Eufonická poetika Dionýsia z Halikarnássu a možnosti rekonstrukce řecké fonetiky

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Eufonická poetika Dionýsia z Halikarnássu a možnosti rekonstrukce řecké fonetikyAuthor(s): JIŘÍ PAVLÍKSource: Listy filologické / Folia philologica, Vol. 128, No. 3/4 (2005), pp. 225-239Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23468411 .

Accessed: 15/06/2014 19:09

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 195.34.79.223 on Sun, 15 Jun 2014 19:09:02 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/stable/23468411?origin=JSTOR-pdf

http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp


Listy filologické CXXVIII, 2005, 3-4, pp. 225-239

Eufonická poetika Dionýsia z Halikarnássu a možnosti rekonstrukce řecké fonetiky

JIŘÍ PAVLÍK (Praha)

1. Úvod

Zabývat se fonetikou antického jazyka je z pochopitelných důvodů vždy problematické. Dnešní badatel tu nedisponuje mluvčími, jejichž artikulaci by mohl studovat, ani jiným médiem, které by mu zprostředkovávalo pozorova telný a měřitelný zvuk. Přes takový metodologický handicap vznikají na toto téma pro řečtinu i pro latinu různé a různorodé práce, které se snaží zrekon

struovat jejich fonetiku na základě zprostředkovaných dat takového typu, jako jsou tvrzení gramatiků a jiných spisovatelů z příslušné doby nebo z do

by časově blízké, různé slovní hříčky, dobové etymologie a onomatopoie,

pravopisné konvence a jejich varianty, pravopis slov příslušného jazyka v ji ných jazycích, pozdější fonologický vývoj, vnitřní struktura samotného jazy ka a podoba jeho metrických vzorců.1 Bádání v této oblasti se dnes zaměřuje

většinou na popis fonologického systému příslušného jazyka a jeho vývoje a tvořívá součást gramatik těchto jazyků jednotlivých období, dialektologic kých studií, popřípadě i specializovaných fonologických monografií. Existu

jí však i čistě foneticky zaměřené práce, které kromě teoretických zájmů slouží často i к vyřešení praktických otázek, jak se má řečtina nebo latina

vyslovovat při výuce nebo při jiné příležitosti, kdy je psaný text potřeba zvu kově reprodukovat.2 V této oblasti má stále největší dopad Allenova příruč ka Vox Graeca, která vyšla naposled roku 1987 ve třetím vydání.3 Zájem ba

1 Takový výčet zdrojů uvádí v předmluvě W. Sidney Allen, Vox Graeca. A Guide to

the Pronuntiation of Classical Greek, Cambridge 1968, s. vi (dále Allen 1968). 2 Tradice takovýchto prací v moderní době sahá к Erasmu Rotterdamskému a jeho De

recta Latini Graecique sermonis pronuntiatione. 3 Pro latinu pak existuje jeho Vox Latina, Cambridge 1965.

225



JIŘÍ PAVLÍK

datelů zabývajících se rekonstrukcí zvukové stránky staré řečtiny míří kromě

hlásek také na suprasegmentální rysy tohoto jazyka,4 ale tam my svou pozor nost nyní upírat nebudeme.

2. Literární kritik Dionýsios z Halikarnássu

Načrtl jsem zde na úvod a ve zkratce možnosti fonetického bádání o kla

sických jazycích a oblasti jeho uplatnění, abych připomněl, že pro poněkud obskurnější téma, kterým se tu hodlám zabývat, jsou к dispozici referenční

příručky založené na solidní rekonstrukci.5 V tomto článku se budu věnovat

některým problémům eufonické poetiky, kterou v literárně-teoretickém díle De compositione verborum uplatňuje Dionýsios z Halikarnássu, jenž je znám a studován hlavně jako autor Římských starožitností, avšak jehož spisy lite rárně-kritické jsou ještě mnohem významnější. Je totiž možná druhým6 řec

ky píšícím literárním teoretikem po Aristotelovi, jehož teoretické spisy se nám dochovaly, a prvním, od kterého máme zachováno více děl poměrně ce

listvě. Zároveň je také spolu se svým současníkem Kaikiliem z Kalakty, je hož dílo se však ztratilo, prvním promotorem atticistického hnutí v řecké li teratuře. Dionýsios působil v Římě v letech 30-8 př. Kr. a z tohoto období se od něho dochovalo 11 kompletních nebo téměř kompletních literárně-teo

retických spisů7 a fragmenty několika dalších. Jeho texty jsou nejen svědec tvím o soudobých přístupech v oblasti literární kritiky a o systému stylistic

4 Připomeňme zvláště práci americké badatelské dvojice A. M. Devine - Laurence D.

Stephens, The prosody of Greek speech, Oxford - New York 1994, kterou předcházely

články v Transactions of the American Philological Association (1991, 1993; viz seznam

literatury). 5 Tento úvod neměl za cíl podat přehled fonetického a fonologického bádání. Konkrét

ní práce, na které se budu odvolávat, budou uváděny průběžně. 6

Nejistota o Dionýsiově pořadí je způsobena tím, že nelze jednoznačně chronologic

ky zařadit Pseudo-Démétriův spis De elocutione. Různí badatelé ho datují různě v rozme

zí od 3. stol. př. Kr. do 1. stol. po Kr. (přehled lze najít in Pierre Chiron, Démétrios, Du

Style, Paris 1993, s. Vlln., a Cesare Marco Calcante, „Genera dicendi" e retorica del

Sublime, Pisa 2000, s. 133-137 [dále Calcante 2000]). V jeho textu nejsou stopy po spo rech o atticismus, což by ho řadilo před Dionýsiovo literární působení (srov. George A.

Kennedy, A New History of Classical Rhetoric, Princeton - New Jersey 1994, s. 88-89), avšak Calcante 2000 naopak upozorňuje na styčné body spisu s Quintilianovými Inst.

orátor, a na souvislost s deklamační rétorikou a klade ho až do 1. stol. po Kr. 7 De imitatione, De Lysia, De Isocrate, De Isaeo, De Demosthenis dictione, De com

positione verborum, De Thucydide, De Dinarcho, Ep. ad Ammaeum I, Ep. ad Pompeium,

Ep. ad Ammaeum II.

