţe nemůţe dělat nic jiného, neţ hrát na Scotta,

ţe je na jeho straně – alespoň do té doby, neţ vymyslí něco, jak se z

té jeho pasti vyvléknout.

„Hele, myslím, ţe by nebylo správný, abychom spolu moc

mluvili, nebo se ukazovali před lidma,“ pokračovala. „Lidi by nás

mohli začít podezírat. Fakt je, ţe to ještě není tak dlouho, co se

Grahamovo tělo…“

„To je nejpitomější vejmluva, jakou jsem kdy slyšel,“ přerušil ji

Scott. „Tak se mi zdá, ţe mě chceš odpálit, co?“

„Jenom se snaţím bejt opatrná,“ šeptala do telefonu a sekala

očima po dveřích svého pokoje. „A taky je tu Alex. Nemůţu se s ním

přestat scházet.“

70

„Nevím proč,“ řekl Scott.

„Protoţe… protoţe uţ spolu cho… chodíme půl roku,“ vykoktala

Lily. „Dobře mě zná, Scotte. Kdyţ se najednou začnu chovat jinak,

pozná, ţe se něco děje. Bude mu to podezřelý.“

„Tak jako já tě Alex nezná,“ pokračoval Scott. „Okamţitě se s

ním musíš rozejít, Lily. Chci, abys byla jenom moje.“

„Časem jasně,“ řekla opatrně. „Teď je ještě brzo.“

„Hele, já jsem dost trpělivej,“ ušklíbl se, „ale uţ mě ta trpělivost

začíná přecházet.“

„Musíme bejt opatrný,“ řekla. „Některý lidi maj všelijaký

podezření.“

„Například kdo?“

„Například Julie,“ prozradila Lily nechtěně. „Je přesvědčená, ţe

Graham byl zavraţděnej.“

„Fakt?“ zeptal se klidně. „Tak ať je. Stejně nemůţe nic dělat.“

„Nebuď si tak jistej,“ řekla Lily. „Ona není pitomá. A řekla mi, ţe

na tom bude pracovat, dokud nezjistí, kdo to udělal.“

„To říkala?“ Scott se odmlčel. Kdyţ promluvil znovu, měl v hlase

Výhruţný tón. „V tom případě jí asi budu muset zavolat.“

Lily zachvátila panika. „Co tím myslíš?“ vyhrkla rozechvělým

hlasem.

„Ţe jí zavolám, abych zjistil, co se jí skutečně honí hlavou.

Zeptám se, koho z tý vraţdy podezřívá.“

„A co kdyţ…“ Lily sotva dýchala. „Co kdyţ řekne, ţe si myslí,

ţes to byl ty?“

V telefonu bylo chvíli ticho. Kdyţ Scott znovu promluvil, skoro

šeptal. „Pak to asi budu muset rozbalit,“ řekl. „Asi jí budu muset říct,

ţe to byl tvůj nápad.“

„Ne!“ Lily vykřikla hrůzou. „To nesmíš!“

„Budu muset,“ opakoval Scott. Mluvil tak tichounce, ţe měla co

dělat, aby ho slyšela.

„Koneckonců, uţ takhle dost riskuju. A jenom kvůli tobě. Udělal

jsem to, abys pochopila, ţe my dva patříme k sobě, Lily. Kdyţ mě

nechceš brát váţně, tak co jinýho mi zbejvá?“

„Ale, Scotte…“

„Jedeme v tom spolu, Lily. Ty a já. Jsme v tom spolu – navţdy.“

71

XVI.

Lily si bezmyšlenkovitě projela kartáčem vlasy. Bylo jí úplně jedno,

jak vypadá.

Jak je moţný, ţe sebou nechám takhle manipulovat? ptala se sama

sebe.

Jenţe co mohla dělat? Byla sobota večer. Slíbila Scottovi, ţe s

ním vyrazí. Třeba jí po tom rande dá na chvíli pokoj.

Nejtěţší bylo přesvědčit ho, aby souhlasil, ţe se sejdou na druhým

konci města, aby měla jistotu, ţe se Alex nic nedoví. Alex bydlel

hned vedle, nebylo moţné, aby pro ni Scott přijel aţ před barák.

Před odchodem nakoukla do obýváku a řekla: „Dobrou noc, tati.“

„Dobrou, Lily.“ Usmál se na ni. „Vyráţíš s Alexem?“

„Ach, ne,“ odpověděla. „Jenom… teda… s kamarádem ze školy.“

„No, tak si to uţij. Jsem rád, ţe konečně vypadneš někam za

zábavou.“

„Dík,“ zamumlala.

Radši bych se učila, pomyslela si, kdyţ vyšla ze dveří.

Jakmile došla na roh Old Milí road, spatřila před sebou na

chodníku známou postavu. Myslela, ţe se na místě propadne.

Alex!

„Lily… čaaaau!“ zahalekal na ni. Byl stejně překvapený jako ona.

„Ahoj, Alexi,“ odpověděla. Snaţila se v sobě potlačit paniku.

„Co tu děláš? Přece jsi říkala, ţe se budeš celou noc učit.“

„Ach, teda…“ Zuřivě přemejšlela. „Já se učím. Jdu do knihovny.

Potřebuju si vyhledat nějaký věci na… to… na socárnu“

„Budu mít mámin auťák. Co kdybych na tebe počkal a aţ skončíš,

zajedeme někam na pizzu nebo tak něco?“

72

„Já bych strašně ráda, Alexi,“ řekla. „Fakt ţe jo. Jenţe jsem tátovi

slíbila, ţe z knihovny pofrčím hned domů. Víš, jak na tom je.“

„Jo,“ zavrčel Alex.

Lily zvedla ruku a poloţila mu ji na rameno. „Jsi hodnej. Dík.“

„Jo, no jo, dobrý, tak jindy,“ zahuhlal a vykročil k domovu.

Lily se za ním chvíli dívala a pak si povzdychla. Byl naštvanej,

jasně to na něm viděla. Jenţe, co mohla dělat? Otráveně pokračovala

v cestě.

Scott na ni čekal u autobusu před nákupním střediskem. „Vypadáš

skvěle,“ usmál se.

„Dík,“ řekla a taky nahodila úsměv.

„Nemůţu uvěřit, ţe my dva fakt máme rande,“ pronesl Scott

nadšeně. Vzal ji za ruku. Dlaň měl horkou a vlhkou.

„Tak kam půjdem?“ zeptal se a přitiskl se k ní. „Co do kina? A

pak si třeba zajdem na něco k jídlu.“

Jak neobvyklé! ušklíbla se Lily v duchu.

Navrhl dva filmy, které dávaly v Sixplexu na Division street.

„Ty jsem oba viděla,“ řekla rychle. „Fakt je, ţe bych děsně chtěla

vidět ten novej film s Winonou Ryderovou. Víš, kterej myslím? Ten

zamilovanej.“

„Co?“ vyjevil se Scott. „A kde ho hrajou?“

„Ve Waynesbridge,“ odpověděla. „Děsně ho chci vidět. Prosím,

Scotte.“

„Jasně,“ řekl. „Kdyţ ho chceš tak děsně vidět.“ Otevřel dvířka

tátova stříbrnýho Fordu Escort.

Lily těţce polkla a zapadla dovnitř. Navrhla ten film jenom proto,

ţe ho dávali ve Waynesbridge, třicet kiláků od Shadyside. Nikdo ji

tam se Scottem neuvidí.

Scott v kině zakoupil děsný pytel popcornu. Oba se do něj pustili,

a kdyţ ho vyzobali, chytil Scott Lily za ruku.

Lily koukala na plátno, ale nedokázala se na film soustředit. Pořád

musela myslet na Scotta, který k ní v kině choval jako její kluk.

Uţ tu jeho ruku nevydrţím, říkala si a koukala před sebe. Dělá se

mi z něj špatně.

Jakmile se na plátně objevily závěrečné titulky, okamţitě se mu

vytrhla.

73

„Perfektní film!“ zajásal Scott. „Winona Ryderová je fakt

jednička. Je ti děsně podobná!“

Lily zamumlala jako ţe dík.

Cestou k auťáku Scott navrhl: „A teď, co si třeba zaject do

pizzerie Pete’s?“

„Na pizzu nemám zrovna náladu,“ řekla Lily.

