AUC_Studia_territorialia_3-4/2014_4128.inddDANIELA KOLENOVSKÁ
Abstract Alexander Chubaryan and the Soviet-Era Legacy in Contemporary Russian Historiography
The knowledge of Russia’s Soviet past has advanced following the partial opening of archives in early 1990s. Ever since, the Russian historical discourse has developed in three main areas: politics, science, and education. The article assesses the role the professional historians are assigned to in the shaping of the historical memory in Putin’s Russia and in constructing the new Russian identity through the redefining of Russia’s Soviet past. It exemplifies this process through a biographical study of Alexander Chubaryan, the regime’s prominent historian. Keywords: Russia, Soviet Union, foreign policy, historiography, politics of memory, politics of history DOI: 10.14712/23363231.2015.77
Úvod
Ruskou historiografii provázely v posledním dvacetiletí zásadní zmny sou- visející s rozkladem marxisticko-leninského paradigmatu i se zhroucením zem, která jej dlouhá léta prosazovala. S jistou nadsázkou lze íci, e poznání hloubky a závanosti navazujících proces usnadní srovnání s dlouhodobými dopady záni- ku tradiních koloniálních impérií, jakkoliv zde pochopiteln všechny paralely nutn zaostávají. Pokud jde o historickou vdu a referování o minulosti, provázela rozpad Sovtského svazu a jeho evropského spojeneckého systému provincionali- zace jednotlivých národních historiografií a snaha vymanit se s pomocí západních vdc z teoretického i metodologického vakua. Vdci ruku v ruce s obmnný- mi politickými reprezentacemi také provovali dívjší ideologizovanou sociální vdou vytvoené závry a hledali nový vztah k národním djinám.
2014 ACTA UNIVERSITATIS CAROLINAE PAG. 85 – 107 STUDIA TERRITORIALIA 3–4
86
V této studii se pokouším postihnout promnu podílu ruské historiografie na modelování vztahu ruské veejnosti k sovtské minulosti. Stranou pitom ponechá- vám rozbor vztahu politiky pamti k djinám resp. k souboru výsledk kritického historického poznání.1 Teoreticky se opírám o pojetí politiky pamti jako jednoho ze zpsob vytváení sociální a politické identity.2 Promnu ruské sociální pamti pi- tom chápu jako souást vytváení ruské politické identity, které probíhá jako sted- ndobý proces za pispní moderních technických prostedk a rzných institucio- nalizovaných aktér.3 S ohledem na omezení daná rozsahem této dílí práce sleduji po úvodním struném pedstavení základních prvk promny historického diskur- zu v postsovtském Rusku její prbh pomocí klíové studie. Zamuji se na logiku jednání ve vrcholné akademické funkci nejdéle psobícího pedstavitele centrálního ruského historického pracovišt, Alexandra ubarjana. Vdecké poznání bylo sice v konkrétních specializovaných tématech posunuto dále jinými ruskými historiky, ubarjan však spoluvytváel zázemí jejich výzkumu v prbhu posledních desetiletí. Politiku pamti v Rusku lze jeho prostednictvím proto sledovat v potebné kontinu- it, nikoliv jako záleitost náhlého zvratu. Souasn ubarjana ze skupiny podobn kariérn zamených ruských historik (nap. A. N. Sacharov, G. N. Sevosjanov, V. K. Volkov) vyleuje jeho výjimený vliv v zahranií, který umouje postihnout také dleitý mezinárodní rozmr promny ruské politiky pamti.
Základním zdrojem úvodní obecné ásti studie jsou ti sborníky úvah ruských historik nad aktuálním stavem a pozicí jejich oboru v Rusku vydané postupn v letech 1996, 2003 a 2011 moskevským nakladatelstvím AIRO-XX resp. AIRO-XXI.4 V ásti popisující ubarjanovo profesní psobení se opírám o rozbor jeho vlastních odborných text. Protoe vtšina z nich vlivem archiv- ní revoluce na konci 20. století zastarala, zabývám se podrobnji dvma nej- výraznjšími tituly. Prvním je kniha Evropská idea v historii,5 která je nejvíce
1 Miroslav Hroch, „Pam a historické vdomí oima historika“, in Kolektivní pam. K teoretickým otázkám, ed. Nicolas Maslowski a Jií Šubrt (Praha: Karolinum, 2009), 46–65.
2 Peter Burke, Variety kulturních djin (Brno: CDK, 2006), 50–66. 3 Peter Burke, Spolenost a vdní II. Od Encyklopedie k Wikipedii (Praha: Karolinum, 2013), 301–302. 4 Gennadij Bordjugov, ed., Istorieskije issledovanija v Rossii: Tendencii poslednich let (Moskva:
AIRO–XX, 1996); Gennadij Bordjugov, ed., Istorieskije issledovanija. II. Sem let spustja (Moskva: AIRO-XXI, 2003); Gennadij Bordjugov, ed., Istorieskije issledovanija v Rossii. III. Pjatnadcat let spustja (Moskva: AIRO–XXI, 2011).
5 Aleksandr ubar jan, Jevropejskaja ideja v istorii. Problemy vojny i mira (Moskva: Medunarod- nyje otnošenija, 1987). Nmecky Alexander Tschubarjan, Europakonzepte von Napoleon bis zur Gegenwart. Ein Beitrag aus Moskau (Berlin: Quintessenz Verlag, 1992, 1998). Anglicky Alexander Tchoubarian, The European Idea in History in the Nineteenth and Twentieth Centuries: A View From Moscow (London: Routledge, 1994, 2013). Francouzsky práce vyšla s pedmluvou ekonoma Jacquese Sapira jako Alexandre Tchoubarian, La Russie et l’idée européeenne (Paris: Editions des Syrtes, 2009).
87
pekládaným ubarjanovým textem; druhým je ruskými historiky nejvíce cen- ná ubarjanova práce z poslední doby, kniha Poátek tragédie.6 Mimo odborné texty sleduji také ubarjanova veejná vystoupení v tisku a v televizi, jejich pehled uvádí ubarjanv domovský Institut všeobecných djin Ruské akademie vd na svých internetových stránkách.7 Tamté je mono získat základní infor- mace o ubarjanov kariée.8 Jako dleitý komparativní materiál ve vztahu k aktuální ruské koncepci historického vzdlávání, prosazované ubarjanem,9 pak této studii poslouil soubor text ruských initel podílejících se na první postsovtské reform ruského historického vzdlávání, který vyšel díky Gabrielu Gorodeckému v Izraeli.10
Rusko jako nástupnický stát Sovtského svazu dlouho váhalo, jak se sovtským ddictvím naloit. Komunistická strana zstala vlivnou politickou silou. Postsovt- ská elita se v nároné situaci projevila jako málo efektivní. Ekonomické priority, které ped sebe primárn stavla, se jí nedailo naplovat. Sociologové Aleksandr Galkin a Jurij Krasin hledali dvody tohoto stavu v prudké snaze nových mocných vykoenit z ruské spolenosti kolektivismus a podízenost ideji jednotného státu, ani bylo pedem dosaeno konsensu o novém spoleenském rámci.11 Politolo- ka Oksana Gaman-Golutvina oznaila za píinu takového selhání zpsob, jakým Rusko pistupovalo k vlastní modernizaci. Podle její historické analýzy byl proces modernizace v Rusku tradin více ne jeho vnitními hospodáskými potebami ízen vnjšími impulzy a pevládal pi nm mobilizaní charakter výbru elit. Taková personální politika podle Gaman-Golutvinové vyvolávala nízkou vnitní soudrnost ruských elit, jejich zamení na ekonomické cíle i pehlíivý vztah k jiným priori- tám.12 Ruská politika pamti se tedy navzdory snaze dívjších disident mnila jen
6 Aleksandr ubar jan, Kanun tragedii. Stalin i medunarodnyj krizis. Sentjabr 1939 – ijun 1941 goda (Moskva: Nauka, 2008).
7 SMI o nas. Metka – A. O. ubarjan, Institut vseobšej istorii Rossijskoj Akademii Nauk, http://igh .ru/smi/tag/%D0%90.%D0%9E.%20%D0%A7%D1%83%D0%B1%D0%B0%D1%80%D1%8C%D1 %8F%D0%BD/.
8 A. O. ubar jan, Institut vseobšej istorii Rossijskoj Akademii Nauk, http://igh.ru/book/authors /chubaryan-alexander-oganovich/; Viz té Kto jest kto – ubar jan Aleksandr Oganovi, Rossijskij gosudarstvennyj gumannitarnyj universitet, www.rsuh.ru/who_is_who/detail.php?ID=5467.
9 Koncepcija novogo uebno-metodieskogo kompleksa po oteestvennoj istorii. Ke staení je text k dispozici mj. na stránkách Ruské historické spolenosti http://rushistory.org/?page_id=1219.
10 Nap. J. Jegorov, V. Bordovskij nebo P. Baranov in Vera Kaplan, Pinchas Agmon a Liubov Ermolaeva, The Teaching of History in Contemporary Russia / Prepodavanie istorii v Rossii (Tel Aviv: Cummings Center, 1999).