226



EUFONICKÁ POETIKA DIONÝSIA Z HALIKARNÁSSU

kých hodnot, který stál v základech atticismu, ale svědčí rovněž o vývoji v názorech a přístupech samotného autora, který by se dal charakterizovat

jako postupná emancipace od peripatetické rétorické tradice a od rétorické teorie vůbec, jejichž vliv je patrný nejvíce na jeho raných dílech, к samostat

nějšímu hodnocení literárních textů založenému na vnímavé četbě autorů.8

Zároveň je z obsahu jeho spisů zřejmé, že teprve postupně začínal uplatňo vat soudobou lingvistickou teorii, takže není vyloučeno, že se s ní seznámil až v Římě.9

uno osamostatňovaní se oa penpateticKe tradice je velmi zreteine ve spi

se De compositione verborum. Za odchylku od ní lze pokládat jednak tvrze ní, že oblast jazykového stylu se rozkládá pouze na selekci slov a jejich syn thesi10 (srov. Сотр. 1,47-50)," jednak důraz, který se tu klade na samotnou

synthesi a její přednost před selekcí a jenž připomíná kritické metody helé nistické skupiny, pro kterou se užívá název οί κριτικοί. Skupinu známe z 5.

knihy Filodémova spisu Peri poiématón,u dnes hlavního zdroje informací

8 Pod tímto úhlem popisuje Dionýsiův vývoj Wooten, který zároveň upozorňuje, že

Dionýsios znal důkladně teorii Aristotelovu a Theofrastovu, ale pozdější peripatetickou tradici nikoli; srov. C. Wooten, The peripatetic tradition in the literary essays ofDiony sius of Halicarnassus, in: Peripatetic rhetoric after Aristotle, (edd.) William W. Forten

baugh - David C. Mirhady, (Rutgers University studies in classical humanities, 6), New

Brunswick, N. J. - London 1994, s. 121-130. 9 Přítomnost soudobých lingvistických konceptů u Dionýsia sleduje Schenkeveld

(Dirk Marie Schenkeveld, Linguistic theories in the Rhetorical Works of Dionýsios of

Halicarnassus, in: Glotta 61, 1983, s. 67-94). Autor si všímá, že lingvistické koncepce a

pojmy, které Dionýsios uplatňoval, nepocházejí z později tradiční gramatiky Apollónia

Dyskola, ale zřejmě jen z běžného lingvistického povědomí vzdělaných římských kruhů.

Poněkud přitom občas přeceňuje stoické vlivy na Dionýsia, což po mém soudu správně

pro jeden případ dokazuje Paximadi (Giorgio Paximadi, Un capitolo di storia della lin

guistica antica tra Peripato e Stoa, in: Maia 41, 1989, s. 223-228), který argumentuje, že

Dionýsios v Сотр. 5,1-2 využívá termíny aristotelské, nikoli stoické. 10 Používám řecký termín synthesis, protože výraz kompozice je v současné lingvistic

ké i literární teorii již obsazen, podobně jako český termín skladba nebo syntéza. Dioný

sios pro tuto stránku stylu používal také termín αρμονία vypůjčený od teoretiků hudby. 11 Theofrastos mluvil ještě o třetí části jazykového stylu, a to o figurách, jak dosvěd

čuje sám Dionýsios v De Isocrate 3,1-4. 12 Porter se domnívá, že nešlo o svébytnou skupinu, nýbrž že se jednalo o souhrnné

označení, jež zavedl Kratés z Mailu, aby se vymezil vůči teoretikům, kteří pokládali za

hlavní kvalitativní kritérium poezie synthesi, zatímco on tuto roli připisoval eufonii, jež ze synthese vychází. Porter ale zároveň připomíná, že Filodémos, který o této kontrover

zi v Peri poiématón referuje, zřejmě tomuto rozdílu nepřikládal velký význam a spatřuje v obou názorech spíše společný základ. Srov. James I. Porter, ol κριτικοί: A Reas

sessment, in: Greek literary theory after Aristotle. A collection of papers in honour of

227



JIŘÍ PAVLÍK

o helénistické literární kritice. Tito κριτικοί se domnívali, že nejvlastnější hodnota básnického textu tkví v jeho eufonii a že primárním cílem básně je

působení na duši (psychagógia) prostřednictvím zvukové stránky díla. Při tom zvuková stránka spočívá na zvucích hlásek, zvucích jejich spojení, tóno

vých přízvucích a na rytmu řeči. Příčinou těchto zvukových kvalit je pak prá vě synthesis, to jest kombinace částek řeči (slov a kól) do eurytmických a eufonických celků. Tímto kritériem se ve spise De compositione verborum

zabývá i Dionýsios, který využívá rozdílů v synthesi ke klasifikaci jak poe zie, tak i historiografické a řečnické prózy.

Dionýsios rozlišoval trojí druh synthese - drsnou, střední (neboli smíše nou) a hladkou -, při čemž tato klasifikace nespadá v jedno s theofrastov

ským rozlišením tří druhů stylu (genera dicendi), které se uplatňovalo v řec ké i latinské rétorické teorii vyrůstající z peripatetických kořenů. Dionýsios totiž ve spise De Demosthene používá obě klasifikace nezávisle, aniž by je uváděl do vztahu. Kromě toho existuje v jednom případě také nápadný ne soulad v přiřazení vzorových autorů к jednotlivým druhům, protože Isokra

tés patří ke střednímu stylu, ale к hladké synthesi.n

3. Úloha fonetiky v Dionýsiově literární kritice

Významnou součástí De compositione verborum a důležitým kritériem

synthese je také fonetika, kterou Dionýsios pojednává v Сотр. 14 jako před poklad klasifikace jednotlivých druhů synthese z hlediska eufonie. Svůj zá

jem o fonetiku vysvětluje rozdílným působením částí řeči na sluch:

„... Ούχ άπαντα ττέφυκε τά μέρη της λέξεως ομοίως διατιθέναι τήν άκοήν... άλλα καΐ γλυκαίνουσιν αυτήν τίνες ήχοι και ττικραίνουσι, και τραχύνουσι και λεαίνουσι, και ττολλά άλλα ττά-θη ιτοιοΰσι ττερί αύτήν."

všechny části řeči nepůsobí na sluch stejně... ale některé zvuky v něm

budí dojem lahodný, jiné trpký, jiné drsný, a další hladký a jiné mnoho dal

ších pocitů."