„Tak bysme teda mohli jít do Zahrádky, víš, v nákupním středisku

na Division street. Tam si můţeš dát, co budeš chtít.“

„To je odsud strašně daleko,“ řekla rychle. „Mám lepší nápad. Co

kdybysme si zašli někam ve Fort Morrisu? Ještě nikdy jsem tam

nebyla.“

Fort Morris bylo městečko za Waynesbridge. Nebylo to nic extra,

ale nehrozilo tam nebezpečí, ţe by je mohl vidět někdo ze školy.

„To myslíš váţně?“ zeptal se Scott. „Ty chceš ject do Fort

Morrisu?“

„Proč ne?“ Lily pokrčila rameny. „Bude to dobrodruţství.“

„Jasně. Dobrodruţství,“ ušklíbl se Scott.

Hlavní třída Fort Morrisu byla po obou stranách lemovaná krámky

a provozovnami s rychlým občerstvením. Lily ukázala na ponuře

osvětlenou hospodu zvanou Burger Buddy. Ukázala prstem a řekla:

„Támhle bychom mohli zapadnout, co říkáš?“

Scott zatočil s tátovým auťákem na parkoviště, které bylo narvané

lesklými ţihadly, nakladačky a harleyi. Na obrubníku seděla parta

drsňáků v koţených bundách. Mezi nimi kolovala láhev a nad hlavou

jim zoufale blikal neon: „-VOKÁRNA“. Počáteční „C“ nesvítilo.

„Opravdu chceš jít sem?“ zeptal se Scott.

„Jasně,“ odpověděla Lily. „Třeba tady zcvokatíme.“

Zahihňal se tomu fóru. Ale bylo na něm vidět, jak je nervózní.

Vešli do zakouřené hospody. Stoly byly obleţené klukama a

holkama, kteří pili pivo, smáli se, hulákali. Scott a Lily si sedli k

oknu, ke stolu s lampou bez ţárovky.

„Nechápu, co tě to napadlo jít zrovna sem,“ řekl Scott. „Vţdyť je

to putyka.“

„Říkala jsem přece, ţe je to dobrodruţství,“ zasmála se Lily.

Servírka s vytetovaným jednoroţcem na ruce počkala, aţ si

objednají, a odklusala do kuchyně.

74

V hospodě byl randál, ţe si Lily připadala, jako by měla na uších

tlumiče. Z hluku a taky z napětí, ţe je se Scottem, ji rozbolela hlava.

Koukla na hodinky a trochu se jí ulevilo, kdyţ zjistila, ţe se dost

připozdilo.

„No, doufám, ţe ses uţ dostala z toho šoku kvůli Grahamovi,“

řekl Scott. Musel křičet přes stůl, aby ho slyšela.

Lily poklesla čelist. Poprvé za celý večer zareagovala přirozeně.

„Jak můţeš takhle mluvit?“

„Klídek. Musíš si uvědomit, ţe nás to dalo dohromady – patříme k

sobě.“

Zírala, nevěděla, co říct. Je to fakt šílenec, pomyslela si. Totální

šílenec.

Scott zřejmě neměl nejmenší tušení, jak děsně ji mučí. Usmál se

na ni. „Dneska večer to utíká rychlejc neţ jindy. Nevšimla sis?“

„Jo, utíká. Fakt ţe jo,“ odpověděla suše.

Musíš to vydrţet, řekla si. Rande se chýlí ke konci. Jediný, co

ještě musíš přetrpět, je jídlo. Pak tě odveze domů a budeš mít pokoj.

Scott se rozhovořil o filmu, na kterém byli, ale Lily ho nevnímala.

Konečně jim přinesli jídlo. Lily se pustila do salátu a ignorovala ho

úplně.

Kdyţ po večeři z hospody odcházeli, otevřely se dveře a proti nim

vešli tři kluci.

„Lily!“

Ztuhla.

„Co tady děláš?“

Spatřila rozesmátý obličej. Byl to Rick. „Ahoj, Ricku,“

zamumlala. Věděla, ţe je rudá aţ za ušima.

Kdyţ ho viděla naposled, odbyla ho, protoţe myslela, ţe je to on,

kdo jí v noci telefonuje. Teď uţ ovšem věděla, ţe to byl Scott.

Rick ani nevypadal naštvaně.

„No ne, odkdy chodíš do týhle hospody?“ zeptal se a pořád se

usmíval. Sjel Scotta pohledem od hlavy k patě. „Tak tohle je ten tvůj

kluk?“

„Přesně tak,“ pronesl Scott sebevědomě. Vzal Lily kolem pasu a

přitáhl ji k sobě.

75

Rick pokrčil rameny. „No, tak se mějte,“ řekl a zapadl s kamarády

dovnitř.

„Kdo to byl?“ zeptal se Scott, kdyţ nasedli do auťáku a rozjeli se.

„Ale jenom poslíček od nás z krámu,“ odpověděla Lily.

„Ale?“ ušklíbl se Scott. „Nějak moc se k tobě měl.“

„Maká pro strejdu,“ řekla Lily. „Moc se s ním nebavím.“

„No, tak to dělej dál,“ vyštěkl. „A mimochodem, uţ jsi to řekla

Alexovi? Řekla jsi mu o nás?“

„Ještě je brzo,“ zamumlala Lily.

„Brzo? Vţdyť uţ spolu chodíme,“ pokračoval, jako by ji

neposlouchal. „Musíš mu to říct.“

„Nechci mu ubliţovat.“ řekla Lily. „Dej mi čas.“

Scott se uchichtl. „Ţádnej jinej kluk nepřichází v úvahu, Lily.

Jenom já. Musíš Alexe zrušit.“

Lily neodpověděla. Místo toho se v auťáku od Scotta co nejvíc

odtáhla.

Scott tomu nevěnoval pozornost. Mluvil cestou o svých plánech

do budoucna. „Aţ odmaturujeme, půjdeme oba na stejnou vejšku,“

pravil. „Vezmeme se a moţná se přestěhujeme do nějakýho velkýho

města.“

Kdyţ přijeli do Shadyside a zastavili před domem, Lily okamţitě

hmátla po dvířkách.

Jenţe Scott se po ní vrhl a přitáhl ji přes sedadlo zpátky k sobě.

„Ach, Lily,“ vyhrkl. „Lily!“ Začal se svými rty přibliţovat k její

puse.

Lily se zvedal ţaludek. Dělalo se jí ze Scotta mdlo. Uţ s ním

nemohla vydrţet ani vteřinku.

„Musím domů!“ vyjekla a snaţila se mu vymanit.

„Ještě ne,“ odsekl.

„Scotte, táta mě můţe vyhlíţet!“

Scott koukl přes přední sklo na dům. V přízemí se na několika

místech svítilo. Neochotně ji pustil.

Lily okamţitě vyskočila z auťáku. Scott taky vyskočil, oběhl

předek a chytil ji za ruku. Vedl ji ke schodům.

„Bylo to fakt hezký,“ řekl, kdyţ se zastavili na verandě. „Brzy si

to zopakujeme.“

76

„Dík za ten film, Scotte,“ poděkovala mu chladným tónem.

Sklonil se, aby ji políbil. Ale Lily bleskurychle otevřela dveře a

zapadla dovnitř. „Dobrou noc,“ zahučela škvírou, neţ dveře úplně

zabouchla. „Čau ve škole.“

V předsíni zůstala stát opřená zády o dveře. Byla i šťastná, ţe je

konečně doma, šťastná, Ţe se uţ nemusí dívat na Scotta a na ty jeho

šílené oči, ţe uţ na sobě necítí ty jeho hnusné, horké, zpocené dlaně.

Co mám dělat? ptala se sama sebe. Bylo jí špatně, byla zděšená,

byla bezmocná.

Nesmím dovolit, aby se mi takhle vetřel do ţivota.

Jenţe jak se ho mám zbavit?

Něco se přece musí stát, musím něco udělat.

A pak jí to najednou došlo.

Došlo jí něco, co uţ bylo dlouho ve vzduchu.

Zabiju ho, rozhodla se.

77

XVII.

V pondělí byla Lily třikrát zkoušená. Se Scottem se naštěstí

nepotkala. A na těláku si vzpomněla, ţe se odpoledne koná

pravidelná redakční porada.