11 Aleksandr Galkin a Jurij Krasin, Rossija: Quo vadis? (Moskva: Izd-vo Instituta sociologii RAN, 2003). 12 Oksana Gaman-Golutvina, Politieskije elity Rossii. Vechi istorieskoj evoljucii (Moskva: ROSSPEN,
2006).
88
velmi pomalu.13 ástené zpístupnní domácích i zahraniních archivních fond ovšem pineslo významný podnt k diskusím. Ruský veejný prostor zaplnily debaty o minulosti, které vedle úmyslu poctivji a šíeji nahlédnout djiny charakterizova- la také intenzivní snaha definovat pro Rusko správnou cestu do budoucnosti. Své mimoádné pozice v ruské spolenosti se nevzdávali spisovatelé a ve svých dílech nabízeli vlastní vize minulosti i pítomnosti. Spolenost se vracela k argumentm západnik, slavjanofil nebo eurasijc. Dleitým tématem se stala také geopoliti- ka. Tyto myšlenkové smry poskytly základ dalšímu názorovému štpení. Ke slovu se dostaly úvahy o ruské djinné filozofii rozvíjené po Chrušovem iniciovaném uvolnní pedevším v sovtském disentu (A. Achijezer, I. Ogurcov, nebo N. Osipov). Zatímco pro liberály byl jasným cílem demokratický a právní stát, konzervativní filozofie rozvíjela pedstavy o existenci specifické historické mise Ruska a ruské pra- voslavné civilizace. Konzervativci odmítli rozpad Sovtského svazu jako nepirozený rozklad tisíciletého útvaru a v tomto sovtském patriotismu se setkali s komunisty. Sdíleli s nimi také odmítavý postoj k Západu (nebo eurocentrismu) a globalizaci i Gennadijem Zjuganovem artikulovanou úctu ke kolektivním hodnotám uchova- ným podle nich v mimoádném ruském prostedí.14
Ruští historici byli v politicky turbulentní dob zbaveni povinnosti respektovat ve svých dílech marxistický svtový názor a museli se vyrovnat s pílivem informací plynoucích z otevených archiv. ást z nich, oznaovaná dodaten jako konzer- vativci nebo formalisté, u marxistického pohledu na svt setrvala, snaila se aktu- alizovat pedchozí výzkumy a zamýšlela je opravit podle nových dat. Jiné skupiny marxismus odmítly, shromaovaly informace o díve zamlovaných úsecích ruské minulosti a hledaly nové metody, jak je interpretovat. Výsledky zahraniní teorie historické vdy dokázal v kvapném spoleenském pnutí vyuít málokdo. Chybla zahraniní literatura, peklady i znalost cizích jazyk. V pípad obor, jejich širo- ké zastoupení v sovtské vd souviselo s nkdejší spoluprací socialistického tábo- ra, došlo v dsledku jeho rozkladu dokonce ke zúení kontakt.15 Realita pekotn
13 Viz nap. ores Medvedev a Roj Medvedev, Solenicyn i Sacharov. Dva proroka (Moskva: Vremja, 2004); esky vyšlo Roj Medvedev, Stalin a stalinizmus. Historické rty (Bratislava: Obzor, 1990). Viz té Vladimir Bukovskij, Moskevský proces (Praha: Volvox Globator, 2015).
14 Aleksandr Panarin, Politologija. Zapadnaja i Vostonaja tradicii: uebnik dlja vuzov (Moskva: Kni- nyj dom Universitet, 2000). Srov. Gennadij Zjuganov, Globalnoje porabošenije Rossii, ili Globaliza­ cija po­amerikanski (Moskva: Eksmo, 2011).
15 Viz nap. Vladimir Volkov, „Rossijskoje slavjanovedenije: vera, segodnja, zavtra. (K 50-letiju Instituta slavjanovedenija i balkanistiki RAN)“, in Institut slavjanovedenija i balkanistiki. 50 let, ed. Je. P. Aksjonova, Ju. V. Bogdanov, M. A. Vasiljev et al. (Moskva: Indrik, 1996), 7–32. Viz té Jurij Afanasjev, ed., Sovetskaja istoriografija. V 2 kn. (Moskva: Rossijskij gosudarstvennyj guma- nitarnyj universitet, 1996); a dále Odd Arne Vestad, Oleg Višlev, Ilja Gajduk et al., Osmyslenije istorii (Moskva: Prosvešenije, 1996).
89
a všestrann se rozvíjející postsovtské spolenosti nicmén neposkytla teoretickým úvahám dostatený as. Situaci ztoval hospodáský propad prvních reforem, pro- mny institucionálního a finanního zázemí akademické obce i nekoncepní státní politika v oblasti spoleenských vd a historického vzdlávání.16 Negativní dopad na ruskou historiografii mly také zahraniní spoleenské procesy a hledání nových identit po rozpadu sovtského bloku a Sovtského svazu. Co pijmout ze sovtského nehmotného ddictví za své patilo k nejpalivjším problémm. Z pohledu ruské historiografie zejména politici vyuívali selektivního výkladu minulosti jako pro- stedku k podpoe vlastní pozice, a napomohli tak k militarizaci ruské historické diskuse podle klíe „My versus Oni“.17 Tedy díve ne ruští historici mohli absor- bovat všechny zmny a zváit význam, jej mlo pro ruské djiny sovtské období, vyrostla touto érou nedotená generace a celkový zájem spolenosti o odborný názor na národní djiny poklesl. Akoliv obraz vlastní minulosti a vztah k nmu nadále spoluurují orientaci Rus ve svt, historická témata se pesunula více do oficiál- ních projev ruských státních pedstavitel a emotivních mediálních diskusí. Nej- vtší spory se pitom vedou o výklad minulosti ijících pamtník a také o píbh státu, s ním se identifikují.
Sovtské djiny v ruském diskurzu: aktéi, metody
Poátek sovtských djin je v dnešním Rusku nejastji kladen do roku 1917. Tematicky jde o peván vnitropolitický prostor otevený abdikací cara Mikuláše II., který se s výrazným mezníkem stalinismu rozrstá o obhajobu ruských zájm v zahranií. Institucionáln je výzkum uvedeného období zaštítn univerzitami, systematitji pak ústavy Ruské akademie vd a centrálními archivy v Moskv. Za hlavní pracovišt lze oznait Oddlení historicko-filologických vd Ústavu všeobecných djin Ruské akademie vd (Institut vseobšej istorii RAN).18 Sovt- ským djinám se vnují také Ústav ruské historie (Institut rossijskoj istorii RAN), Ústav studia Slovan (Institut slavjanovedenija RAN), Ústav Evropy (Institut Jev­ ropy RAN), Ústav východních studií (Institut vostokovedenija RAN) a Ústav Afriky
16 „Zasedanie nauno-konsultativnogo soveta pri istoriko-diplomatieskom upravlenii Ministerstva inostrannych del SSSR“, Novaja i novejšaja istorija 32, . 5 (1989): 222–25; „Problemy istorieskoj nauky“, Novaja i novejšaja istorija 32, . 6 (1989): 80–88. Srov. „Obšeje sobranije otdelenija istorii RAN“, Novaja i novejšaja istorija 38, . 5 (1995): 3–7.
17 Alexei Miller a  Maria Lipman, eds. The Convolutions of Historical Politics (Budapest: Central European University Press, 2012). Viz té Akademik Aleksandr ubar jan: Uebnik, v kotorom Bandera budet gerojem, ne podpišem!, Komsomolskaja pravda, 5. dubna 2011, http://www.kp.ru /daily/25663/825131/.