(Сотр. 12,1-7)

D. Μ. Schenkeveld, (edd.) J. G. J. Abbenes - S. R. Slings - I. Sluiter, Amsterdam 1995, s. 17-41.

13 Srov. Karin Pohl, Die Lehre von den drei Wortfiigungsarten. Untersuchungen zu

Dionysios von Halikarnafi, De compositione verborum, Eberhard-Karls-Universitát Tii

bingen 1968, s. 45-46 (Dissertation).

228




Příčiny těchto rozdílů jsou podle něho dvě - přirozenost jednotlivých hlá sek (1) a jejich kombinatorické vlastnosti (2):

„αιτία δέ ή τε των 76αΜ-Ιχ<*των φύσις έξ ύν ή φωνή συνέστηκεν, ττολ λάς και διαφόρους έχουσα δυνάμεις, και ή των συλλαβών πλοκή τταν τοδαιτώς σχηματιζόμενη."

„Příčinou je jednak to, že přirozenost písmen, z nichž sestávájazyk, má mno

ho různých hodnot, a jednak rozmanité kombinace slabik."

{Сотр. 12,7-10).

Druhou z obou příčin Dionýsios aplikoval při klasifikaci jednotlivých syn thesí siřeji. Máme proto к dispozici vodítko, abychom porozuměli roli toho to fonického prvku lépe a případně také mohli posoudit, jak s ním autor na kládal. Základním distinktivním rysem synthese drsné a hladké v oblasti

kombinatoriky hlásek je přítomnost nebo nepřítomnost pauz, které vzájemně oddělují sousední části řeči.14 Tyto pauzy jsou vynuceny hiátem nebo artiku lačními rozdíly mezi sousedními hláskami, protože přechod artikulačních or

gánů z jedné pozice do druhé produkuje mezi sousedícími hláskami s odliš

ným místem artikulace větší němý interval, než když spolu sousedí hlásky

artikulačním místem příbuzné.

Jelikož jsou příčiny eufonie na kombinatorické úrovni dány poměrně jed noznačně, a protože je Dionýsios na několika místech De compositione ver borum využívá při analýze vzorků jednotlivých synthesí, lze tuto oblast jeho

teorie také poměrně exaktně kontrolovat. Finská badatelka J. Vaahtera ve

svém článku pozoruje, jak Dionýsios (zejména v Сотр. 22) tyto fonetické teorie a tato kritéria uplatňuje v konkrétních případech ,15 Dochází к zjištění, že se autor soustřeďuje především na hiát a na kombinace koncového v s ná

sledující náslovnou okluzívou, u kterých v řečtině docházelo к regresivní asi

milaci pravidelně uvnitř slova (συλλέγω, συμβαίνω, έγκαλώ) a v méně

vybraném stylu mluveném i psaném také na hranici slov. Všímá si pak, že

Dionýsios vidí drsnost rovněž v kombinaci koncového v a počáteční dentály {Сотр. 22,28-29; 32-33; 38), kde je artikulační místo obou sousedících hlá

sek stejné. Autorka to připisuje jeho snaze o vytvoření obecnějších teoretic

kých pravidel eufonie. Po analýze srovnatelných vzorků tří synthesí, které

Dionýsios excerpuje z Thúkýdida, Démosthena, Isokrata, Pindara, Homéra

a Sapfó, dospívá nakonec J. Vaahtera к závěru, že Dionýsiova teorie souhla sí s texty, které autor užívá pro její ilustraci, jen v oblasti hiátu a že systema

14 Přítomnost těchto pauz, které jasně ohraničují jednotlivá slova a dávají jim v řeči

pevnou a zřetelnou pozici, je charakteristická pro synthesi drsnou (Сотр. 22,4-12). 15 Jaana Vaahtera, Phonetics and Euphony in Dionysios of Halicarnassus, in: Mne

mosyne 1997, ser. 450 (5), s. 586-595 (dále Vaahtera 1997).

229



JIŘÍ PAVLÍK

tickou analýzu kombinací hlásek v textu Dionýsios zjevně nedělal. Jeho hod nocení eufonie nebylo totiž založeno na žádné exaktní analýze, která by mohla vyhovovat dnešním parametrům, ale na άλογος α'ίσ-θησις (nerozu movém vnímání), a zřejmě i proto se Dionýsiovi nepodařilo najít pro vlastní intuici konzistentní teoretické ospravedlnění.

4. Eufonický systém a možnosti rekonstrukce atticistické výslovnosti

4.1 Dionýsiův eufonický systém

z^noanocem první priciny еигошскусп ηοαηοι, Kterou uionysios uvaai, tj.

přirozenosti samotných hlásek, je daleko složitější. Samostatné zvuky totiž

nehrají v autorově klasifikaci tří synthesí žádnou roli - konkrétně se k eufo

nické hodnotě jednotlivých hlásek vyjadřuje v Сотр. pouze v § 14, který se

celý věnuje fonetice, avšak chybí konkrétnější aplikace, již bychom mohli

podrobit obdobné kritické analýze, jakou J. Vaahtera věnovala hláskovým kombinacím. Významnou roli Dionýsios připisuje volbě jednotlivých hlásek pouze v Сотр. 16,42-86 v úvodech k několika ilustračním příkladům zvuko

malby, jenže i zde mluví tak obecně, že sotva můžeme jeho tvrzení jakkoli ověřit. Pokusíme se tedy alespoň rozvinout možnosti, které v této oblasti

zbývají, pojmenovat problémy, jež se tu skrývají, a probádat, zda se z tohoto

vyschlého pramene dá vůbec něco načerpat. V Сотр. 14 se provádí klasifikace písmen neboli základních elementů lid

ské artikulované řeči. Povšimněme si hned na začátku, že Dionýsios nere

flektuje rozdíl mezi elementy písma a elementy mluvené řeči nijak ostře:

,,'Αρχαΐ μέν οΰν είσι της άν-θρωττίνης φωνής παί ένάρ-θρου μηκέτι δε χόμεναι διαίρεσιν, ά καλοϋμεν στοιχεία και γράμματα· γράμματα μέν ότι γραμμαΐς τισι σημαίνεται, στοιχεία δ ότι ττάσα φωνή τήν γένεσιν έκ τούτων λαμβάνει -πρώτων και τήν διάλυσιν είς ταΰτα ποι είται τελευταία."