Boţe, ne! zaúpěla. Já si celej den dávám šílenej pozor, abych na

něj nenarazila někde na chodbě – a teď tohle. Chvíli přemýšlela,

jestli má na tu poradu jít, ale pak si řekla, ţe by se Scott mohl

naštvat, a dostala strach.

Byla v redakci naštěstí první. Ve své přihrádce našla sloţku s

povídkami od studentů, kteří pravidelně do časopisu přispívali. Byla

ráda, ţe má nějakou činnost, sedla si ke stolu a začala číst.

Pár minut nato se otevřely dveře a vešla Julie a Alex.

Julie vesele zahalekala na pozdrav, Alex se jenom kysele ušklíbl a

nic neřekl.

Lily těţce polkla. Ţe by se dozvěděl o tom jejím rande se

Scottem?

Julie hodila na stůl kníţky. „Doufám, ţe to dneska půjde rychle.

Mám toho odpoledne ještě spoustu.“

Alex se rozhlédl. „Kde je Scott? Stejně uţ jdeme pozdě. Asi

začneme bez něj.“

Lily chtěla něco, říct, kdyţ vtom se rozletěly dveře. „Sorry, ţe

mám zpoţdění,“ vydechl Scott a usmál se na ni. „Dneska vypadáš

skvěle,“ řekl jí, jako by tam nikdo jiný nebyl.

„Dík,“ zamumlala a zabořila oči do papírů před sebou.

„Doufám, ţe ten večer vaši přeţili – co?“ pokračoval. „Nerad

bych, aby hned po našem prvním rande byly problémy.“

Lily cítila, jak se jí hrne krev do tváří.

78

To snad není moţný! pomyslela si. Zavřela oči. Co mi to dělá?

Jak můţe před ostatníma takhle mluvit?!

Alex koukal do sloţky s básněmi. Hodil ji na stůl a pohlédl z Lily

na Scotta. „O čem to mluvíš?“ zeptal se.

„On myslí korektury, který jsme dělali jednou večer,“ řekla Lily

rychle. „Probírali jsme nějaký věci do příštího čísla.“

„To teda nemyslím,“ prohlásil Scott.

„Ale jo,“ vyhrkla Lily na pokraji paniky. „Co jinýho?“

„Tak dost, Lily! Já mluvím o našem rande.“ Otočil se k Alexovi.

„V sobotu jsme si s Lily vyrazili.“

„Počkej… coţe?“ Alex upřel na Lily překvapený pohled. „Já

myslel, ţe ses v sobotu večer učila. Ţe jsi byla v knihovně.“

„Alexi, já ti to vysvětlím…“ začala.

Alex mávl rukou. Zatvářil se znechuceně. Nechtěl hic slyšet.

Prudce se otočil a vyrazil z místnosti ven.

„Alexi, počkej!“ Lily za ním vyběhla na chodbu. „Já ti to

vysvětlím!“

„Jo?“ Alex se zastavil. „Další lţi?“

„Není to, jak si myslíš,“ zaúpěla nešťastně.

„Tak jak to teda je?“ zeptal se.

Zhluboka se nadechla. Co mu měla říct?

Co?

Pravdu rozhodně ne.

Nemohla mu říct, ţe Scott je vrah a má ji ve své moci a vydírá ji.

„No, čekám,“ vyštěkl Alex. „Čekám.“

Kdyţ z Lily nevylezlo slovo, otočil se a pokračoval v cestě.

„Tohle neberu, Lily,“ křičel přes rameno. „Myslel jsem, ţe spolu

chodíme. A ty to zatím táhneš se Scottem!“

„Alexi, prosím tě…“ vykřikla a rozběhla se za ním.

„Ještě něco ti řeknu!“ pokračoval. „Uţ mám po krk těch tvejch

věčnejch nálad, toho tvýho věčnýho učení. Ty uţ úplně magoříš!“

„To se změní, uvidíš,“ škemrala. „Já vím, ţe jsme spolu tak

strašně málo, ale…“

„Nech toho!“ přerušil ji. „Uţ to nebudu poslouchat. Uţij si se

Scottem. Čau.“

„Ale, proboha, Scott mě nezajímá!“ úpěla Lily. „Alexi, prosím tě,

79

věř mi!“

Chtěla ho chytit za ruku, ale on ji setřásl, jako nějaký nepříjemný

hmyz, který mu náhodou přistál na předloktí.

A bez dalšího slova odkráčel chodbou pryč.

Lily stála a dívala se za ním, dokud nezabočil za roh.

Sevřela si paţemi tělo, jako by se měla kaţdou chvíli rozsypat.

To je konec, pochopila. Kvůli Scottovi jsem ztratila Alexe. Jednou

provţdy.

Kdyţ se v dalších dnech náhodou potkali ve škole na chodbě,

Alex se díval skrz ni, jako by byla průhledná, nebo jako by vůbec

neexistovala.

Lily se snaţila myslet na učení a na práci, jen aby zapomněla na

to, jak strašně se jí po něm stýská.

Naštěstí se blíţil konec roku a učitelé studenty zavalili domácími

úkoly. Lily měla pořád co dělat.

Jednou večer, kdyţ prodávala u strejdy v krámě, zazvonil telefon.

„Bobův drugstore,“ ohlásila se. „Přejete si?“

„Lily? Tady Julie.“

„Julie? Čau.“

„Promiň, ţe ti volám do práce,“ vydechla Julie. „Ale musím ti říct,

na co jsem přišla. Vzpomínáš si, jak jsem ti říkala, ţe budu pátrat po

tom, kdo zavraţdil Grahama?“

Lily ucítila, jak jí po těle naskakuje husí kůţe. „Ano.“

„No, myslím, ţe uţ vím, kdo to byl.“

80

XVIII.

„Co… coţe?“ Lily se sevřelo hrdlo.

„Mluvila jsem s faktorem z tiskárny,“ řekla Julie.

„Povídal, ţe objevil vzkaz pro Grahama z toho večera. Na

záznamníku v tiskárně. Poldy to nezajímalo, protoţe byli

přesvědčený, ţe Grahamova smrt byla nešťastná náhoda. A z toho,

co pan Jacobson říkal, myslím, ţe vím, od koho ten vzkaz byl.“

Lily se děsně rozbušilo srdce. Svírala sluchátko, aţ jí bělaly

klouby. „A od koho… kdo ten vzkaz namluvil?“

„Nemůţu to říct s jistotou, dokud si to sama neposlechnu,“ řekla

Julie. „Dneska se v tiskárně nedělá, ale zejtra tam zajdu. A pak –

moţná budu mít dost důkazů, abych mohla jít na policii.“

Lily se udělalo mdlo. Vzkaz nemohl být od nikoho jiného neţ od

Scotta.

„Lily? Jsi tam ještě?“

Lily mlčela. Zoufale přemýšlela, co na to Julii říct.

Konečně promluvila znovu. „Grahamovi mohl volat kdokoli,“

řekla. „To ještě neznamená, ţe to musel bejt zrovna vrah.“

„Moţná to ještě nebude důkaz,“ souhlasila Julie, „ale určitě je to

důleţitá stopa – můţe postačit, aby policie ten případ znovu otevřela.

A kromě toho, pan Jacobson si taky nemyslí, ţe Grahamova smrt

byla nehoda.“

„Proč ne?“ Lily uţ bušilo srdce aţ v hlavě.

„Říkal, ţe v ţivotě nepochopí, jak se mohl Graham do tý mašiny

dostat. Ledaţe by se tam sám nacpal. A i tak by to prej vyţadovalo

určitý úsilí. Nebo ho tam nacpal někdo jinej,“ vysvětlovala Julie.

„Takţe si myslím…“

81

V krámě nade dveřmi zacinkal zvonek.

„Mám tu zákazníka,“ přerušila ji Lily. „Zavolám ti zpátky.“

„Jasně,“ řekla Julie. „Ale máma uţ čeká, aţ ji pustím k telefonu.

Můţe bejt obsazeno.“

„Oukej. Zavolám za pár minut.“ Zavěsila a nahodila laskavý

úsměv. „Přejete si?“ Vešel starší muţ o holi.

Přišoural se k pultu a řekl: „Jdu si vyzvednout objednávku. Na

jméno Lightner.“ Lily se otočila k pořadači s objednávkami na

zadním regále a začala štrachat pod písmenem „L“.