18 Webová stránka oddlení http://hist-phil.ru.
90
(Institut Afriki RAN). Z archiv jde pedevším o Státní archiv Ruské federace (Gosudarstvennyj archiv Rossijskoj Federacii), Ruský státní archiv politické historie (Rossijskij gosudarstvennyj archiv social’no­politieskoj istorii), Archiv ministerstva zahraniních vcí (Archiv Ministerstva inostrannych del) a Archiv prezidenta Ruské federace (Archiv Prezidenta Rossijskoj Federacii). Z univerzit nelze pak pominout Katedru nové a nejnovjší historie Historické fakulty Moskevské státní univerzi- ty (Istorieskij fakul tet MGU im. Lomonosova), dále Historicko-archivnický ústav Ruské státní humanitní univerzity (Istoriko­archivnyj institut RGGU) a Katedru historie a politiky stát Evropy a Ameriky Moskevské státní univerzity meziná- rodních vztah (MGIMO). Do výkladu sovtských djin zasahují i  regionální muzea a nevládní organizace, pedevším spolenost Memorial (Medunarodnoje istoriko­prosvetitel skoje, pravozašitnoje i blagotvoritel noje obšestvo „Memorial“), Fond Gorbaova (Medunarodnyj fond social no­ekonomieskich i politologieskich issledovanij, Gorbaev­Fond) a centrum Carnegie (Moskovskij Centr Karnegi).19 Mimoádnou pozici si díky své nakladatelské innosti získala také nevládní orga- nizace Mezinárodní fond Demokracie, kterou ídil dívjší Gorbaovv blízký spolupracovník Alexandr Jakovlev.20
Z metodického hlediska našel dnes reálný ruský historický výzkum sovt- ských djin své útoišt v pozitivistické archivní práci, specializoval se a pestal aspirovat na vyešení ruské budoucnosti. Ti, kdo ješt seriózn usilují o nalezení njakého obecnjšího konceptu ruských djin, varují ped pílišným drazem na politicko-mocenskou stránku minulosti a vytváením líbivých historických paralel a vedle širších spoleenských proces zvaují také nové metodologické postupy. V 90. letech minulého století nosné modernizaní schéma cyklického pohybu Rus- ka mezi reformami a kontrareformami dnes nkteí z nich povaují za vyerpané, mimo jiné z toho dvodu, e ideál 19. století, Západ, obecn ztratil ve 21. století na pitalivosti a pro souasné ruské západniky je stále tší nalézat v nm inspiraci.21 Pesto práv zmínné nevládní organizace myšlenku demokratického a právního státu podporují. Podobn pi podpoe liberalismu vystupuje rovn nakladatelství Fondu Liberální mise (Fond Liberal’naja missija), vedeného ekonomem Jevgenijem Jasinem. Také akademití liberálové publikují své texty nadále. Ji tetího vydání se dokala práce Ruská historie: konec nebo nový zaátek?, která erpá z Achi- jezerova konceptu ruských djin. Ten vychází z kulturn-historického pístupu
19 Webové stránky zmínných organizací v poadí uvedeném v textu: http://memorial.ru, www.gorby.ru, www.carnegie.ru.
20 Alexandr Jakovlev, Rusko plné kí (Brno: Doplnk, 2008). 21 Viz nap. Aleksej Il ji Miller, Imperija Romanovych i nacionalizm: ésse po metodologii istorieskogo
issledovanija (Moskva: Novoje literaturnoje obozrenije, 2006).
91
a ruskou spolenost nahlíí jako odsouzenou k cyklickému pohybu mezi násilnou diktaturou a krátkými momenty pozitivního celospoleenského vení do doby, ne splní díve ignorované civilizaní úkoly a dosáhne v Rusku ideálu sociálního konsensu.22
ást souasných ruských historik nahradila zmínné modernizaní paradig- ma na pelomu století po vzoru Samuela Huntingtona tzv. civilizaním pístupem.23 V pípad ruských djin vyzdvihují vliv pírodních podmínek na formování jedi- nené povahy ruské spolenosti.24 Ty jsou výhodné pi definování historické iden- tity nového Ruska nejen ukotvením v nezpochybnitelných a snadno mitelných výsledcích pírodních vd, ale také proto, e zdvodují nutnost chápat ruský národ v politickém smyslu slova a etnické záleitosti vnímat jako jeho dílí podotázky.25 Diferencovaný pístup k národnostem je souasn blízký výše zmínné konzervativ- ní filozofii, která Rusko vnímá jako sociální a politický protipól liberální demokracie, piem dívjší monarchismus nahrazuje etatistickým konceptem silné centrální prezidentské vlády.26 Ke konzervativnímu uvaování o ruských djinách smuje souasné ruské teoretiky vývoje ruského prostoru také Mackinderova teorie z roku 1904. Tento smr uvaování kombinuje myšlenku Heartlandu s nkterými názory ruských meziválených eurasijc, djiny povauje za jen málo podstatné a akceptuje z nich peván pouze autoritu pravoslaví. Jeho ústední promotér, Alexandr Dugin, vyzývá ke konzervativní revoluci. Tvrdí, e souasná Ruská federace je ahistorický nepirozený útvar, který bezpenostní a ekonomické zákony nutn smují k doko- nalejší form, k vytvoení Nového eurasijského impéria.27
Souástí ruského odborného historického diskurzu se staly také debaty o škol- ské výuce. Zpoátku mezery v djepisu, tzn. bílá místa (belyje pjatna), pomáhali zaplovat nkdejší disidenti a domácí i zahraniní akademici.28 Debata o nutných
22 V prvním vydání vyšlo jako Aleksandr Achijezer a Igor Kljamkin, Istorija Rossiji: konec ili novoje naalo? (Moskva: Novoje izdatelstvo, 2005).
23 Samuel Huntington, Stet civilizací. Boj kultur a promna svtového ádu (Praha: Rybka, 2001), 158–63.
24 Klasická interpretace vlivu místních podmínek na ruské spoleenské zízení v eštin viz Vasilij Klujeevskij, Ruské djiny. Díl I. (Praha: Minaík, 1927), 45–80.
25 Viz nap. Leonid Milov, ed. Istorija Rossii s drevnejšich vremen do konca XVII veka (Moskva: Eksmo, 2006); Andrej Zubov, ed. Djiny Ruska 20. století. I. díl. 1894–1939 (Praha: Argo, 2014), 117–37.
26 Aleksandr Panarin, Revanš istorii (Moskva: Logos, 1998). 27 Aleksandr Dugin, Osnovy geopolitiki. Geopolitieskoje budušeje Rossii (Moskva: Arktogeja, 1997). 28 Situaci odráela i skutenost, e ruské djiny 19. a 20. století byly na doporuení ministerstva vdy na
ruských vysokých školách vyuovány od roku 1992 podle pekladu uebnice francouzského historika ruského pvodu Nicolase Wertha. Viz Nikolas Vert, Istorija Sovetskogo gosudarstva. 1900–1991. 2-je izdanije (Moskva: Ves Mir, 1998). Pvodní vydání Nicolas Werth, Histoire de l’Union Soviétique: De l’Empire russe à la Communauté des Etats indépendants (Paris: Presses Universitaires de France, 1990).
92
zmnách obsahové stránky výuky djepisu nacházela dokonce pravidelný ohlas v akademickém historickém tisku. Kdy v polovin devadesátých let vznikly první široce respektované uebnice, pozbyly obsahové otázky výuky sovtských djin na naléhavosti. Pozornost historik se obrátila k archivm a uitelé se zamili na zlepšování pedagogických metod. Stát, ovládaný jedinou politickou stranou prezidenta Putina, se ovšem do necentralizovaného pipomínání minulosti roz- hodl zasáhnout. Koncem roku 2003 byla zveejnna Národní doktrína vzdlávání v Ruské federaci, která stanovila priority školského systému. Z hlediska historie jsou zásadní dva první body: 1) zajistit historickou návaznost generací, zachování, šíení a rozvoj národní kultury a kulturního ddictví Ruska; a 2) vychovávat ruské patrioty v demokratickém duchu s ohledem na souasný stav vdy. Školy se pi- tom mly stát místními vzdlávacími centry. Po roce 2005, kdy orientace prvního Putinova prezidentského období na pragmatismus a silnou technokratickou cen- trální moc nepinesla oekávaný konsolidaní efekt, byla tato doktrína netrpliv rozšíena o snahu vytvoit reprezentativní výklad národních djin.
Nkteí odborníci se zmnám bránili. Nejprve oponovali státem do školské výuky prosazovanému standardu humanitních vd a zpochybovali obsah s ním spojeného kulturn-historického základu. Jejich kritice se nevyhnul ani zpsob, jakým od roku 2005 pipravený systém jednotných státních zkoušek testoval zna- losti djepisu.29 A konen do tetice protestovali proti kontroverzním titulm, o n se rozšíilo spektrum uebnic doporuovaných ruským ministerstvem škol- ství k výuce djin. Mimoádné protesty vzbudily pedevším nové uebnice spojené se jménem do té doby prakticky neznámého Alexandra Filippova urené pro záv- rené roníky ruských základních škol a jejich uitele.30 Za jejich hlavní nedosta- tek bylo povaováno, e výchovu k patriotismu nahrazují výchovou k nekritické loajalit vi autoritám a Putinv politický koncept „suverénní demokracie“ pre- zentují jako objektivn ukotvený popis skuteného politického reimu v Rusku.31 Podobné diskuse byly vedeny také nad publikacemi profesor Moskevské státní univerzity Alexandra Barsenkova a Alexandra Vdovina, je z matematiky pevzatá teorie synergie dovedla mimo zmínné problematické závry také k antisemitsky
29 Viz interview Olgy Daškovské s Alexandrem ubarjanem Istorija ne dolna byt zalonicej politi- ki, Pervoje sentjabrja, . 8 (2011), http://ps.1september.ru/article.php?ID=201100803.
30 Aleksandr Filippov, Novejšaja istorija Rossii 1945–2006 gg. Kniga dlja uitelja (Moskva: Prosvešeni- je, 2007); Aleksandr Danilov, Anatolij Utkin a Aleksandr Filippov, eds., Istorija Rossii. 1945–2008 gg.: 11 klass: Uebnik dlja uašichsja obšeobrazovatelnych uredenij. Izd. 2-oje (Moskva: Prosvešenije, 2008).
31 Alexei Miller, „Russia: Power and History“, in Engaging History: The Problems and Politics of History in Russia, ed. Samuel Green, Maria Lipman a Andrey Ryabov (Moscow: Carnegie Moscow Center, 2011), 19–20.