„Základními částmi lidského, artikulovaného jazyka, které už nelze dále dě

lit, je to, co nazýváme elementy a písmena. Písmena proto, že se značí psa

ním, a elementy proto, že se z nich každé slovo počíná a že u nich končí jeho rozklad."

(Сотр. 14,1-6).

Lze myslím tvrdit, že tento rozdíl dokázal postřehnout, avšak na citovaném textu i na promiskuitním úzu v dalších jeho výkladech je patrné, že pro něho

platí jen jako rozdíl perspektiv, motivující dvě sice různá, ale v teorii ekviva lentní pojmenování. Protiklad mezi řečí psanou a mluvenou zkrátka nebyl v antické teorii tak zřetelně tematizován jako rozdíl mezi neartikulovanými

230




zvuky zvířecími a zvukem lidské řeči, která se vyznačuje tím, že je έναρθ ρος, έγ-γράμματος, tedy artikulovaná na elementy (στοιχεία) a zazname

natelná pomocí písmen (γράμματα).16 Není tedy divu, že se i Dionýsiův výklad fonetiky lidské řeči zužuje jen na popis výslovnosti čtyřiadvaceti „písmen" alfabety a že se nám v něm nedostává relevantních informací, aby chom mohli blíže nahlédnout, na jaké pozici stála Dionýsiova atticistická eu fonická estetika v kontextu vývoje fonologického systému tehdejší řečtiny, což bychom docela rádi, pokud chceme porozumět hodnotovému systému dobové literární kritiky a rétoriky.

Jakousi systematizaci elementů provádí Dionýsios v závislosti na Aristo xenovi a dalších teoreticích.17 Rozděluje elementy na ty, které vydávají hla

sy (vokály - φωνήεντα), a na ty ostatní, jež vydávají šumy. Ty druhé se pak dělí na sonanty (ήμίφωνα), které se vyslovují s vokály lépe a samostatně hůře a nedokonale, a konsonanty (άφωνα), jež nemají samy o sobě žádný, ani nedokonalý zvuk. Pokračuje pak ještě dalším rozlišením: vokály jsou krátké (ε, o), dlouhé (η, ω) a dvouměré neboli proměnlivé (α, ι, υ); sonanty jsou jednoduché (λ, ρ, μ, v, σ) a dvojité (ζ, ξ, ψ); konsonanty jsou prosté (κ, тг, τ), husté (χ, φ, ·θ) a střední (γ, β, δ). Taková je tedy ve stručnosti Di

onýsiova fonologie.18

16 O tomto rozdílu referuje Diogenés Laertios jako o teorému stoika Diogena z Baby lónu. Srov. Diog. Laert. VII,55 (fr. 17, SVFIII, s. 212): ζώου μέν έστι φωνή άήρ ύττό

όρμής ττεττληγμένος, άνθρωπου δ'έστιν έναρθρος και άττό διανοίας έκπεμττομέ

νη, ώς ό Διογένης φησίν - „zvuk zvířete je jen vzduch vyháněný pudem, zatímco hlas

člověka je artikulovaný a vysílá ho mysl, jak tvrdí Diogenés"; a Diog. Laert. VII,56 (fr.

20, SVF III, s. 213): λέξις δέ εστίν πατά τούς Στωικούς, ώς φησι Διογένης, φωνή

έγγράμματος, οίον „ήμερα"... της δέ λέξεως στοιχειά έστι τά είκοσιτέσσαρα

γράμματα... διαφέρει δέ φωνή και λέξις, ότι φωνή μέν και ό ήχός έστι, λέξις δέ

τό εναρθρον μόνον - „Řeč je podle stoiků - jak tvrdí Diogenés - hlas zaznamenaný

písmem, jako ,ήμέρα'... elementy řeči představuje čtyřiadvacet písmen... mezi hlasem

a řečí je rozdíl, poněvadž hlas je pouhý zvuk, kdežto řeč je jen to, co je artikulované." Jde

však o rozlišení, které probleskuje i u dřívějších autorů, např. u Aristotela, Historia ani

malium 536a 32-536bl. 11 Srov. např. Aristotelés, Historia animalium 535a 27-535Ы: φωνή και ψόφος ετε

ρόν έστι, και τρίτον διάλεκτος, φωνεΐ μέν ούν ούδενί των άλλων μορίων ουδέν

ττλήν τώ φάρυγγι. διό όσα μή έχει ττλεύμονα, ούδέ φ-θέγγεται. διάλεκτος δ'ή τής

φωνής έστι τή γλώττη διάρ-θρωσις. τά μέν ούν φωνήεντα ή φωνή και ό λάρυγξ

άφίησιν, τά δ' άφωνα ή γλώττα καί τά χείλη· έξ ων ή διάλεκτος έστιν. - „Hlas je

něco jiného než šum a ještě něco jiného je mluva. Hlas se totiž nevydává žádným jiným

orgánem než hrtanem, a proto žádní živočichové, kteří nemají plíce, nevydávají hlas; a

mluva je artikulace hlasu jazykem. Samohlásky vydává hlas a hrdlo, souhlásky pak jazyk

a rty; a z nich sestává mluva." 18 Moderní termíny fonetika a fonologie střídám záměrně, a přitom s určitými rozpaky,

protože se o antických teoriích dají užít jen analogicky. Vycházím z toho, že v Сотр. 14

231



JIŘÍ PAVLÍK

V rámci těchto skupin elementů se pak jednotlivým písmenům připisují estetické hodnoty podle jejich zvukově-artikulačních vlastností. Z vokálů

mají nejpříjemnější zvuk vokály dlouhé a dvouměré, vysloví-li se dlouze.