„Lituju,“ řekla. „Nemám vás tady. Podívám se dozadu.“ Mrkla na

hodinky a odklusala do zadní části obchodu, kde pracoval strejda

Bob.

„Lightner?“ řekl strejda. „Ach ano, tady to bude.“ Ukázal na štos

objednávek na velkém pracovním pultě. Začal se jimi pozorně

probírat.

Lily se svíjela netrpělivostí, ale snaţila se, aby to na ní nebylo

vidět. Musela vědět, co ještě Julie zjistila.

Julie byla přesvědčená, ţe ví, kdo je ten vrah. Podezřívala Scotta?

Můţe ho podezřívat, i kdyţ ještě neslyšela tu pásku?

„Lily?“

Strejda jí drţel před obličejem obálku s objednávkou.

„Promiň,“ řekla. „Myslela jsem na… na učení.“

„Jsi přepracovaná.“ Přívětivě se na ni usmál a vrátil se ke své

práci.

Lily letěla zpátky dopředu a bleskurychle Lightnerovu objednávku

namarkovala. Starý muţ vytahoval z peněţenky peníze tak děsně

pomalu, ţe to snad ani nebylo moţné.

Kdyţ se konečně odporoučel, Lily popadla telefon. Neţ ale stačila

namačkat Juliino číslo, vešly dvě mladé holky a vrhly se k vitríně se

šminkami. Nejmíň čtvrt hodiny zkoumaly nejrůznější maskary a

pořád se vyptávaly.

Dělejte, proboha, dělejte! prosila je Lily v duchu. Musím děsně

nutně volat!

Holky si konečně vybraly a vypadly. Lily namačkala Juliino číslo

a vtom se zase přihnal Rick. Opřel se o pult a řekl: „Jak jde ţivot?

Jak pokračuješ s tím svý klukem?“

82

„Fajn.“ Zavěsila. Zamračila se na Ricka a otráveně si povzdychla.

„Byl jsem fakt hotovej, kdyţ jsem ho s tebou viděl,“ pokračoval

Rick, jako by se nechumelilo. „Po pravdě ti musím říct, ţe mi k tobě

moc nesedí.“

„Ricku, prosím tě, mám spoustu práce.“

„Oukej, oukej.“ Rick se zase vzdával s rukama nad hlavou.

„Nechci bejt vlezlej. A kromě toho jsem strejdovi slíbil, ţe mu vzadu

pomůţu stlouct nový regály.“ Nato se otočil a zmizel v zadních

dveřích.

Lily se vrhla po telefonu.

Znovu zacinkal zvonek. „To snad uţ není moţný!“ zaječela.

Koukla na dveře a spatřila Scotta se ţlutou růţí v ruce.

Usmíval se. „To je pro tebe.“ Podal jí růţi.

Lily kytku ignorovala. „Boţe, Scotte,“ zavrčela. „Za chvíli

zavíráme. Mám práce, ţe nevím, kde mi hlava stojí.“

Úsměv ho opustil. „Nechováš se zrovna přátelsky. Jedu přes celý

město, jen abych tě viděl.“ Poloţil kytku na pult a naklonil se k ní.

„Asi budeš přepracovaná. Proto jsi taková podráţděná.“

Lily za pultem ustoupila. „Nejsem přepracovaná. Jak vidíš, tak

pracuju.“

„A co? –“ řekl Scott. „Vţdyť je to jedno. Ještě ti to nedošlo, Lily?

Klidně si pracuj, kdyţ chceš – hlavně, ţe jsme spolu.“

„Scotte, já musím…“

„Nic nemusíš!“ vyštěkl. Popadl ji za obě ruce a přitáhl si ji k sobě

tak blízko, ţe se jejich obličeje málem dotkly. „Pořád na tebe

myslím,“ řekl. „Řekni mi, ţe na mě taky myslíš.“

Lily mlčela. Scott ji stiskl ještě víc. Chtěla křičet, ale hned si to

rozmyslela.

Rick vzadu bušil kladivem jako blázen, musela by pořádně ječet,

aby ji slyšel. A taky nevěděla, jak by na to Scott reagoval.

„Dej mi pusu!“ poručil.

„Ne. Scotte, prosím tě…“

„Jenom jednu, Lily!“ Z jeho hlasu byla cítit zlost a neústupnost.

Zavřela oči a čekala, aţ se jí dotknou jeho vrahounská ústa. Scott

ji popadl a ohnul přes pult.

„Pusť mě!“ vykřikla. Vykroutila se mu a přitiskla se zády k

83

regálu.

Scott zíral a zuřivě dýchal. V očích se mu zračilo překvapení.

„Lily, tohle nebyla ţádná pusa. Co je s tebou? Chceš vůbec tu růţi?“

Zavrtěla hlavou.

Scott přimhouřil oči. „My dva budeme všude spolu,“ pronesl

temným, výhruţným tónem. „V práci, všude. Uţ ti to došlo? Ty a já

– navţdy. Je to jasný?“

V Lily se něco zlomilo. Tyhle hnusný hrozby uţ nebudu

poslouchat! rozhodla se.

„Ţádný navţdy nebude!“ zaječela. Ta slova z ní vytryskla jako

gejzír. „Ţádný navţdy, Scotte! Ve skutečnosti to rychle skončí – a

bude to brzy!“

„O čem to mluvíš?“ zeptal se.

„Mluvím o Julii,“ vyhrkla.

„Coţe? O Julii? Co je s Julií?“

„Uţ na to přišla, zná pravdu, Scotte!“ řekla Lily. Chrlila ze sebe

slova jako šílená, hruď se jí vzdouvala, srdce jí bušilo.

„Ty lţeš!“ rozkřikl se na ni.

„Ne, nelţu,“ odpověděla. „Julie zjistila, ţe někdo tu noc, co jsi…

co umřel Graham, mu někdo volal na záznamník v tiskárně. Byl jsi to

ty! Ţe jsi to byl ty? Nechal jsi mu vzkaz záznamníku! Ty, Scotte!“

Scott vteřinku mlčel. Pak vyštěkl: „A co? Nebylo to nic

důleţitýho!“

„Faktor si myslí něco jinýho. A Julie taky. Co jsi mu řekl?“

Scott sklopil oči, přemýšlel. „Řekl jsem Grahamovi, aby byl v

tiskárně. Ţe přijdu. Ţe se jedná o časopis.“ Pokrčil rameny. „No,

ţádnej problém. Zničím tu pásku.“

„Uţ je pozdě!“ ječela Lily. „Faktor tu nahrávku slyšel a Julie se

brzy dozví pravdu. Nebude to dlouho trvat a přijde si pro tebe

policie!“

„Jak to všechno víš?“

„Před chvílí mi volala. Řekla mi to.“

Lily ho hltala očima, čekala, ţe kaţdým okamţikem zpanikaří.

Jenţe Scott místo toho pronesl velice klidným a ponurým hlasem:

„No, to je mi velice líto.“

„Jak to myslíš?“

84

„Ţe je mi líto Julie,“ zašeptal Scott. „Nedovolím, aby šla na

policii.“

„Nemůţeš jí v tom zabránit, Scotte,“

„Ale můţu,“ odpověděl. „Kdyby nás Julie práskla, zničila by dva

ţivoty, Lily – tvůj a můj. To přece nesmíme dopustit, co říkáš?“

Lily se zastavil dech. „Ty chceš…“

„Přesně tak,“ odpověděl Scott. „My dva ji zabijeme.“

85

XIX.

Lily zabořila hlavu do dlaní. Je to šílenec, pomyslela si. Je

nemocnej. A nebezpečnej.

Všechno se mi to vymklo z rukou. Jak jen to mohlo zajít tak

daleko? Co mám dělat?

Musím něco udělat. Musím!

Myslet! Myslet! Musím na něco přijít.

Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Musíš předstírat, ţe jsi na

jeho straně, přesvědčovala sama sebe. Alespoň do okamţiku, neţ

vymyslíš něco, jak z toho ven.

Spustila ruce a upřela na Scotta oči. „Moţná bysme jí to mohli

rozmluvit, Scotte. Mohli bysme ji přesvědčit, ţe se plete, ţe je to

všechno děsnej omyl…“

„To je blbost,“ přerušil ji. „Jestli mě fakt podezírá, ţe jsem

Grahama zabil, tak to nevzdá, Lily.“

„Já to dokáţu, Scotte,“ namítla. „Je to moje nejlepší

kamarádka…“

„Já vím, ţe je to tvoje nejlepší kamarádka. Je to smutný, to jo,“

řekl. „Julie musí zemřít. Doufám, ţe to chápeš, co? Sama vidíš, ţe

nemáme jinou moţnost.“

„Lily?“ Ze zadní části obchodu vyšel strejda Bob.