93
vnímaným výrokm. Na rozdíl od Filippova však uznávaní profesoi nalezli vtší pochopení koleg. Zvláštní komise Moskevské státní univerzity, svolaná k prošet- ení jejich pípadu, sice pro zjištné nedostatky omezila uívání jejich publikací ve výuce, zárove se však ohradila proti omezování akademické svobody a monosti formulovat vdecké názory.32
Stát ovšem v uplatování normativních nástroj vi historické vd vytr- val. Prezident Medvedv vydal v kvtnu 2009 dekret, kterým zídil komisi proti falzifikaci historie, která by poškozovala ruské zájmy. Návazn vznikl bhem tí dní v akademii vd seznam jednotlivc a organizací dopouštjících se podobné- ho pokivování historie nebo šíících takový výklad djin.33 Také v dsledku této ostrakizace vybraných vdc se veejný diskurz o ruských djinách povtšinou rozvíjí mimo solidní vdecká zjištní, asto v talk-show na televizních obrazov- kách.34 Na rozdíl od pevratných 90. let se na nm jako historici nejvíce podílejí mediáln zdatní autoi interpretaních text, kteí neusilují o odborný ani zahra- niní respekt ke svým názorm a tíhnou k nacionalistickým klišé. Je zejmé, e podstatnou silou v tomto procesu je tlak Vladimira Putina na vytvoení pozitivní ruské národní identity. Nkteí historici u jeho éru svými texty dokonce zaadili mezi zásadní události ruských djin, hlásí se k nmu citacemi a i jinak dávají naje- vo, e jejich práce je shora schvalována. Jsou proto vnímáni jako kremelští (dvor- ní) autoi, kteí namísto skuteného výzkumu profitují (kariérn i materiáln) z politizace historie a z úasti na prosazování historické politiky nové ruské elity, potamo z podílu na šíení nové ideologie suverénní demokracie.35 Ale samo- zejm nejde jen o Putina. Jeho slovní i symbolická vyjádení k minulosti, stejn jako jeho aktivity na poli školní výuky, vycházejí vstíc ruské spolenosti doufající podle renomovaných výzkum v promnu své vlasti v znovu obávanou velmoc. Výzkum stereotyp, které si ruská spolenost zachovala ze sovtských dob, nazna- uje, e její rutinní kadodenní chování a myšlení, i asto pouze deklaratorní vztah k novým pravidlm a právm, podporují dominantní roli státu v mnoha oblastech veejného ivota, historický diskurz nevyjímaje.36
32 Po povodu obšestvennogo obsudenija uebnogo posobija A. S. Barsenkova i A. I. Vdovina Istorija Rossii 1917–2009 (Moskva: Aspekt Press, 2010), Moskovskij Gosudarstvennyj Universitet imeni M. V. Lomonosova, Istorieskij fakul tet, http://www.hist.msu.ru/Science/DISKUS/2010/index.html.
33 Miller, „Russia: Power and History“, 19–22. 34 Ze specializovaných poad viz nap. projekt Imja Rossija (TV Rossija) z roku 2008 nebo projekt Sud
vremeni (TV 5-tyj kanal) bící v letech 2010 a 2011. 35 Více viz Bordjugov, ed. Istorieskije issledovanija v Rossii. Tom III, 10, 17–18. 36 Leonid Borodkin, Chajs Kessler, Andrej Sokolov, eds., Sovetskoje nasledstvo. Otraenije prošlogo
v socialnych i ékonomieskich praktikach sovremennoj Rossii (Moskva: ROSSPEN, 2010).
94
Historik suverénní demokracie
K dnešní situaci ruské historiografie patí vedle významného regulaního psobení státních normativ také snaha vrcholných ruských politik urovat mezi historiky autority, které podporují integrit státu prospívající „správný“ výklad djin novým generacím. Dlouhodob a s narstající intenzitou se na historické politice souasného Ruska podílí Alexandr ubarjan. Kdy loni v ervnu pebíral v kremelském Georgijevském sále státní cenu udlovanou ruským prezidentem ve výroní den vyhlášení suverenity Ruské federace, hlasatel bhem 45 sekund vyzdvihl jeho pínos ke zkoumání rusko-evropských vztah v 19. i 20. století, zásluhy o šíení humanitního vzdlání, jeho snahu pizpsobit stedoškolskou a vysokoškolskou výuku historie jednotnému státnímu standardu a konen práci na ruské akademické encyklopedii. Sám ubarjan pak skromn oznail své oce- nní za doklad uznání významu humanitních vd ze strany státní moci a dkaz dleitosti historického vdní pro rozvoj ruské identity a kultury.37
Soud podle dalších tí vysokých státních vyznamenání, udlených ubarja- novi v letech 2006, 2010 a 2011, uznání jeho práce ruskými úady skuten roste. Navzdory tomu, e ubarjanova bibliografie obsahuje pes 350 titul a jeho názory se asto objevují i v ruském denním tisku, projevili však ruští historici v poslední dob oficiáln respekt k ubarjanov vlastní vdecké publikaci jen jednou, kdy mu v roce 2009 udlili Tarleho cenu za knihu Poátek tragédie.38 Pomineme-li ubarjanovy editorské poiny a struné pedmluvy k nkolika pracím jeho kole- g,39 peklady jeho pvodních text do jiných jazyk se omezují na ubarjanv výklad ruského pohledu na myšlenku jednotné Evropy. Také v zahranií se tak tiaosmdesátiletý ruský akademik tší úct více pro své organizaní kompetence
37 Záznam ceremoniálu pedávání Státní ceny Ruské federace z 12. ervna 2014 na oficiálních strán- kách Kremlu www.news.kremlin.ru/video/2643.
38 ubar jan, Kanun tragedii. 39 Mikhail Narinski, Elisabeth Du Réau, Georges-Henri Soutou, Alexandre Tchoubarian, eds. La Fran­
ce et l’URSS dans l’Europe des années 20 (Paris: Presses de l’Université de Paris-Sorbonne, 2000); Alexander O. Chubaryan a  Harold Shukman, eds., Stalin and the Soviet­Finnish war 1939–40 (London: Frank Cass, 2002); Mikhail Narinski, Elisabeth Du Réau, Georges-Henri Soutou, Alexan- dre Tchoubarian a Christophe Réveillard, eds., La France et l’URSS dans l’Europe des années 30 (Paris: Presses de l’Université de Paris-Sorbonne, 2005); Stefan Karner a Barbara Stelzl-Marx, eds., Die Rote Armee in Österreich: Sowjetische Besatzung 1945–1955 (Köln: Böhlau, 2005); Stefan Karner, Natalja G. Tomilina, Alexander Tschubarjan, Günter Bischof a Viktor V. Ishchenko, eds., Prager Frühling. Das internationale Krisenjahr 1968 (Köln: Böhlau, 2008); Stefan Karner, Natalja G. Tomi- lina, Alexander Tschubarjan, Günter Bischof, Viktor V. Ishchenko, eds., Der Wiener Gipfel 1961: Kennedy – Chruschtschow (Innsbruck: Studienverlag, 2011); Helmut Altrichter, Viktor Ischtschenko, Horst Möller a Aleksandr Tschubarjan, eds., Deutschland – Russland: Das 20. Jahrhundert (Mün- chen: Oldenbourg Wissenschaftsverlag, 2013).
95
ne pro vdecké teze. Postupn to demonstrovalo jeho vyznamenání francouz- ským, nmeckým a vatikánským státním ádem.
Vdecká innost
Alexandr ubarjan spojil po absolutoriu na katede sovtských djin histo- rické fakulty Moskevské státní univerzity v roce 1955 svj profesní ivot s Histo- rickým ústavem moskevské Akademie vd, úastnil se jeho výzkum a zapojil se za nj také do mezinárodní spolupráce historik. Pestoe dlouhodob vystupuje v bezpotu rzných veejných i vdeckých rolí, od roku 1988 je práv funkce edi- tele Ústavu všeobecných djin Ruské akademie vd jeho klíovou pozicí.