Stupnici dlouhých a dlouze vyslovovaných vokálů od nejeufoničtějšího po nejhorší uvádí autor celou: nejlepší je а, pak η, horší je ω, dále υ a nejhorší je i. Krátké vokály jsou pro autora ošklivé oba, ale o méně než ε (to je ve srovnání s dlouhými samohláskami překvapivé). Mezi sonantami je nejpří jemnější λ, ale nejušlechtilejší je drsně působící ρ; v a μ jsou prostřední; σ je nepříjemné a ošklivé, protože se hodí spíš pro zvuk zvířecí. Z dvojitých so nant jsou méně příjemné ξ a ψ, neboť vydávají sykot, a ζ je ušlechtilejší, pro tože se „dechem mírně zahušťuje" (ήσυχη τω ττνεύματι δασύνεται).19 Ζ konsonantů jsou nejlepší ty husté, po nich střední a nejhorší jsou prosté.

Tato estetická klasifikace předpokládá sekundární semiózu hlásek odpoví dající složitému sémiotickému systému estetických hodnot, který se odráží a artikuluje také v systému tří synthesí. Není to zřejmě systém bipolární, kte

rý by určovala jediná privativní opozice eufonické : ne-eufonické, a není po psán tak, abychom mohli jeho celek rekonstruovat. Vokály dlouhé a dlouze

vyslovované dvouměré se například nacházejí v jediné graduální opozici eu foničnosti, zatímco u sonant se kříží hodnoty příjemnosti (λ) a ušlechtilosti

(ρ, ζ)20 a konsonanty se člení na nejlepší, střední a nejhorší, aniž bychom se

dozvídali, která hodnota se na této škále stupňuje.

4.2 Svědectví o Dionýsiově konzervativní artikulaci

Dionýsios v Сотр. 14 popisuje, jakým způsobem se jednotlivé hlásky ar

tikulují, a proto se jeho svědectví využívá jako jeden z pramenů při rekon

se jednak popisuje, kde a jakým způsobem se jednotlivé hlásky artikulují a jaké vydávají

zvuky - a to je fonetické téma -jednak se načrtává jejich systém, který je spíše tématem

dnešní fonologie. Dionýsiova kritéria a distinktivní rysy však jistě neodpovídají dnešním

parametrům a jeho fixace na grafický záznam jazyka přivádí do popředí fonetické otázky

„výslovnosti", zatímco fonologické téma hláskového systému je jen vedlejší. 19 Z této Dionýsiovy poznámky v Сотр. 14,116 lze možná vyvozovat, že preferoval

interpretaci písmene ζ jako spřežky [sd], která se uzavírá vhodnější, střední hláskou [ď\, a nikoli jako [dz], v níž sykavka dominuje na konci a nepříjemný sykot není ohraničen

okluzívou.

10... ήδύνει μέν ·γάρ αυτήν (sc. την άκοήν) то λ και εστί των ήμιφώνων yXvnv

τατον, τραχΰνει δέ τό ρ και έστι τών ομογενών γενναιότατον... άχαρι δέ και

άηδές τό σ... - hláska ,Ρ je totiž pro sluch libá a je ze sonant nejlahodnější, a ,r' je zase drsné a je z hlásek tohoto druhu nejušlechtilejší... a ,s' je nepříjemné a nelibé"

(Сотр. 14,101-106).

232




strukci zvukové stránky řečtiny.21 Zůstává ovšem částečně sporné, kterou

řečtinu lze na jeho základě rekonstruovat. Jsme totiž informováni o tom, že

mezi tehdejšími sociálními dialekty řečtiny byly zřejmě velmi značné fonic ké rozdíly.22 Sociální diferenciaci attičtiny na konzervativní varietu a progre sivní jazyk demokratických vrstev lze podle G. Horrockse dobře sledovat už

v polovině 4. stol. př. Kr.23 Začátkem helénistické doby ztratil progresivní

systém na prestiži, protože koiné vycházela z konzervativní oficiální psané attičtiny používané v řeckém světě od 4. stol.24 Tento jazyk se pak udržoval

ve vzdělaných vrstvách až do doby římského impéria, o kterou se jedná zde. O tom, že Dionýsios byl uživatelem - ba pravděpodobně by bylo přesnější

napsat „stoupencem" -

krajně konzervativního systému, nemůže být pochyb.

Jednoho z projevů jeho artikulačního konzervativismu si všímá J. Vaahtera, když se zabývá Dionýsiovou interpretací kombinace koncového v a náslov né okluzívy jako příznaku drsné synthese. Zdrojem této drsnosti, který Dio

nýsios viděl v mezislovních pauzách vynucených vzájemnou kombinací hlá sek s různým místem artikulace, mohl být ve skutečnosti důraz, jenž se dával

v pečlivé konzervativní výslovnosti na hlásky, které v běžné výslovnosti (do konce i v méně vybraném psaném stylu) podléhaly asimilaci. Taková asimi lace byla však zřejmě v rétorickém fonickém registru tak samozřejmě nepři jatelná, že Dionýsia ani nenapadlo ji brát jako artikulačního činitele v úvahu. Na druhou stranu ale byla pravděpodobně tak rozšířená, že bránit se jí zna menalo určité artikulační úsilí a to působilo „drsným" dojmem.25

Dalším projevem Dionýsiova konzervativismu by mohla být skutečnost,

byť ne zcela spolehlivě dokazatelná, že užíval (nebo opravdu spíše „zastá val") systém, který vzdoroval monoftongizaci alespoň některých dlouhých dvojhlásek. Teodorsson26 nachází doklady pro ztrátu [/] z dlouhých dvojhlá sek άι а ωι v konzervativním registru už v období mezi 150-50 př. Kr. O mo

21 Allen využívá této pasáže na sedmi místech; srov. Allen 1968, s. 14, 31, 39, 59, 62,

64, 71. 22 Sociální rozdíly v attické a helénistické řečtině a jejich vývoj stručně popisuje Ge

offrey Horrocks, Greek: A History of the Language and its Speakers, London - New

York 1997, s. 102-111 (dále Horrocks 1997), ze kterého zde vycházím. Opírá se přitom zvláště o následující Teodorssonovy práce ze 70. let: Sven-Tage Teodorsson, The phone

mic systém of the Attic dialect 400-340 B.C., Lund 1974; týž, The phonology of Ptolema

ie koine, Goteborg 1977; týž, The phonology of Attic in the Hellenistic period, Goteborg

1978 (dále Teodorsson 1978). 23 Horrocks 1997, s. 106. 24

Tamtéž, s. 107. 25 Srov. Vaahtera 1997, s. 592.