Lily si oddychla. Snad se jí podaří strejdu zdrţet, mluvit s ním,

dokud Scott nevypadne. A pak uvidí, co se dá dělat.

„Nazdar, Scotte,“ usmál se strejda Bob. „Jak se má maminka?“

Scottova matka a Lilyina teta byly přítelkyně.

„Děkuju, fajn,“ odpověděl Scott zdvořile.

„To rád slyším,“ řekl strejda Bob. Otočil se k Lily. „No, uţ můţeš

86

jít domů,“ řekl jí. „Budeme zavírat.“

„Ale vţdyť je ještě brzo,“ protestovala Lily.

Strejda se podíval na hodinky a řekl: „Zavřeme o trochu dřív.

Musím s Rickem dodělat vzadu ty regály. Jde to pomalu.“

„Tak já vám pomůţu,“ nabídla se Lily horlivě, jen aby mohla

zůstat a zbavit se Scotta.

Strejda Bob zavrtěl hlavou. „Holka, ty si nedáš pokoj. Vţdyť se

na sebe podívej, jak vypadáš.

Potřebuješ si odpočinout. Utíkej, zaskočte si se Scottem někam na

colu.“

„To není špatnej nápad!“ řekl Scott a zatlemil se.

Lily se nedala. „Ještě musím uspořádat podle abecedy ty

objednávky na zejtra.“

„Nesmysl,“ odbyl ji strejda Bob. „Rick a já v tom máme přehled.

Měj se, utíkej.“ Vrátil se dozadu a za okamţik se zase krámem

rozlehly rány kladivem.

Jakmile byl strejda Bob z doslechu, Scott se s planoucíma očima

vrhl k Lily. „Zavolej Julii a řekni jí, ţe si dáte spicha v tiskárně. Aby

tam přišla.“

„V tiskárně? A proč?“ nechápala.

„Tentokrát pomůţeš ty mně, Lily. Já jsem zabil kvůli tobě. Teď ty

zabiješ kvůli mně. Odvděčíš se mi.“

„Já… já ne… nemůţu, Scotte,“ vykoktala Lily.

„Ale ano, můţeš. Nemáš na vybranou.“ Ukázal na telefon.

„Zavolej jí a řekni, ţe se sejdete v tiskárně.“

„Ale ona řekne, ţe je to blbost, co bysme tam dělaly,“ bránila se

Lily. „Časopis je uţ vyjetej.“

„Řekneš, ţe jsi volala panu Jacobsonovi. Řekneš, ţe ti řekl, ţe za

ním máš hned teď přijít. Ţe ti otevře. Julie chce přece slyšet tu pásku,

ne?“

„To jo, ale…“

„Udělej, co ti povídám!“

Lily na něj civěla a nehýbala se. Nemůţu to udělat, pomyslela si.

Nemůţu svou nejlepší kamarádku vlákat do pasti. To jí nemůţu

udělat.

„Říkám, abys zavolala Julii!“ opakoval Scott. Popadl ji za ruku a

87

mocně stiskl. „Zavolej! Okamţitě jí zavolej!“

„Ne!“ křičela Lily. „Já nemůţu! Já nemůţu!“

Scott ji jednou rukou drţel za zápěstí, druhou hmátl přes pult a

přitáhl si telefon. Zvedl sluchátko a začal vyťukávat Juliino číslo.

„Řekneš jí to,“ chrčel. „Uděláš, co ti poroučím!“

Lily se mu pokusila vytrhnout, ale Scott ji drţel pevně.

„Uţ to zvoní,“ řekl. Pustil jí ruku. „A teď mluv!“

Lily místo toho praštila sluchátkem zpátky na telefon.

Scott se děsně naštval. Opřel se o pult. Zuřivě dýchal. Naklonil se

těsně k jejímu obličeji. V očích se mu zračila zášť. „Uděláš, co ti

povídám, Lily!“ zasyčel. „Uvědom si, ţe nemáš na vybranou!“

Lily byla zoufalá. Otevřela šuplíček, kde byla strejdova pistole.

Vytáhne ji a…

Scott zběsile zařval a znovu popadl Lily za zápěstí.

Sáhl do šuplíčku a zmocnil se pistole.

Rychlým, rozhodným pohybem přiloţil otvor hlavně Lily na prsa.

„Řekl jsem, ţe zavoláš!“

88

XX.

Lily vedle Scotta v auťáku cestou k polygrafickému závodu zoufale

přemýšlela, jak se z té děsné situace dostat. Nic ji ale nenapadalo.

Civěla z okýnka do černé noci.

Kdyby se alespoň objevilo policejní auto, pomyslela si. Jenţe

ulice byly jako vymetené.

Kdyţ v krámě vzala do ruky sluchátko a představila se, Julie byla

úplně strašně ráda, ţe ji zase slyší. „Počkej, Lily, aţ uslyšíš, na co

dalšího jsem ještě přišla!“ oznámila jí.

„Skvělý!“ Lily se nutila do nadšeného tónu.

Scott jí tiskl pistoli ke spánku a ona dělala, co po ní chtěl.

„Mluvila jsem s panem Jacobsonem,“ lhala Julii.

„Říkal, ţe nás pustí dovnitř, kdyţ hned přijedeme.“

„Ale to je skvělý!“ zvolala Julie celá ţhavá. Uţ se nemohla

dočkat, aţ uslyší pásku se vzkazem. „Hned jsem tam. Sejdeme se

uvnitř.“

Lily a Scott uháněli temnou nocí k tiskárně na sraz s Julií. „To se

ti povedlo, Lily,“ pochválil ji Scott. „Fakt se ti to povedlo.“

Jeho slova ji vytrhla ze zamyšlení. „Coţe?“ Otočila se od okýnka

a upřela na něj oči. Scott seděl vedle ní nalepený na volant.

„Říkám, ţe se ti to povedlo,“ opakoval. „Kdyţ jsi s ní mluvila,

jsem si jistej, ţe nic nepoznala. Nemá nejmenší podezření.“

„Scotte, prosím tě, nech mě s ní chvíli o samotě,“ ţadonila.

„Přesvědčím ji, ţe Graham zahynul nešťastnou náhodou. Uvidíš, ţe ji

přesvědčím.“

„Uţ jsem řekl ne,“ zasyčel popuzeně. „Uţ jsem ti řekl, ţe můţeme

udělat jenom jedno. Ty mě neposloucháš, Lily.“

89

„Jo, poslouchám, ale jenom jsem…“

„Musíme ji zabít. Nic jinýho nám nezbejvá.“

Po zbytek cesty uţ nepromluvila. Zatočili na parkoviště a

vystoupili z auťáku. Lily se rozhlédla a na vteřinku pomyslela na

útěk. Hned ji to ale přešlo.

Julie by byla proti Scottovi sama. Nemohla ji v tom nechat.

Brána tiskárny byla zamčená, ale ukázalo se, ţe Scott má klíč.

Určitě ho sebral Grahamovi. Odemkl a vklouzl dovnitř. Nechal dveře

pootevřené. V budově byla tma jako v hrobě.

„Pojď!“ nařídil Lily a zarazil jí pistoli do ţeber. „Jde se dozadu!“

„Scotte, prosím tě, nedělej to,“ ţadonila Lily rozechvělým hlasem.

„Tudy,“ vyštěkl.

V obrovské strojovně svítily na stěnách slabé bezpečnostní lampy.

Kdyţ Lily spatřila siluetu rotačky, zachvěla se a odvrátila hlavu. V

duchu před sebou viděla Grahamovo rozdrcené tělo pod gigantickým

tiskovým válcem.

Scott ji popadl za paţi a vlekl ji úzkou uličkou mezi zdí a tou

ohromnou mašinou. „Tady se schováme. Julie vleze přímo do pasti.“

„Z tohohle se nikdy nedostaneme,“ vydechla Lily. „Nikdo

neuvěří, ţe se tu mohla přihodit stejná nehoda jako předtím.“

„Ţádný strachy,“ řekl Scott. „Tahle nehoda bude vypadat jinak.