Badatelsky se od poátku specializoval na sovtskou zahraniní politiku. Nejpr- ve svj zájem zamil na okolnosti uzavení Brestlitevského míru a leninskou diplo- macii. Mezi jeho hlavní teze té doby patilo konstatování, e leninské principy tvoí základ úsilí o mírovou koexistenci politicky odlišných reim, jsou garancí boje za mír a obranou proti sektám. Lenin podle nho chápal, e pro zajištní poteb soci- alismu byla existence sovtského státu nutná. Dekretem o míru byl podle ubarjana zahájen trvalý sovtský boj za mír na zemi a Moskva zaala ešit problémy celého lidstva. Systematicky postupovala k nesnadnému Brestlitevskému míru, aby pes oekávání a úsilí kapitalist z Dohody zajistila sovtskému Rusku alespo minimál- ní prostor k peití. Sovtská mírová politika musela podle ubarjana nalézt zpsob, který by umonil koexistenci dvou rzných politických systém v praxi. Smovala proto logicky k Janovu, enev a Východnímu paktu. Realisticky pitom usilova- la o odzbrojení, obchodní spolupráci i rovnoprávnost všech zemí na mezinárodní scén.40 Tyto teze odpovídaly tehdejší sovtské zahraniní strategii a soulad jeho vdeckých závr s praktikovanou politikou zajistil ubarjanovi od roku 1966 místo pednášejícího na Diplomatické akademii sovtského ministerstva zahraniních vcí a pozdji i na Moskevském státním institutu mezinárodních vztah. V 70. letech ubarjan analyzoval blíe vnjší hospodáské vztahy Sovtského svazu, protoe podle jeho názoru tvoily dleitou sloku mírového souití odlišných politických systém. Soustedil se na Francii, Velkou Británii a Spojené státy. Leninské princi- py (pístup k historii z pohledu revolucionáe) podle ubarjana trvale zajišovaly kontinuitu sovtské diplomacie v jejím mírovém úsilí. V jejich duchu Moskva háji- la plány na odzbrojení, mezinárodní snahy odmítající válku jako prostedek eše- ní mezinárodních vztah, mezi jinými enevský protokol a Briand-Kellogv pakt,
40 Aleksandr ubar jan, Brestskij Mir (Moskva: Nauka, 1964); Aleksandr ubar jan, V. I. Lenin i formi­ rovanije sovetskoj vnešnej politiki (Moskva: Nauka, 1972).
96
a po poráce nacistického Nmecka také výzvu k ukonení kolonizace.41 To, e vedle mírového souití byla leninským programem také mén vstícná svtová revoluce a e rapallská smlouva s Nmeckem v roce 1922 ván narušila rozvíjející se vztahy Moskvy se Západem, pipustil teprve ve zmnné atmosfée poátku 90. let. Tehdy také zaal vysvtlovat svtový meziválený vývoj jako stet globálních trend naci- onalismu, internacionalismu a separatismu a varoval ped pasivitou a ideologizací diplomacie.42 Pro Rusy citlivý Pakt Molotov-Ribbentrop, který ješt v roce 1964 hod- notil jako realistický, v roce 1993 zkritizoval jako protiprávní, amorální akt porcující svt v zájmu sovtské obrany na sféry vlivu.43
Zatím však ubarjan v souladu se sovtskou politikou poloviny 60. let pesm- roval svj odborný zájem k monostem pátelského souití stát s rznými politic- kými reimy. Spojenectví Velké Británie a Spojených stát amerických se Sovtským svazem bhem druhé svtové války interpretoval jako doklad existence jejich urité- ho kooperativního potenciálu, ve velké trojce však omezeného na pasivní, a nikoliv kreativní fungování a tedy spjící ke studené válce.44 Tu podle jeho tehdejšího názoru modifikovala a komplexní promna mezinárodní politiky po Karibské krizi a ás- teném zhroucení ideologie imperialismu. V nových podmínkách zbrojní rovnová- hy sice podle ubarjana sílily protisovtské ideologické útoky v nových oblastech (nap. lidská práva), ale sovtský plán mírového souití byl uznán za rozumnou for- mu mezinárodních vztah. Myšlenka míru byla v tomto jeho pojetí neodmysliteln spjata se samotným vznikem socialistického státu a byla od nho neoddlitelná; jejím prosazováním ovšem nemli být pracující celého svta pipraveni o právo na sociální a národní osvobození.45 Píleitostná protikladnost mírového rozvoje svta nesm- la podle nho zastínit skutenost, e svtové djiny 20. století probíhají ve znaku socialistických idejí, navzdory šéfm NATO, západonmeckým revanšistm, neo- fašistickým elementm v Itálii i snahám amerických militaristických a sionistických kruh. S tímto výkladem se sovtský akademik prosadil díky vnitní poteb Svazu eskoslovensko-sovtského pátelství dokonce i do eštiny. Hlavními ubarjanovými
41 Aleksandr ubar jan, Mirnoje sosušestvovanije. Teorija i praktika (Moskva: Politizdat, 1976). 42 Aleksandr ubar jan, „Jevropa 20-ch godov: novyje realii i tendencii razvitija“, in Jevropa medu
mirom i vojnoj 1918–1939, ed. Aleksandr ubar jan (Moskva: Nauka, 1992), 6–19. 43 Klíové pro novjší ubarjanova vyjádení byly ti mezinárodní konference završené knihou David
Reynolds, Warren F. Kimball, A. O. Chubarian, eds., Allies at War. The Soviet, American and British Experience, 1939–1945 (London: Macmillan, 1994). Rusky Sojuzniki v vojne, 1941–1945 (Moskva: Nauka, 1995). Viz té Aleksandr ubar jan, ed., Sovetskaja vnešnjaja politika v retrospektive (Moskva: Nauka, 1993).
44 ubar jan, Vladimir Ilji Lenin i formirovanije sovetskoj vnešnej politiki. 45 Aleksandr ubar jan, ed., Problemy istorii medunarodnych otnošenij i ideologieskaja borba. Sbornik
statej. (Moskva: Nauka, 1976), 3–34.
97
tématy 60. a 70. let byly otázky vzniku sovtské zahraniní politiky, vztahy Moskvy ke kapitalistickým státm, role socialistické spolupráce mezi státy, píiny vzniku stu- dené války a momenty revize sovtské ideologie. Stále výraznji pi jejich zkoumání hledal historický kontext tehdy aktuální sovtské zahraninpolitické strategie, aby doloil její dlouhodobou kontinuitu, promyšlenost a zásadovost.46
Koncem sedmdesátých let ubarjan asto akcentoval otázku evropské bezpe- nosti a postupn zaal uvaovat o myšlence jednoty Evropy. Pod vlivem nastupují- cího nového myšlení a Gorbaovovy teorie spoleného evropského domu47 sledoval historický vývoj uvaování o Evrop a porovnával jej s promnami ruské idey. Myš- lenka jednotné Evropy byla podle jeho názoru z roku 1983 mnohostranná a sporná od stedovku a oslovila pouze nkteré intelektuály v meziválené dob, zatímco vlivnjší regionální výklady dlouhodob reprezentovaly konkurenní pangermán- ské, latinské, slovanské a balkánské projekty. Podle ubarjana však bylo základním problémem Evropy rozdlení na Východ a Západ, které se ve 20. století promnilo v nepátelské souití dvou politicky, ekonomicky, ideov i spoleensky odlišných systém. Pitom ani Rusko, ani Sovtský svaz nebyly, jak tvrdil v 80. letech, oddli- telné od evropské humanistické tradice, od aktuální a na obou stranách autentické poteby sníit poty zbraní v Evrop, zásobovat ji surovinami a úvrovat její spole- ný rozvoj.48 Nové Rusko mohlo podle ubarjana vnést do Evropy vlastní pozitiv- ní psobení. Jeho zdroj ubarjan uril v moment rozpadu Sovtského svazu, kdy stejn jako mnozí ostatní hledal smysl existence samostatného ruského státu. Jako ruskou národní ideu vyzvedl toleranci a neopomnl zaadit pacifismus V. Malinov- ského mezi klasiky svtových mírových hnutí. Vyzval k tomu, aby pehodnocování sovtských djin probíhalo na základ historických fakt, a ne podle aktuální poli- tické poteby. Upozornil pitom na to, e národní zájmy by ideáln mly odpovídat zájmm lidstva, a bezpenost jednoho by tedy nemla poškodit druhé.49
V novém tisíciletí ubarjan-badatel opt souznl s tónem zahraniní poli- tiky své vlasti a  snail se blíe nahlédnout ruské vnímání Evropy v  kontextu
46 Aleksandr ubar jan, ed., Jevropa v medunarodnych otnošenijach 1917–1939 (Moskva: Nauka, 1979); Alexandr ubarjan, Uplatování zásad mírového souití stát s rozdílným spoleenským zíze­ ním (Praha: SSP – Lidové nakladatelství, 1979).
47 Michal Sergejevi Gorbaov, Pestavba a nové myšlení pro naši zemi a pro celý svt (Praha: Svoboda, 1987).
48 ubar jan, Jevropejskaja ideja v istorii; Aleksandr ubar jan, ed., Jevropa XX­go veka: problemy mira i bezopasnosti (Moskva: Izd-vo Medunarodnyje otnošenija, 1985); Aleksandr ubar jan, ed., Velikij Oktjabr i istorieskij progress (Moskva: Nauka, 1987).
49 Reynolds, Kimball, Chubarian, eds., Allies at War; Il‘ja Gajduk, Natalija Jegorova a  Aleksandr ubar jan, eds., Stalin i cholodnaja vojna (Moskva: Institut vseobšej istorii RAN, 1998); Aleksandr ubar jan, ed., Pacifizm v istorii. Idei i dvienija mira (Moskva: Institut vseobšej istorii RAN, 1998).