26Theodorsson 1978, s. 94-96; citováno dle Horrocks 1997, s. 106.

233



JIŘÍ PAVLÍK

noftongizaci αιν druhé polovině 2. stol. př. Kr. svědčí Dionýsios Thráx v Ars gramm. 1,58,3-4:

ή δέ δευτέρα (sc. συζυγία ρημάτων) διά Tf|S α διφ-θόγΎ0^ ιτροσ

•γραφομένου του ι, μή συνεκφωνουμένου δέ, οίον βοώ βοάς βοά.

„... druhá [sc. konjugace] má zakončení na dvojhlásku α (i se u ní píše, ale

nevyslovuje): např. βοώ βοάς βοά."

Dionýsios z Halikarnássu však píše až v poslední třetině 1. stol. př. Kr. -

ovšem v Římě - a tvrdí v Сотр. 22,191-194, že spojení σύν άγλαΐα končí na i:

„... τταράκειται δέ... και τώ σύν άγλαΐα εις τό ι λήγοντι τό ίδετε ιτο

ρευθέντ'άοι,δάν άρχόμενον άττό τοϋ ι.

vedle spojení σύν άγλαΐα, které končí na l, stojí ίδετε ττορευ-θέντ'

άοιδάν, které na l začíná."

Můžeme se domnívat, že ho к této poznámce svedl pouhý adskriptivní pra

vopis ι a že ve své vlastní výslovnosti dvojhlásku άι monoftongizoval, avšak

při důrazu, jaký při rozlišování synthesíkladl na artikulační vlastnosti jednot

livých hlásek, lze takto explicitní tvrzení těžko přejít bez povšimnutí. Na dru hou stranu, i když bychom jistě rádi dospěli к nějakému bezpečnému závěru, vzhledem к ostatním autorovým nedůslednostem si ani zde nemůžeme být

úplně jisti. Nicméně máme tu další skromné východisko pro domněnku, že na zákla

dě Dionýsiových svědectví bychom mohli rekonstruovat nikoli fonický re

gistr konzervativní variety řečtiny, ale spíše nějaký ultrakonzervativní stylis tický program. Tento předpoklad by také docela dobře odpovídal místu

promotora řeckého atticismu, které se Dionýsiovi připisuje, avšak abychom mohli tvrdit, že skutečně kladl nějaké zvláštní artikulační požadavky, výraz ně odchylné od konzervativní variety své doby, museli bychom být o nich

samých daleko lépe informováni a vědět mnohem více o tom, jaká výslov nost se praktikovala mezi řecky vzdělanými aristokraty v augustovském Římě. Zatímco o artikulaci hlásek se toho od Dionýsia dozvídáme mnoho, o dvojhláskách, ať už dlouhých, nebo krátkých, s výjimkou zmíněného čti v Сотр. 22,191-194, autor mlčí. A přitom by pro nás bylo nesmírně zajíma vé a přínosné, kdybychom se dočetli, co si myslí zejména o ει a ου, popřípa dě ηι, které se monoftongizovaly už v konzervativní varietě klasické attičti

ny. Za dané situace nám ale nezbývá, než se alespoň pokusit nějak střízlivě

interpretovat jeho mlčení.

234




4.2.1 Otázka monoftongizace krátkých dvojhlásek

O jednom soudobém obecném fonetickém jevu, kterému Dionýsios vzdo

ruje a o kterém mlčí, jsem se už zmínil. Byla to regresivní asimilace konco vého v s náslovnou okluzívou. Uvedl jsem také domněnku, že důvodem au

torova mlčení byla v tomto případě pravděpodobně obecná nepřijatelnost takového jevu v rétorickém fonickém registru. S asimilací v řečtině souvisí

ještě další pozoruhodný jev: následovala-li po hlásce [n] velára, asimilovalo se [n\ ve velární nazálu [g\. Uprostřed slova к tomu docházelo i v konzerva tivní attičtině běžně. Tato velární hláska ale v řečtině obdobně jako v češtině neměla v grafice zvláštní znak a zaznamenávala se písmenem 7 (έν-καλώ —>

εγκαλώ). Je ojedinělé, a proto příznačné, že řecká ortografie tuto kombina torickou fonetickou změnu reflektuje. Ukazuje se, že zatímco například pra vopis český se opírá o morfologickou analýzu (bublin- a/ka —> bublinka) a pozičně motivovanou fonetickou změnu ignoruje, řecký pravopis je určo ván pozorováním artikulačního procesu a rozhoduje se pro písmeno 7, které

zastupuje hlásku artikulovanou na stejném místě a rovněž zněle jako [77], a od distinktivního rysu [77] (tj. nazální rezonance) se abstrahuje.

Vidíme, ze Dionysios i pn svem zamereni na zvukovou stránku jazykové

estetiky dokáže nepostřehnout drobné nuance ve fonetické realizaci jednotli vých písmen, které jsou v soudobém fonologickém systému samozřejmostí, ale to neznamená, že by se nějak vymykal standardům své doby. Podobné

ho druhu by mohlo být také mlčení o monoftongizaci ει, a ου, která vlastně z

perspektivy Dionýsia vycházejícího ve své fonetice z popisu výslovnosti znaků psaného textu není ničím jiným než jakousi další tolerovanou regresiv ní asimilací, tentokráte písmen ε a o.