Bude to vypadat, jako ţe tu Julie načapala lupiče – a ten lupič ji

zastřelil.“

„Scotte, prosím tě, ne…“ úpěla Lily.

„Bouchačku pak zahodíme v lese za Fear street,“ pokračoval. Oči

mu v tom ponurém osvětlení ţhnuly jako řeřavé uhlíky. „Tam ji v

ţivotě nikdo nenajde!“

„Mně… mně je jedno, co se mnou bude,“ vyhrkla Lily zoufale.

„Mně je jedno, jestli půjdu do vězení. Udělám všechno, jenom Julii

nezabíjej.“

Scott se dlouze, krutě zachechtal. „To říkáš teď. Ale kdyby tě

vyslejchala policie, mluvila bys jinak. Tak dost, Lily, uţ si přestaň

hrát na neviňátko. Dobře víš, ţes to byla ty, kdo chtěl, abych zabil

Grahama.“

„Ne! Ne, já ne…“

„Chtěla jsi ho vidět mrtvýho, Lily! Přiznej to. Jediný, na čem ti

90

záleţí, je bejt premiantka celýho ročníku!“

„Ne, Scotte! To se děsně pleteš.“

„Musíme Julii zabít, abysme se zachránili. Abysme byli spolu.

Nebude to tak těţký. Uvidíš.“

Lily ho chtěla prosit, brečet, padnout před ním na kolena. Jenţe,

co by to mělo za smysl? Vţdyť jí ještě ani jednou nevyhověl, kdyţ

ho o něco ţádala. Viděla, ţe Julii nezachrání. Scott ji zabije. Zastřelí

ji, jen co se objeví ve strojovně.

Zatímco se krčila ve tmě vedle Scotta, přemýšlela o tom, co se

stalo za poslední měsíce. Byla úplně posedlá svými známkami,

touhou předstihnout Grahama v boji o prvenství. Teď jí to všechno

připadalo ubohé, bezvýznamné. Zaplatila za svůj bláhový sen

hroznou cenu – Graham byl mrtvý a ona přišla o Alexe, kterého

milovala.

A teď má ještě zahynout moje nejlepší kamarádka, pomyslela si.

To se nesmí stát. Scott jí nesmí ublíţit.

Po určité době, která Lily připadala jako celé hodiny, uslyšela, jak

venku na štěrkovém parkovišti zastavilo auto.

„Je tady!“ zašeptal Scott.

Bouchla dvířka. Vteřinku nato se ozvalo zaskřípání, jak Julie

otevřela hlavní bránu.

„Lily?“ donesl se z dálky slabý hlas. „Lily? Je tu někdo? Lily?

Haló?“

Lily polila mrazivá vlna. Její nejlepší kamarádka byla v budově.

Scott zvedl pistoli.

91

XXI.

„Lily?“ volala Julie. „Lily, jsi tady?“

Lidy sledovala, jak její nejlepší kamarádka ustrašeně prochází

vrátnicí. Blíţila se ke strojovně, po betonové podlaze skřípaly

tenisky.

Zhluboka se nadechla. A pak z plných plic vykřikla: „Uteč, Julie!

Uteč!“

Odrazila se od zdi, proběhla Scottovi před nosem a zahučela do

stínu rotačky.

„Julie – pozor! Uteč odsud!“

Avšak Julie se nepohnula. Zůstala stát, kde byla.

„Co se děje?“ zavolala zmateně. „Lily, jsi tu?“

Scott se skrčil a proběhl strojovnou. Pak se napřímil a namířil na

Julii pistoli. „Zůstaň, kde jsi!“ přikázal.

Julie zalapala po dechu. Otevřela pusu a zírala. „Scotte? Jsi to ty?“

Neodpověděl. Mířil Julii bouchačkou na srdce.

„Co se děje?“ křičela Julie. Lily dokonce i v tom slabém osvětlení

viděla, jak se jí strachy rozšiřují oči. „Co tady děláš s tou

bouchačkou? Kde je Lily?“

„Tady jsem!“ zavolala Lily ze skrčené pozice ve stínu rotačky.

„Chtěla jsem tě varovat, Julie. Chtěla…“

„Varovat před čím?“ vyjekla Julie. „Vţdyť jsi říkala, ţe se tu

sejdeme. Poslechnout si tu pásku… tu pásku o…“ Hlas se jí zadrhl.

Pochopila, kolik uhodilo. „O Grahamově smrti,“ dodala plačtivě.

„Správně,“ řekl Scott. „No, tak co je novýho o Grahamově smrti,

Julie?“

„Scotte? Ty jsi ho zabil?“ zeptala se slaboučkým, rozechvělým

92

hlasem. „Ty?“

„Přesně tak,“ odpověděl.

Julie vykřikla překvapením. „Já myslela, ţe jsem na správný

stopě. Ale teď vidím, ţe jsem se spletla. V ţivotě by mě nenapadlo,

ţes to byl ty!“

„Zřejmě nejsi poručík Columbo – co?“ pronesl Scott s úsměškem.

„To máš teda smůlu.“

„Co…“ Julii přeskakoval hlas. „Co tím myslíš?“

„Nemám na vybranou,“ řekl Scott a zamával pistolí. „Nemůţu tě

odsud nechat jen tak odejít – to snad chápeš, nebo ne?“

„Já to nikomu neřeknu!“ ječela Julie. „Já si to nechám…“

Scott zavrtěl hlavou. „Je mi to líto, Julie. Fakt líto.“

„Lily?“ zaúpěla Julie. „Lily, prosím tě, řekni Scottovi, ţe umím

udrţet tajemství. Řekni mu to. Udělej něco!“

Lily se zvedla. „On… on mě neposlechne,“ vykoktala.

Začala se pomalu sunout ke Scottovi.

Scott k ní okamţitě otočil pistoli. „Kam jdeš?“

Lily se zarazila. Zabije, ani nemrkne. Uţ o tom nepochybovala.

Namířil zpátky na Julii. „Lily a já – zabili jsme Grahama

společně. To jsi nevěděla?“

„Coţe?“ vydechla Julie.

„Já ne!“ ječela Lily.

Scott ji ignoroval. „Chtěla, aby Graham zemřel. Udělal jsem to

pro ni. Lily to všechno věděla od samýho počátku.“

Julie byla v šoku. Podívala se na Lily. „Je to pravda? Prosím tě,

řekni, ţe to není pravda!“

„Není to pravda!“ křičela Lily. „Netušila jsem, ţe to byl Scott.

Řekl mi to po pohřbu. Sám se mi přiznal. Já po něm nic takovýho

nechtěla. Nikdy jsem ho neţádala, aby Grahama zabil. Julie – musíš

mi věřit!“

Julie zabořila hlavu do dlaní. „Uţ nevím, čemu mám věřit!“

zaštkala. „Vţdycky jsem vás pokládala za svý nejlepší kamarády…“

„Já jsem tvoje nejlepší kamarádka,“ řekla Lily. „A vţdycky budu.

Scotte, na kolenou tě prosím, nech Julii odejít. Prosím!“

Zavrtěl hlavou. „Jenom těma kecama ztrácíme čas. Julie, pojď

sem!“

93

„Ne.“ Julie s hlavou pořád v dlaních začala ustupovat zpátky k

vrátnici.

„Řekl jsem, abys šla sem!“ rozkřikl se zuřivě.

„Ne!“ otočila se a začala utíkat.

Scott za ní vyrazil jako šílený. Na chodbě ji s divokým výkřikem

popadl za ruku. Otočil jí k sobě. Táhl ji zpátky ke strojovně.

„Ne! Scotte, ne! Pusť mě! Prosím tě, nezabíjej mě!“ brečela.

„Tudy!“ Hruběji hodil dovnitř.

Julie dopadla na obrovskou mašinu a třásla se hrůzou.

Scott zuřivě dýchal, vydával chrčivé zvuky. Znovu pozvedl

bouchačku.

Stál od Julie sotva půl metru.

Teď uţ není moţný, aby ji nezasáhl, řekla si Lily.

„Ne!“ prosila ho Julie. „Ne, ne, ne!“

Lily se zhluboka nadechla, odrazila se a skočila na Scotta.

Divoce chňapla po ruce, v které měl pistoli.