98
úsilí o sjednocení kontinentu od francouzské revoluce. Takové plány oznail za evropeismus a analogicky pak pro ruské snahy integrovat Evropu pouil stejný termín, ruský evropeismus. Krom tradiních slavjanofilských a západnických koncept ruského pomru k Evrop pitom vyzdvihl bolševický koncept svtové revoluce jako svého druhu zaujetí myšlenkou jednotné Evropy, by jen takové, která mla vytvoit pedpolí pro zmnu svtového ádu. Pomr nového Ruska k sjednocující se Evrop interpretoval ubarjan s oporou v obrazu své vlasti jako civilizaního mostu mezi dvma kontinenty. To nezmnil, ani kdy v souladu s dobovou diskusí uvaoval o eurasijském kontinentu, za jeho jednu ást poklá- dal ruskou civilizaci. Podle jeho názoru se Eurasie vyznaovala specifickou vnit- ní sloitostí, komplikovanými vztahy mezi regiony a mimoádn silnými dopady globálních transformací. Rusko se podle nho do dynamických proces zapo- jovalo jako zprostedkovatel. V letech 2003 a 2005 ubarjan ovšem vyjadoval víru, e tento most lze v daleké budoucnosti integrovat do Evropy, paklie Moskva dokáe naplnit ekonomická kritéria Evropské unie, pizpsobit se jejím ostatním, vyvíjejícím se normám a harmonizovat vztahy se všemi svými sousedy. Otázkou však podle ubarjana zstávalo, zda Evropa dokáe pijmout nový ruský, Vladi- mirem Putinem reprezentovaný, evropeismus opený o draz na ruskou státnost, ruské národní tradice a hodnoty. Takový tón, upozornil v závru první dekády 21. století, konen není cizí ani v Evrop pítomným zastáncm volnjšího spo- jení národních stát. Naznail, e práv tudy me vést ono oekávané piblíení Ruska integrující se Evrop.50
S narstajícím osvojováním sovtského vítzství ve druhé svtové válce poli- tickými pedstaviteli nového Ruska ubarjan nkteré své dívjší teze revidoval. Vyšel z  konstatování, e výklad významu tohoto globálního konfliktu podléhá zkreslování na celém svt. V postsovtském prostoru podle nho tento stav ješt zhoršují politizovaná hodnocení usilující o národní parcelaci spolené minulos- ti a tedy i o potlaení myšlenky spoleného Vítzství. Ve zmínné Tarleho cenou vyznamenané knize o letech 1939 a 1941 piblíil vlastní spolenosti sovtskou strategii ped oficiálním vstupem Moskvy do války. Postup Moskvy, který je astým pedmtem diskusí, vysvtlil s drazem na vrcholnou zahraniní politiku Francie a Velké Británie. Podle nho byly zaskoeny prudkou akceschopností Nmecka a nechtly se v prospch svých východoevropských spojenc angaovat. Nmec- ko podle ubarjana naopak správn pochopilo sovtský zájem o východní Evropu
50 Alexander Chubaryan, „Russian Europeanism: Essence and Opportunities. Europe  – United Yet Divisible“, Russia in Global Affairs, . 2 (2003), http://eng.globalaffairs.ru/number/n_865; Aleksandr ubar jan, Rossija v civilizacijnoj strukture jevrazijskogo kontinenta (Moskva: Nauka, 2004); Aleksandr ubar jan, Rossijskij Jevropeism (Moskva: Olma Press, 2006).
99
(diskuse o prchodu sovtských vojsk) a nabídlo dohodu o jejím rozdlení. Pro- ces sovtského rozhodování o zpsobu naplnní smlouvy o neútoení a vymeze- ní sfér vlivu podle ubarjana probíhal pod nmeckým tlakem. Stalin intenzivn konzultoval s vedoucími initeli sovtské diplomacie, komisariát vnitra a obrany. V nezvratn se mnící situaci usiloval o takové ešení, které by zajistilo bezpeí jeho zem a nenarušilo její vnitní integritu nevysvtlitelnou zmnou sovtského doktrinárního a ideologického postoje. To se mu podle ubarjana povedlo, kdy dokázal asov oddlit obsazení Polska Rudou armádou od nmeckého útoku. Demarkaní linie na hranici oznaené díve lordem Courzonem jako hranice etnik a systematická práce na inkorporaci Sovty získaných území jako západních oblas- tí Bloruska a Ukrajiny pak umonily Stalinovi oddlit vlastní akce od nmecké agrese také tematicky. Díky tomu, konstatuje ubarjan, nebyla sovtská neutralita v zahájeném váleném konfliktu navenek zpochybnna a souasn byla veejná ást sovtsko-nmecké dohody pijateln zdvodnna i sovtské veejnosti. Pokud jde o Pobaltí, pipomnl ubarjan autoritáský charakter tamních reim, které podle nho odcizily politické vedení od široké veejnosti a pronásledovaly levici. Ta proto podle nho podporovala spojenectví se Sovty a zaslouila se o to, e zákonodárné sbory všech tí pobaltských zemí pijaly po volbách provedených podle sovtského vzoru usnesení o pipojení k Sovtskému svazu. ubarjan upozoruje, e ešení záleitostí jiných stát velmocemi bylo tehdy bnou praxí. V situaci, kdy se Francie a Británie rozhodly nepodpoit pobaltskou samostatnost, proto podle nho neexis- tovalo jiné východisko. Napíklad pokusy pobaltských vlád koordinovat spolený postup na podzim 1939 komentuje pouze jako naivní snahu, o ní si pece musely být vdomy, e vyvolá negativní sovtskou reakci. Charakteristický postoj zaujímá ubarjan také k tm výzkumm souasných pobaltských a ruských historik, kteí situaci popisují jako sovtskou vojenskou pevahou vynucené kroky ústící v sovt- skou okupaci Pobaltí. Podle ubarjanova názoru pitom nelze vstup Litvy, Lotyšska a Estonska do Sovtského svazu chápat jako okupaci u jen proto, e tamní obyva- telé získali stejná obanská práva, jaká byla obvyklá v ostatních ástech Sovtského svazu. ubarjan pipouští jediný negativní rys sovtské akce v Pobaltí: navazující represi. I tu ovšem chápe jako obvyklou v rámci sovtské spolenosti.51 Neutralita a jistá garance zajištní bezpeí sovtského státu, o n sovtská diplomacie v kon- fliktu imperialistických stát v souladu s komunistickou ideologií pvodn skuten usilovala, vzaly za své teprve Stalinovým rozhodnutím stvrdit dodatenou Dohodu
51 Srov. Irmina Matonyte, „The Elites’ Games in the Field of Memory: Insight from Lithuania“, in His­ tory, Memory and Politics in Central and Eastern Europe. Memory Games, ed. Georges Mink a Laure Neumayer (New York: Palgrave Macmillan, 2013), 105–20.
100
o spolupráci s Hitlerem, tvrdí ubarjan. Vnímal-li Stalin, e Hitler povauje sovt- sko-nmecké spojenectví pouze za doasný taktický manévr, není podle ubarjana jasné. Odmítnout však podle jeho názoru lze tvrzení Viktora Suvorova, e by byl Stalin pipravoval válku proti Hitlerovi a ten ho útokem v ervnu 1941 pedbhl.52 Ve skutenosti, tvrdí ubarjan, se Sovtský svaz Stalinovým piinním stal nmec- kým rukojmím. Stalin podle nho uvil nmeckým slibm a lím, ztratil smysl pro realitu i míru a byl ochoten nejen revidovat sovtskou zahraniní politiku, ale také ideologii. Na pelomu let 1940 a 1941, kdy si Stalin zaal nebezpeí uvdomovat, ubarjan u nenalézá jiné ešení situace ne smlouvou s Japonskem realizované rozhodnutí zabránit válce na dvou frontách a propagandistickým obratem zahájené posilování sovtského odstrašovacího potenciálu. Tato opatení, stejn jako ekono- mický appeasement ve snaze maximáln oddálit stetnutí s Nmeckem, aplikoval podle nho Stalin správn. Ve sloité mezinárodní situaci mu nezbývalo ne jen ekat: „Berlín ovládala euforie z nového grandiózního vojenského pochodu, který ml svrhnout bolševismus, pokoit Rusko a poté uštdit poslední ránu Velké Bri- tánii. […] A hlavní osobnost v Kremlu […] si kladla stále tyté otázky – byla-li jeho volba v srpnu a záí 1939 správná a zdali skuten nemohl pehrát Hitlera.“53
ubarjan tedy nahlíí jednání Stalina kriticky a oznauje ho dokonce za pro- tipól pacifismu a humanismu. V diskusích, které vlivem snahy ruských prezident první dekády 21. století kodifikovat Vítzství ve Velké vlastenecké válce jako úhel- ný kámen národní historie ovládly ruský veejný prostor, mu však draz na údajn bezvýchodnou mezinárodní situaci umouje vyhnout se jednoznanému soudu o Stalinovi. ubarjan vyjádil urité pochopení pro sloitost jeho rozhodování a podtrhl, e charakter stalinismu neml nic spoleného s hrdinstvím lidu, který po dvacet let prokazoval nezmrnou vli i sílu modernizovat a ochránit vlast. Zno- vu se tak vrátil ke starému triku sovtské diplomacie, která „lid“ umle oddlovala od jeho vedení všude tam, kde jí politická elita nebyla naklonna, a podpoil nový prezidentský výklad stalinského teroru jako ceny zaplacené pedky za obrovský vzestup Ruska a poráku hlavního djinného zla – fašismu.