Nemusí nás vlastně ani příliš překvapovat, jestliže Dionýsios přechází bez

povšimnutí právě monoftongizaci ει a ου, protože už víme, že krátké vokály

а I patří mezi hlásky ošklivé,27 takže fonologické změny v této oblasti měly pro autora jen mizivou estetickou relevanci. Vzhledem к tomu, že vokály krátce vyslovované mu nestály ani za to, aby se je pokoušel seřadit do hod notové škály, můžeme se domnívat, že jim třeba ani ve výslovnosti nevěno val tolik pečlivé pozornosti a podřizoval se volněji běžnému úzu. V období konce 1. stol. př. Kr., kdy už podle Horrockse (viz níže) docházelo ve voka lickém systému většinového standardu koiné к zániku opozice délky, mohla

27 έσχατον δέ πάντων τό ι... των δέ βραχέων ούδέτερον μέν εύμορφον, ήττον δέ δυσειδές του ε τό ο. - a poslední ze všech je ι... z krátkých samohlásek pak není hez

ká žádná, ale méně ošklivé je o než e" (Сотр. 14,64-69).

235



JIŘÍ PAVLÍK

být totiž sama vokalická délka ve fonickém registru prestižní variety řečtiny silně příznakovým prvkem, pečlivě cíděným puncem, oproti němuž mohly

být všechny vokály ne-dlouhé napříč kvalitativními rozdíly v témbru jen amorfní bezpříznakovou bází. Tomu by nasvědčoval i fakt, že hodnotové po řadí uvádí Dionýsios právě jen u ε a o, které figurují v dvojhláskách tvořících

monoftongizací sekundární dlouhé vokály. Je přitom otázkou, zda skuteč

nost, že pořadí obou těchto krátkých vokálů je opačné než u odpovídajících vokálů dlouhých, nelze interpretovat i tak, že písmeno ε figurovalo v dvoj hlásce ει,, která měla tendenci se monoftongizovat až v nejhorší dlouhý vo

kál [I], к čemuž alespoň před konsonantem už pravděpodobně docházelo běžně i v konzervativním registru.

4.2.2 Otázka monoftongizace dlouhých dvojhlásek

Mnohem zajímavější nedostatek z naší eufonické perspektivy představuje mlčení o dlouhých dvojhláskách, a to především o ηι, která z nich byla nej progresivnější. Dlouhé samohlásky vzniklé monoftongizací dvojhlásek ca а ωί by si totiž zachovaly i po této změně své místo na Dionýsiově kvalitativní

estetické škále, zato η u ηι by nemuselo, protože tato dvojhláska se monof

tongizovala v různých varietách řečtiny s různým výsledkem. Shrneme-li

proces této fonologické změny podle Horrockse,28 v konzervativní attičtině

se ηι monoftongizovalo na [e]; ve většinové, progresivní attičtině demokra

tických vrstev kolem r. 350 př. Kr., která už prošla itacismem a ztrátou opo zice délky z vokalického systému, měla už dvojhláska hodnotu krátkého [l]; v kultivovaném standardu egyptské koiné poloviny 3. stol. př. Kr., která byla konzervativnější, protože spočívala na konzervativní varietě attičtiny, splý valo monoftongizované η ι s výsledkem monoftongizace ει a úžilo se až na dlouhé [X]; v pol. 2. stol. př. Kr. docházelo už postupně i ve vokalickém sys tému většinového standardu koiné к zániku kvantitativní opozice a původní dvojhláska ηι nabývala hodnotu [I].

Vzhledem к tomu, že se samostatné písmeno η oproti ΐ umísťuje v Dioný

siově škále eufonických hodnot na protilehlé straně a že autor o dvojhláskách nepíše, měli bychom předpokládat, že si η tuto svou pozici udržovalo i ve

dvojhlásce. To by znamenalo, že Dionýsios reprezentuje i zde ultrakonzerva tivní tradici, která zachovávala výslovnost konzervativní attičtiny 4. stol. př. Kr. Podle jeho dikce, která se při popisu artikulace hlásek zdržuje - na rozdíl od výkladu ostatních témat - jakýchkoli náznaků polemiky a všech preskrip tivních formulací, bychom se dokonce mohli domnívat, že už šlo o tradici

28 Horrocks 1997, s. 106-109.

236




poměrně zakořeněnou a alespoň v Římě, který si v té době ve stylistice lati

ny sám důkladně pěstoval svou urbanitas, se samozřejmostí přijímanou. Už výše jsem se dotkl problému, zda Dionýsios nerestituoval na základě histo rického pravopisu soudobé řečtiny zaniklé dvojhlásky, a zatímco v případě άι nacházíme u Dionýsia alespoň jakousi oporu pro diskusi, u ηι musí otáz ka zůstat otevřená.

Opomenutí pojednat dvojhlásky může být pouhým projevem Dionýsiovy nedovzdělanosti v lingvistice,29 s kterou se zřejmě seznamoval teprve v Ří

mě, a to pouze povrchně. Přesto ale jako by dokreslovalo okrajovost role, kterou hraje přirozenost samotných hlásek v jeho literárně kritických teori ích. Přirozenost hlásek není využita ani ke klasifikaci tří synthesí, ani ve vět ší míře neslouží jako kritérium pro kritiku literárních textů.

5. Závěr

Po stručné úvodní informaci o literárně-kritické činnosti Dionýsia z Hali karnássu jsem se zabýval místem fonetiky v jeho eufonické teorii a zaměřil

jsem se zejména na implikace estetického hodnocení jednotlivých samohlá

sek, které prezentuje. Pokusil jsem se také vyvodit několik závěrů o tom,

jaký fonický registr Dionýsios užíval.

Ukazuje se, že fonetické výklady v De compositione verborum je možné

využít к rekonstrukci výslovnosti soudobé řečtiny jen s výhradami, protože

Dionýsios líčí stav systému konzervativní, nebo dokonce ultrakonzervativní

variety řečtiny. Kromě toho v jeho pojednání scházejí některé relevantní in formace - předně o monoftongizovaných dvojhláskách - a nám není přesně známo, proč tomu tak je. Pravděpodobně je tu ve hře několik zjevných pří čin, a to především značná fixace soudobé fonetiky na grafickou reprezenta ci řeči, Dionýsiova nedostatečná lingvistická erudice a okrajová role izolova

ných hlásek v jeho stylistickém systému. Existuje také znepokojující možnost, že se Dionýsios mohl snažit restituovat historické dvojhlásky v zá vislosti na historickém pravopisu řečtiny, avšak nelze pro ni nalézt dosti spo lehlivý pozitivní argument. Nakonec nelze vyloučit, že přes značný význam, jaký mají v jeho literární kritice sluchově-artikulační vjemy, mu i některé

významné rozdíly a nuance unikaly, protože stavěl svůj stylistický systém na estetické intuici, kterou nepodroboval vždy dostatečně kritické analýze.