„Pusť ji!“ vřeštěla. Popadla ho oběma rukama za zápěstí. Snaţila

se mu strhnout pistoli stranou.

„Nech toho!“ rozkřikl se Scott. Bránil se, ale Lily ho drţela pevně.

Tlačila mu ruku dolů.

„Uteč odsud, Julie! Rychle!“ křičela.

Scott se mocným rozmachem osvobodil. Lily ho neudrţela.

„Nesmíš to udělat!“ zařvala.

A znovu se na něj vrhla.

Scott se otočil a se zvířeckým zachrčením švihl pistolí do vzduchu

a zasadil Lily patkou rukojeti děsnou ránu do ramene.

Lily zařvala bolestí. Odletěla pozadu k rotačce.

Zoufale se snaţila získat rovnováhu. Nešlo to. Upadla. Scott se

otočil zpátky a znovu namířil na Julii.

Ale Julie tam nebyla.

Scott zařval: „Julie, kde jsi?!“ Rozběhl se jako šílený na jednu

stranu a pak na druhou. Nic.

Unikla mu, pomyslela si Lily. Trochu se jí ulevilo. Třela si

pohmoţděné rameno. Julie utekla!

Na druhé straně rotačky něco zašustilo. Lily s hrůzou poznala, ţe

se spletla. Julie neunikla. Zapadla do úzkého prostoru mezi rotačkou

94

a zdí.

Scott se za tím zvukem otočil. „Já vím, ţe tam jsi!“

„Julie, teď se nesmíš pohnout!“ radila jí Lily.

Pozdě. Scott rotačku obešel a našel Julii schoulenou v zadním

rohu.

Ozvalo se kovové cvaknutí. Scott natáhl kohoutek.

Vysoukala se na nohy. Chtěla se ještě jednou pokusit Julii

zachránit.

Slyšela ji křičet: „Ne! Scotte, ne!“

A pak se strojovnou rozlehl výstřel.

95

XXII.

Hala se rozhoupala. Zatočila se s ní. Lily měla pocit, ţe se k ní

zvedá podlaha. Letěla někam dolů, za rotačku, kde byla Julie.

Pozdě.

Příliš pozdě. Příliš pozdě.

Julie leţela na zádech, hlavu naraţenou na zeď, jednu nohu

skrčenou pod sebou.

„Hotovo,“ řekl Scott docela klidně. „Uţ nás nebude otravovat.“

Stál nad Juliiným tělem a díval se na ni. V obličeji měl prázdnotu,

bouchačku svěšenou u boku.

Lily se sklonila ke své mrtvé kamarádce. Uţ nikdy nespatří její

veselý úsměv, uţ nikdy neuslyší její zvonivý hlas. Uţ nikdy spolu

nepůjdou do školy, na nákup… nikam.

„Ach, Julie!“ rozplakala se. „Odpusť. Prosím tě, odpusť mi to.“

Sevřelo se jí hrdlo. Dech se jí zastavil. Leţela před ní její nejlepší

kamarádka. Mrtvá. A byla to její vina.

„Musíš na ni zapomenout, Lily,“ řekl Scott tiše. „Musíme zahladit

stopy a vypadnout odsud.“

„Dělej si, co chceš,“ vzlykala Lily. „Jak jsi to jen mohl udělat? Jak

jsi ji mohl zabít?“

„Víš, ţe jsme neměli na vybranou,“ odpověděl.

„Teď se musíme přesvědčit, jestli tu není něco, co by nás mohlo

usvědčit. Ty se podíváš po telefonu a vytáhneš ze záznamníku pásku.

A já to tady všechno vysmejčím, aby po nás nezůstaly otisky.“

Lily se nehýbala. Myslela, ţe se neudrţí na nohou.

Scott si zastrčil pistoli do zadní kapsy dţínů. Sklonil se k Lily.

„Dělej! Rychle! Musíme to tady uklidit!“

96

„Ne!“ zaječela. „Ne!“ Uhýbala před ním. „Ty jsi ji zabil!“

vzlykala. „Zabil jsi mojí nejlepší kamarádku!“

„Udělal jsem to pro nás. Copak to nechápeš?“

„Ne!“ křičela Lily. Vrhla se po něm a vytrhla mu z kapsy pistoli.

„Dej to sem!“ Scott po pistoli zoufale hmátl. Vedle.

Lily musela sevřít rukojeť oběma rukama, aby pistoli udrţela.

„Dej mi ji! No tak!“ Scott nastavil dlaň.

Zavrtěla hlavou. „Ne, Scotte. Teď jsi na řadě ty.“

„No tak, klídek… klídek, Lily.“ Scott za rotačkou ustupoval ke

zdi. „Radši mi tu bouchačku vrať, Lily. Jsi rozrušená. Nevíš, co

děláš.“

„Vím přesně, co dělám,“ odpověděla chladně.

Všimla si starého nástěnného telefonu na zdi.

„Půjdeš k telefonu a zvedneš sluchátko, Scotte. Vytočíš číslo na

policii.“

Scott překvapeně vykulil oči. „Na policii?“ vydechl. „Jsi pitomá!“

„Uţ ne,“ řekla. „Jo, byla jsem pitomá předtím, kdyţ jsem tě

nepráskla hned, jak jsi mi řekl, ţe jsi zabil Grahama.“

„Uvědomuješ si, co se stane, kdyţ zavolám policii?“ zeptal se

Scott. „Neseberou jenom mě. Seberou taky tebe. Řeknu jim, ţe jsi

mě donutila, abych Grahama zabil. A taky jim řeknu, ţe to byl tvůj

nápad zabít Julii!“

Vykročil k ní. „Na tý bouchačce jsou teď tvoje otisky. Jenom

tvoje otisky.“

„Mně je to jedno!“ křičela. „Zvedni sluchátko! Říkám ti, zvedni

sluchátko!“

„V ţivotě ti nebudou věřit,“ pokračoval. „Proboha, vzpamatuj se!

Jsi v tom se mnou aţ po uši.“

„Zavolej!“ opakovala Lily a výhruţně proti němu švihla pistolí.

„Lily…“

Ještě pevněji sevřela rukojeť. Ruce se jí třásly, ale mířila přesně.

„Dělej, Scotte!“ poručila mu. „Zvedni sluchátko, nebo tě zabiju!“

Scott se nehýbal. Civěl na ni jako přimrazený, v obličeji se mu

nepohnul sval. A pak se rozesmál. Lily nevěděla, co si o tom má

myslet.

„Zvedni sluchátko!“ opakovala. „Vem ten telefon a zavolej

97

policii!“

„Já se tě nebojím,“ zachrčel. „Ty mě nikdy nezabiješ.“

„Zabiju!“ vyhrkla zoufale. „Zabiju tě – kdyţ neuděláš, co ti

říkám.“

„Ty mi neublíţíš, Lily. Nikdy.“ Udělal další krok směrem k ní.

„Nechoď sem!“ zaječela. „Myslím to váţně, Scotte! Zůstaň stát,

nebo střelím!“

„Ne. Ani mě nenapadne.“ Ještě jeden krok.

Chtěla to zmáčknout, chtěla Scotta zastřelit.

Ale prst na spoušti ji neposlouchal.

Scott měl pravdu. Nedokázala to.

Vykřikla. Skočil k ní a vytrhl jí pistoli z ruky.

Smál se radostí, ţe ji znovu pokořil. Uskočila. Ale Scott ji popadl

a ovinul jí ruce kolem těla. Přitiskl ji k sobě. Drţel ji pevně, tak

pevně, ţe se nemohla hnout.

„Jsme jenom ty a já,“ zašeptal jí do vlasů.

Nohy se jí podlamovaly. Dělalo se jí mdlo.

Proč jsem ho nezastřelila? Jak to, ţe jsem nedokázala stisknout

spoušť…?

Zarazila se. Na zemi za Scottem něco zašustilo.

Lily vytřeštila oči a ztuhla hrůzou.

Pomalu se to pohnulo. Mrtvá Julie, oči napůl otevřené, ústa

zkřivená bolestí, se začala zvedat z podlahy!

98

XXIII.

Lily v tichém úţasu sledovala, jak se mrtvola souká na nohy.

V pootevřených víčkách se rýsovalo prázdné bělmo Juliiných očí.

Sunula se vpřed tápajíc rukama ve vzduchu jako slepec.