Organizace a financování vdy
Do funkce editele Institutu všeobecných djin Akademie vd Sovtského svazu, resp. Ruské akademie vd byl ubarjan svými kolegy zvolen v roce 1988, poté co
52 esky vyšla Suvorovova práce jako Viktor Suvorov, Ledoborec. Všechno bylo jinak aneb kdo zaal druhou svtovou válku? (Praha: Naše vojsko, 1995).
53 ubar jan, Kanun tragedii, 463.
101
pes deset let úspšn vedl nejprve jeho sektor a potom oddlení djin mezinárod- ních vztah. V turbulentní atmosfée ideologických zmn a navazujících reforem prokázal nesporné organizaní dovednosti i obdivuhodnou schopnost zajistit chod svené instituce. Tváí v tvá promn paradigmat, metod historické práce, pílivu výsledk zahraniní vdy a celospoleenské neochot ekat na nov tlumoenou historii elil ztrát jistoty velkorysého finanního krytí bádání ze strany státu a s ní spojeným personálním zmnám. Dokázal si však zachovat autoritu, svými mezi- národními zkušenostmi zjevn inspirovaný nadhled i relativn pesnou pedstavu o innosti svých koleg a pi kadoroním hodnocení jejich výsledk a budoucích moností uml nalézat slova chvály a nabízet perspektivu. Jeho podízení se od roku 1989, kdy namísto vdeckých pracoviš zaal stát financovat konkrétní projekty, pohybovali v politicky poutavých tématech 20. století a on je podporoval ve spo- lupráci s domácími archivy i zahraniními partnery a vyzýval je k ostraitosti vi politické utilitarit. Pehodnocování sovtských djin mlo podle nho probíhat na základ historických fakt, nikoliv podle aktuální politické poteby. Problém reformy financování vdy ho souasn pivedl blíe k ruským politikm, do prezidentské Rady pro vdu, vzdlávání a technologie, kde usiloval o alespo minimální respekt k humanitním vdám a upozoroval, e poskytované prostedky pokrývají nízké platy jeho podízených nanejvýš ze sedmdesáti procent.54
Chybjící finance dokázal ubarjan zajistit z ciziny, která dychtiv reagova- la na ruskou archivní revoluci a ubarjana vnímala jako vlivného partnera. Ji od sedmdesátých let si toti díky vlastnímu zahraninpoliticky orientovanému výzkumu, znalosti anglického i francouzského jazyka a politické spolehlivosti sys- tematicky budoval kontakty v mnoha západních zemích. Ty mu nejen dovolily zís- kat funkci v národní odboce Mezinárodního výboru historických vd, ale i zajiš- ovaly, a to ješt v dobách platnosti mimoádn písných omezení pro vycestování ze Sovtského svazu, monost konfrontovat doma dostupné prameny se studiem v západních archivech a knihovnách. V 90. letech se práv tudy otevela ubarja- nova cesta k prudce se rozvíjející spolupráci ruských historik se západními vdci a zejména k projektm mezinárodní vdecké spolupráce. Na té se ubarjan od svého zvolení lenem Rady Mezinárodního výboru historických vd na madrid- ském kongresu v roce 1995 a po kongres v Oslo v roce 2000 aktivn podílel.55 Za ruskou stranu byl partnerem mnoha projekt, které západní instituce v Rusku
54 T. S. Trubinova, „Godinoje sobranije Akademii nauk SSSR“, Novaja i novejšaja istorija 32, . 4 (1989): 226–28; „O rabote instituta vseobšej istorii RAN“, Novaja i novejšaja istorija 38, . 4 (1995): 3–11.
55 S. L. Tichvinskij, „Sozdavaja atmosferu medunarodnogo naunogo sotrudniestva (Akademik A. O. ubar jan na kongressach MKIN)“, in Istorieskaja nauka na rubee vekov, ed. A. A. Fursen- ko (Moskva: Nauka, 2001), 18–27.
102
spolufinancovaly; mimo jiné zaštítil pípravu sedmi svazk dokument z archi- vu Komunistické internacionály i digitalizaci jeho fond.56 Dalších výzkumných úkol se dotkl z pozice pedsedy bilaterálních komisí ruských historik s kolegy z Litvy, Nmecka, Rakouska, Rumunska a Ukrajiny nebo jako garant spolupráce s konkrétními zahraniními institucemi.57
Zkušenosti z tak intenzivního zapojení do mezinárodní spolupráce se snaí ubarjan zúroit i dnes. Zatímco díve však motivoval své podízené k utváení tezí v prbhu mezinárodního výzkumu, dnes pi vlastní práci spíše dává ped- nost tomu, aby zahraniní experti z Francie, Velké Británie, Nmecka a Spoje- ných stát amerických pouze ve vztahu ke svtovým trendm hodnotili aktuál- nost ruskými historiky domácím grantovým agenturám nabídnutých projekt. V dob, kdy Rusko (na vln zdšení své politické elity z údajn Západem roz- poutaných oranových revolucí) chce znovu samo pln financovat vlastní histo- rický výzkum, ubarjan nestojí podle svých slov o to, aby jako díve docházelo k mrhání prostedk na pouze formáln do projekt zapojené zahraniní vdce. Tím chce ídit také své psobení v dozorí rad vládou nedávno zízené tetí ruské grantové agentury,58 kam ho pizval poboník prezidenta Putina, Andrej Fursenko. „Všichni si pamatují na konkurz megagrant, v jeho rámci se k nám zvali zahraniní vdci […] Jak se ukázalo, […] zejména v humanitních vdách bylo obtíné najít lovka ochotného pijet do Ruska na šest msíc pracovat,“ dokládá oprávnnost svého názoru ubarjan. Nová agentura, Ruský vdecký fond (Rossijskij naunyj fond), má oproti ji existujícím dvma agenturám podle ubarjana více hájit komplexní pístup k rozvoji ruské vdy a pidlovat finanní prostedky na základ výbrových ízení z projekt pedloených ruskými bada- teli. editel Institutu všeobecných djin Ruské akademie vd si od toho slibuje vtší pozornost ke v Rusku podle jeho názoru doposud pehlíeným humanitním a sociálním vdám.59
56 Ja. S. Drabkin et al., ed., Komintern i ideja mirovoj revoljucii: Dokumenty (Moskva: Nauka, 1998); M. M. Narinskij, K. M. Anderson a A. O. ubar jan, eds., Komintern i Vtoraja mirovaja vojna. V 2 astjach (Moskva: Pamjatniki istorieskoj mysli, 1994, 1998).
57 Nap. rusko-blorusko-ukrajinský akademický projekt A. A. Kovalenja, V. A. Smolij, A. O. ubar‘jan, eds., 1941 god: strana v ogne: istoriko­dokumentalnoje izdanije: v dvuch knigach (Moskva: Olma media grupp, 2011).
58 V Rusku ji od první poloviny devadesátých let pracuje prezidentským dekretem zízená samosprávná nezisková státní organizace Ruský státní fond základního výzkumu (Rossijskij fond fundamental‘nych issledovanij, RFFI), www.rfbr.ru, a vládním naízením vytvoená státní píspvková organizace Ruský humanitární vdecký fond (Rossijskij gumanitarnyj naunyj fond, RGNF), www.rfh.ru.
59 Rozhovor Niny Šatalovové s Alexandrem ubarjanem „Ujti ot povtorenij. Novyj fond pomoet v opredelenii prioritetov“, Poisk, 24. bezna 2014, www.poisknews.ru/theme/science-politics/9619.