29 Dvojhlásky (δίφθογγοι) byly v soudobých gramatikách konceptem běžně používa

ným, srov. např. jejich výčet u Dionýsia Thráka (Ars gramm. 1,10,8), v celém korpusu textů Dionýsia z Halikarnássu se však tento termín nevyskytuje ani jednou.

237



JIŘÍ PAVLÍK

Literatura

Denys ď Halicarnasse, Opuscules rhétoriques IV. La composition stylis tique, text établi et traduit par Germaine Aujac - Maurice Lebel, Paris 1981.

Dionysius of Halicarnassus, The Critical Essays II, (ed.) George P. Go old, transl. by Stephen Usher, Cambridge - Massachusetts - London 1985.

Stoicorum veterum fragmenta, (ed.) Hans von Arnim, III, Leipzig 1903.

Znění ostatních citovaných pramenných textů bylo dohledáno v databázi Thesaurus Linguae Graecae: http://www.tlg.uci.edu.

Allen, W. Sidney, Vox Graeca. A Guide to the Pronuntiation of Classical Greek, Cambridge 1968.

Ardizzoni, Anthos, Poiéma. Ricerche sulla teoria del linguaggio poetico nelť antichita, Bari 1953.

Bottai, Francesca - Schironi, Francesca, Suli' uso di σννύεσίςnella criti ca letteraria antica, in: Studi Classici e Orientali 46, 1998, s. 1049-1077.

Calcante, Cesare Marco, Due modelli di descrizione delť ordint delle pa rolle: Dionigi ď Alicarnasso e il Περί νψονς, in: Studi Classici e Orienta

li 41, 1991, s. 299-309. týž, „ Genera dicendi" e retorica del Sublime, Pisa 2000. Classen, Carl Joachim, Rhetorik und Literarkritik, in: La philologie grecque

а l' époque hellénistique e romaine, Vandoeuvres - Geněve 1993, s. 307

360. Devine, A. M. - Stephens, L. D., Dionysius of Halicarnassus, „De composi

tione verborum" XI: recontructing the phonetics of the Greek accent, in:

Transactions and Proceedings of the American Philological Association 121, 1991, s. 229-286.

titíž, Evidence from experimental psychology for the rhythm and metre of Greek verse, in: Transactions and Proceedings of the American Philologi cal Association 123, 1993, s. 379-403.

titíž, The prosody of Greek speech, Oxford - New York 1994. Dover, Kenneth, The evolution of Greek prose style, Oxford - New York

1994, 19972. Fuhrmann, Manfred, Dichtungstheorie der Antike, Aristoteles - Horaz -

"Longin", Darmstadt 19922. Horrocks, Geoffrey, Greek: A History of the Language and its Speakers,

London - New York 1997.

Kennedy, George Α., A New History of Classical Rhetoric, Princeton - New

Jersey 1994. Paximadi, Giorgio, Un capitolo di storia della linguistica antica tra Peripato

e Stoa, in: Maia 41, 1989, s. 223-228.

238




Pohl, Karin, Die Lehre von den drei Wortfugungsarten. Untersuchungen zu

Dionysios von Halikarnafi, De compositione verborum, Eberhard-Karls Universitat Tiibingen 1968 (Dissertation).

Porter, James I., oi xqltlxoí: A Reassessment, in: Greek literary theory af

ter Aristotle. A collection ofpapers in honour of D. M. Schenkeveld, (edd.) J. G. J. Abbenes- S. R. Slings -1. Sluiter, Amsterdam 1995, s. 17-41.

Rispoli, Gioia Maria, Dal suono alVimmagine. Poetiche del suono e estetica dell' eufonia, Roma 1995.

táž, L' „errore necessario" per una poetica della δυσφωνία, in: Cronache

Ercolanesi 28, 1998, s. 119-132. Schenkeveld, Dirk Marie, Linguistic theories in the Rhetorical Works of Di

onysios of Halicarnassus, in: Glotta 61, 1983, s. 67-94. Vaahtera, Jaana, Phonetics and euphony in Dionysios of Halicarnassus, in:

Mnemosyne 1997, ser. 450 (5), s. 586-595.

Wooten, Cecil, The peripatetic tradition in the literary essays of Dionysius of Halicarnassus, in: Peripatetic rhetoric after Aristotle, (edd.) W. W. Fortenbaugh - D. c. Mirhady, (Rutgers University studies in classical humanities, 6), New Brunswick, n. J. - London 1994, s. 121-130.

SUMMARY

Euphonic poetics of Dionysius of Halicarnassus and the possibility of re construction of the Greek phonetics

This páper deals with the exposition of the Greek phonetics presented by Dionysius of Halicarnassus in the 14,h section of his theoretical work On lit

erary composition. After a brief summary of the Dionysian euphonical sys tém of the speech sounds, the páper focuses on the question to what extent

the exposition can be used for reconstructing the pronounciation of the Greek of Dionysius' time and what we can learn about its variety. We propose that

Dionysius described the systém of a conservative, even an ultraconservative

language. There is a lack of relevant information in his treatise, however. First of all, there is no description of the way the diphtongs should be pro nounced, and so it is difficult for us to reach a conclusion concerning this matter. It is not clear why Dionysius neglected the diphthongs. It was proba

bly due to his poor linguistic erudition, and also to the fact that the phonetics of his time was largely determined by the written representation of speach. Moreover, he based his systém of the compositional style on the aesthetic in

tuition, which he did not always verify by a rigorous analysis, so that some

phonetic differences escaped his notice. It was probably not Dionysius' aim

to restore the pronounciation of the diphtongs on the basis of the conserva tive orthography, since they were already monophthongized in this period.

239



Eufonická poetika Dionýsia z Halikarnássu a možnosti rekonstrukce řecké fonetiky

Documents

Transcript of Eufonická poetika Dionýsia z Halikarnássu a možnosti rekonstrukce řecké fonetiky