„Musíme se pustit do práce. Máme toho hodně,“ vykládal Scott.

Stál k oţivlé mrtvole zády. Nerozuměl šokovanému výrazu v Lilyině

tváři.

Pohyb mrtvoly se zrychloval, zpevňoval. Zastavila se těsně za

Scottem.

Zvedla kovovou tyč a udeřila Scotta do hlavy.

Ozvalo se tupé prask!

Scott se vteřinu nebo dvě ani nepohnul.

Pak mu z úst uniklo sípavé zachrčení. Oči se mu obrátily v sloup.

Kolena se mu podlomila a tělo se skácelo na betonovou podlahu.

Lily stála jako přikovaná. Nedokázala ze sebe vypravit slovo.

Nakonec se jí přece jen podařilo promluvit. „Julie… ty jsi… ty

jsi… mrtvá!“

„Ne. Jsem oukej, Lily,“ řekla Julie. „Jsem oukej.“

„A… ale Scott tě přece zastřelil! Viděla jsem to!“ vydechla Lily.

„Nezastřelil mě,“ řekla Julie. „Ani trochu mi neublíţil.“

Lily radostně vyjekla. Vrhla se vpřed, přeskočila Scottovo

zhroucené tělo a popadla Julii kolem krku. Pevně, dlouze ji objala.

„Ty jsi oukej… oukej…“ opakovala.

Kdyţ se pustily, Lily se zeptala: „Co se stalo? Jak jsi…“

„Já nevím,“ odpověděla Julie a zavrtěla hlavou.

„Vůbec nevím, co se stalo. Nestrefil se, nebo co.

Kdyţ vyšel výstřel, padla jsem na zem. Strašně jsem se lekla.

99

Musela jsem se praštit do hlavy a ztratit vědomí. A kdyţ jsem přišla

k sobě, zjistila jsem, ţe jsem ţivá.“

„Ale vţdyť ses nehejbala!“ křičela Lily. „Já myslela, ţe jsi

opravdu mrtvá!“

„Hlavně, ţe si to myslel Scott.“

„Takţe jsi slyšela všechno, co jsme říkali?“

„Ano,“ přikývla Julie. „Nemůţu uvěřit, ţe Scott zabil Grahama –

nemůţu uvěřit, ţe je tak šílenej.“

„Julie, odpusť mi to…“

Julie zvedla ruku, aby ji umlčela. „Uţ je to za náma,“ řekla mile.

Podívala se na Scottovo tělo. „Musíme zavolat policii. A sanitku.

Scott potřebuje pomoc – rychle.“

Julie šla k telefonu. Lily padla vedle Scotta na kolena.

Byla najednou tak vyčerpaná, tak děsně vyčerpaná, ţe se

nedokázala pohnout.

Konečně je to za náma, řekla si. Scott uţ mi neublíţí, ani nikomu

jinýmu.

Julie zavěsila sluchátko a usedla k Lily na bobek. A pak v té tmě,

v opuštěné hale strojovny spolu obě nejlepší kamarádky čekaly, kdy

se venku ozve kvílení sirén.

Julie se podívala přes obrovskou halu ke dveřím. „Slyšíš něco?“

zašeptala.

„Nic,“ odpověděla Lily. „Ale já myslím… PROBOHA!“

Vykřikla hrůzou. Ucítila na noze ruku.

100

XIV.

Lily vyskočila na nohy.

Scottova ruka z její nohy bezmocně sjela na zem.

Drápal se na podlaze po břiše, zanechával za sebou temnou

krvavou stopu. Sténal. Tápal rukou ve vzduchu.

Vlasy měl slepené krví. Struţky krve mu stékaly i po tvářích.

„Ty… a… já… Lily,“ chrčel. Spolu se slovy mu z pusy vytékala

krev. „Ty… a… já…“

Lily a Julie před ním zděšeně ustupovaly.

Scott zvedl ruku a ještě jednou se pokusil chytit Lily za nohu. Pak

mu klesla hlava do kaluţe krve a tělo znehybnělo. Několik vteřin

nato dorazila policie a sanitka.

„Nemůţu uvěřit, ţe je po všem,“ vydechla Lily, kdyţ s Julií vyšly

na čerstvý noční vzduch.

„Je po všem,“ řekla Julie. „Ano je. Scott uţ ti nikdy neublíţí.“

Byla skoro půlnoc, kdyţ policie obě dívky vyslechla a propustila.

Lily a Julie stály na chodníku a sledovaly policejní vozy, jak

odjíţdějí pryč.

Lily zívla. „Jsem tak vyřízená. Teď si přeju jediný – spát celej

měsíc.“

„Já taky,“ řekla Julie. „Ale co se dá dělat, ţivot jde dál. Zejtra je

škola.“ Odemkla přední dvířka corolly, kterou měla půjčenou od

mámy.

„Volal táta,“ řekla Lily. „Nemůţe mámu nechat doma samotnou.

Byl tak rád, ţe jsme obě oukej. Málem se fakt rozbrečel. Můj velkej

frajer táta. Věřila bys tomu?“

Neţ na to Julie stačila něco říct, objevilo se další auto a zastavilo

101

těsně u její corolly.

„Strejda Bob!“ vykřikla Julie překvapeně.

Otevřela se obě přední dvířka. Vystoupili strejda Bob a Rick.

Strejda Bob nakoukl do vozu a zeptal se starostlivě: „Jste v

pořádku, holky?“

„Uţ je to dobrý,“ řekla Lily.

„Táta mi volal hned, jak dostal zprávu od policie,“ řekl strejda

Bob. „Ještě jsme s Rickem makali. Hned jsme všeho nechali a

vyrazili…“

„Díky moc, ale uţ je to dobrý,“ řekla Lily a povzdychla si. „Jsme

v absolutním pořádku.“

„No, tak to vidíš, Ricku, asi tu uţ nebudeme nic platní,“ usmál se

strejda Bob a podrbal se na holé hlavě. Znovu nakoukl do auta.

„Myslíte, ţe to zvládnete dojet samy domů?“

„Jo. Jak vidíš, zvládly jsme dneska horší věci,“ odpověděla Lily.

„Mimochodem, Lily,“ řekl strejda Bob a ještě víc se k nim sklonil.

„Nevíš náhodou, kam se poděla ta moje startovací pistole, co jsem

měl v šuplíčku pod pokladnou?“

Lily poklesla spodní čelist. „Coţe? Startovací pistole? Chceš

říct…“

Strejda Bob se zahihňal. „Snad sis nemyslela, ţe je opravdická?

Kdepak, já bych si opravdickou zbraň nepořídil. Je to moc

nebezpečné.“

Lily a Julie vyprskly smíchy.

„No, tohle všechno vysvětluje!“ křičela Lily a smála se. „Teď uţ

je jasný, proč to Julie přeţila.“

Řekli si dobrou noc. Za pár minut Julie zatočila k Lilyinu baráku.

„Ten kluk – Rick – je docela hezkej,“ řekla Julie a mrkla na Lily.

„Dělá s tebou?“

Lily kývla.

„Má nějakou holku?“

„Ach, ještě to tak!“ vyjekla Lily. „Jak teď, po tom všem ještě

můţeš myslet na kluky?!“

„Tak má holku nebo ne?“ nedala se Julie.

„Ne,“ řekla Lily. A obě dvě nejlepší kamarádky se rozesmály.

„No, to byl teda zlej sen,“ řekla Julie a najela na příjezdovku.

102

„Myslím, ţe to pro tebe bylo ponaučení, co?“

„Coţe? Co jako?“ nechápala Lily.

„Ţe jsou na světě mnohem důleţitější věci, neţ bejt jednička z

celýho ročníku.“

„Kdepak!“ zvolala Lily. „Ještě čtyři tejdny budeme chodit do

školy. A já vylezu jako premiantka, Julie. Vím to!“

103

R. L. Stine

VRAŽDA PŘED MATURITOU Z anglického originálu Finál Grade,

vydaného nakladatelstvím Pocket Books,

New York 1995, přeloţil Václav Mikolášek

Obálku navrhl Oldřich Pošmurný

Vydalo nakladatelství Signet

v edici Buldok jako svou 32. publikaci, Brno 1996

Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o.

Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum

1. vydání

Cena 39 Kč

ISBN 80-86021-14-9

104