103
Organizace výuky djin
Akoliv ubarjanovy pedagogické zkušenosti vznikaly ve vysokoškolském prostedí, v polovin 90. let se zapojil do probíhající reformy ruského základní- ho vzdlávání a  jako rektor Státní univerzity humanitních vd, která s oporou v akademii vd usiluje o maximální sblíení student s aktuálními výzkumnými prioritami, zaštítil práce na novém komplexu djepisných uebnic a metodických materiál pro 5. a 11. tídy základních škol.60 Zapojil se také do ešení nkolika encyklopedických projekt.61
S novým tisíciletím, v nm prezident Putin opakovan deklaroval svj zájem ovlivnit obsah djepisu v prospch vlastní interpretace jednotící ruské národní idey, se ubarjan v debat o výuce ruských djin na základních a stedních školách angaoval stále více. Kdy Putin v roce 2004 reorganizoval prezidentskou Radu pro vdu, technologie a vzdlávání a oslabil vliv akademik na její fungování (do srpna 2004 mla Rada 22 len, z toho 20 pracovalo v Akademii vd; po Putinov zásahu se tento pomr zmnil na 33 : 24), ubarjan zstal její souástí.62 Uite- ným se stal pedevším po fiasku Medvedevova úvodního experimentu prosazují- cího v letech 2008 a 2009 ruskou politickou špikou inscenovaný výklad nedávné národní minulosti kombinací v mnohém skandálního souboru Filippovových a Danilinových uebnic a metodických text se zízením prezidentské Komise na obranu proti pokusm padlat djiny na úkor Ruska. Zatímco mezi historiky neznámý Filippov a prominent Danilin nedokázali své teze veejn obhájit jinak ne odkazy na vli ruských mocných, ubarjan vnesl do politických debat o ruské minulosti smílivý tón a schopnost nacházet na kritiku vdecky relevantní odpo- vdi. Besedující asto výrazn odborn pevyšuje; vdy jeho partnery bývají a píliš asto z titulu svých ídících funkcí v nejrznjších nevládních historických spolenostech straníci Jednotného Ruska, napíklad ministr kultury a pedseda Ruské vojensko-historické spolenosti Vladimir Medinskij nebo estrádní umlky- n, šéfka aparátu Státní dumy a lenka rady Ruské historické spolenosti Dachan Pollyjeva. V roce 2011 vyšlo pod ubarjanovým vedením páté, doplnné vydání
60 Diskuse o promn ruského historického vzdlávání 90. let 20. století zachycuje práce Kaplan, Pin- chas, Ermolaeva, The Teaching of History in Contemporary Russia. Viz také Ben Eklof, Larry E. Hol- mes, Vera Kaplan, eds. Educational Reform in Post­Soviet Russia: Legacies and Prospects (New York: Frank Cass, 2005).
61 Nejnovji viz Michail Mjagkov, Aleksandr ubar jan a Jurij Nikiforov, Velikaja Oteestvennaja vojna. Encyklopedija (Moskva: Olma media grupp, 2015). ubarjan ídil také kolektiv pracovník IVI RAN pi práci na Rossijskaja istorieskaja encyklopedija (Moskva: Olma media grupp, 2015).
62 Sovet po nauke, technologijam i obrazovaniju, http://ps.1september.ru/article.php?ID=200507205.
104
uebnice ruských djin od 20. do 21. století.63 Odbornost, zdraznná uvedeným kontextem, ubarjanovi nijak pekvapiv otevírá pístup do vedoucích pozic v dalších nov se objevujících píslušn zamených spoleenských i státních orga- nizacích. ubarjan tak mimo své editelské pozice v Institutu všeobecné historie a vedle funkce prezidenta (ped tím rektora) Státní univerzity humanitních vd dnes psobí také v uvedené Prezidentské rad pro vdu, vzdlávání a technologie, spolupedsedá Akademické vzdlávací organizaci, pedsedá všeruské spoleenské organizaci Asociace uitel historie a spoleenských vd a je prezidentem Meziná- rodní asociace historických fakult zemí Spoleenství nezávislých stát.
Rok 2012, kdy byl Medvedvv neúspšný historicko-vzdlávací projekt završen zrušením Komise na obranu proti pokusm padlat djiny, byl v Rusku vyhlášen rokem historie. ubarjan bhem nho plynule vymnil lenství ve zru- šené komisi za post vdeckého editele pipravované Ruské historické spolenosti a spolu s pedsedou této formáln nezávislé nevládní organizace, nkdejším šéfem ruské vládní i prezidentské administrativy a souasným pedsedou dolní komory ruského parlamentu, Sergejem Naryškinem, zaal pipravovat koncepci jednotné- ho standardu ruských historických uebnic. Cílem, který v rozhovorech obhajoval i prezident Putin, bylo vylouit monost existence protikladných výklad národní minulosti a zamnit nepehledné desítky povolených djepisných výukových text jednotným chronologicky správným konceptem, který bude obsahovat oficiální hodnocení historických událostí a stane se základem jednotných uebních a meto- dických materiál pro všechny ruské základní školy.
ubarjanova cesta k tomuto cíli zaala ji v roce 2011, kdy se aktivn zapojil do pípravy a prbhu Prvního sjezdu ruských uitel djepisu a spoleenských vd v Moskv. V prosinci tého roku ho spojení s Naryškinem vyneslo mezi leny dozorí rady práv šéfem Ruské dumy vedené neziskové organizace Fond soudo- bých djin zaloené v ervnu 2008. Dva msíce po ubarjanov nástupu do této funkce došlo k propojení fondu s historicko-filologickým sektorem Ruské akade- mie vd, které pak na kvtnovém valném shromádní vdc prezentoval jejich šéf Anatolij Derevjanko jako logický výsledek úctyhodných vdeckých, vydavatel- ských a vdecko-organizaních poin fondu. O msíc pozdji byla institucionální rošáda z iniciativy více ne ticítky galerií, univerzit, spoleenských, vdeckých i státních organizací završena zaloením Ruské historické spolenosti. Ta znovu svým pedsedou zvolila vzdláním ekonoma Sergeje Naryškina a  jako spolu- pedsedy také akademiky Anatolije Derevjanka, Alexandra ubarjana a rektora
63 Aleksandr ubar jan, Aleksandr Danilov a Jefim Pivovar, Istorija Rossii XX – naalo XXI veka. 11 klass. Uebnik. Profil nyj i bazovyj urovni (Moskva: Prosvešenije, 2011).
105
MGIMO Anatolije Torkunova. Vzáptí se pihlásila k tradici carské ruské histo- rické spolenosti z konce 19. století a vyzvala prezidenta Putina, aby stanul v ele její dozorí rady.64
Prostedkem k vytvoení oficiálního školního výkladu ruských djin se sta- la ptašedesátistránková Koncepce nového metodicko-vzdlávacího komplexu domácí historie a v ní obsaený historicko-kulturní standard diktující základní hodnocení klíových událostí minulosti, výklad termín, personálií i  seznam obtíných a ve spolenosti dosud sporných historických otázek. Uvádí hlavní metody, které jsou pi výuce djepisu v ruské základní škole pípustné, a uruje jak tematicky rozloit výuku do jednotlivých roník. Pedpokládá, e v soula- du s jeho znním budou upraveny i jednotné státní zkoušky z djepisu a uitelé absolvují kurzy zvyšující daným smrem jejich kvalifikaci.65 Kritici celé koncepce od poátku protestují proti absolutizaci jednoho výkladu a upozorují na ústavní garanci názorové plurality a svobody. Také zástupci neruských republik se sta- vjí proti nahrazování vlastní interpretace minulosti rusifikovaným výkladem. ubarjan odpovídá odkazy na pání uitel djepisu vyjádená na jejich prvním (2011) a druhém (2012) sjezdu. Tvrdí, e sama existence mnoha desítek djepis- ných uebnic ve skutenosti nedovoluje uitelm u pro své mnoství seznámit se s rznými náhledy na historické události a nutí je v jejich výkladu podléhat zkreslením.66
Historik Andrej Zubov v  diskusi, kterou s  ubarjanem v  listopadu 2013 o koncepci vedl, vyjádil pesvdení, e skrze ni pokrauje vytváení jednotné ideologie v oblasti historie, která Rusko fakticky vrací do sovtské totalitární doby, kdy uebnice djepisu diktoval primát ideologické jednoty obrovského státu a vše, co mu odporovalo – jednotlivci, nebo jiné státy – bylo oznaováno za nepátel- ské. Podle Zubovova názoru nesmí profesionál a oban dnešní ruské spolenosti pestat pipomínat, e neexistují nesprávné pístupy a e rozdílné názory je teba tíbit diskusí. Podle ubarjana je sice teba obany vzdlávat a sbliovat s demo- kratickými názory, je ale také nutné vycházet z reality, v ní ijeme. Koncepce, tvrdí ubarjan, rzné názory odráí a pomáhá se v nich obanm zorientovat.67
64 Lenta novostej. Fond sovremennoj istorii, http://mhf.su/news/news. 65 Koncepcija novogo uebno-metodieskogo kompleksa po oteestvennoj istorii. 66 Ol ga Daškovskaja, „Uiteljam ne chvatajet znanij, uebnikam – prostoty“, Pervoje sentjabrja, . 20
(2010), http://ps.1september.ru/view_article.php?ID=201002004. Viz také rozhovor Daškovské s Alexandrem ubarjanem „Istorija ne dolna byt zalonicej politiki“, Pervoje sentjabrja, . 8 (2011), http://ps.1september.ru/article.php?ID=201100803. Viz dále Olga Daškovskaja, „Uebnik bystrogo pri- gotovlenija“, Pervoje sentjabrja, . 12 (2013), http://ps.1september.ru/view_article.php?ID=201301204.
67 Debata Alexandra Oganovie ubarjana s Andrejem Zubovem „Jedinyj uebnik dlja razorvannogo obšestva“, Novoje vremja, 26. listopadu 2013.
106
Pokud jde o konkrétní obsah, za nejspornjší je povaován výklad vývoje Rus- ka od poátku 20. století, který koncepce plánuje pro desátou a jedenáctou tídu ruských škol. Zatímco podle ubarjana není sovtská epocha jen érou gulagu, pro- toe v dobách prvních ptiletek v sob stát našel sílu k prudkému vzestupu, Zubov je pesvden, e tehdy ne&